Pl.ÚS 19/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       Pl.ÚS 19/12 ze dne 18. 12. 2012 Obnova řízení po rozsudku ESLP ve věci Janýr a ostatní proti ČR   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy Pavla Rychetského a soudců Stanislava Balíka, Vojena Güttlera, Pavla Holländera, Ivany Janů, Vladimíra Kůrky, Dagmar Lastovecké, Jana Musila, Jiřího Nykodýma, Miloslava Výborného a Michaely Židlické o návrhu navrhovatele P. J., zastoupeného Mgr. Petrem Zápotočným, advokátem se sídlem Žižkova 280, Havlíčkův Brod, na obnovu řízení před Ústavním soudem ve věci sp. zn. III. ÚS 329/05, za účasti účastníka řízení P. N., takto: I. Obnova řízení ve věci ústavní stížnosti navrhovatele a dalšího tehdejšího stěžovatele P. N. a s ní spojeného návrhu na zrušení zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, rozhodnuté Ústavním soudem pod sp. zn. III. ÚS 329/05 se povoluje, a to i ve vztahu k tehdejšímu spolustěžovateli P. N. II. Usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2005, č. j. III. ÚS 329/05-70, se zrušuje III. V řízení ve věci původně rozhodnuté pod sp. zn. III. ÚS 329/05 bude pokračováno pod sp. zn. Pl. ÚS 19/12. Odůvodnění: Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 12. 7. 2012 navrhl P. J. (dále jen "navrhovatel") obnovu řízení před Ústavním soudem ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 329/05, ve které usnesením ze dne 15. 9. 2005, III. senát Ústavního soudu odmítl jeho ústavní stížnost (a ústavní stížnost P. N.) proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. ledna 2005 sp. zn. 6 Tdo 1460/2004, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. června 2004 sp. zn. 6 To 38/2004 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. ledna 2004 sp. zn. 49 T 1/2000. Citovaným usnesením odmítl Ústavní soud též (s ústavní stížností spojený) návrh na zrušení zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Navrhovatel konkrétně navrhl "povolit obnovu řízení ve věci ústavní stížnosti navrhovatelů P. J. a P. N. rozhodnuté Ústavním soudem dne 15. září 2005 pod sp. zn. III. ÚS 329/05", "napadené rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 15. září 2005 pod sp. zn. III. 329/05 v plném rozsahu zrušit" a "o tomto návrhu a o původním návrhu rozhodnout dle ustanovení 11 odst. 2 písm. j) zákona o Ústavním soudě v plénu.". Odvolal se na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janýr a ostatní ze dne 13. 10. 2011 (č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), o kterém bude pojednáno v textu tohoto usnesení Ústavního soudu níže. Ústavní soud konstatuje, že podmínky obnovy řízení stanovené v části druhé, hlavě druhé, oddílu osmém (§ 119 až § 119b) zákona o Ústavním soudu č. 182/1993 Sb. byly v projednávaném případě splněny. Evropský soud pro lidská práva je mezinárodním soudem, jehož rozhodnutí jsou pro Českou republiku závazná [čl. 87 odst. 1 písm. i) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"); § 117 zákona o Ústavním soudu; čl. 46 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva")]. Návrh na obnovu řízení byl podán oprávněnou osobou a včas (§ 119 odst. 2 a 3 zákona o Ústavním soudu). Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janýr a ostatní ze dne 13. 10. 2011 (č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10) se stal konečným dne 13. 1. 2012, tj. po uplynutí tříměsíční lhůty dle čl. 44 odst. 2 písm. b) Úmluvy, jak plyne ze samotného rozsudku uveřejněného na internetových stránkách Evropského soudu pro lidská práva na adrese http://www.echr.coe.int. Evropský soud pro lidská práva rozhodl uvedeným rozsudkem ve věci Janýr a ostatní, že výklad přijatý Ústavním soudem výše citovaným usnesením ohledně procesních podmínek k věcnému posouzení ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu (konkrétně lhůty k podání ústavní stížnosti) zabránil stěžovateli domoci se věcného přezkumu celé jeho ústavní stížnosti. Tam bylo porušeno jeho základní právo na přístup k soudu; proto došlo k porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhovatel se domáhal přezkumu rozhodnutí ve své trestní věci co do výroku o vině a trestu. Návrh byl shledán podle § 119a zákona o Ústavním soudu přípustným, neboť nápravy ve věci navrhovatele může být dosaženo pouze novým posouzením původní ústavní stížnosti, se zřetelem k závěrům, ke kterým dospěl Evropský soud pro lidská práva, jenž přiznal navrhovateli náhradu nemajetkové újmy (4.000 eur). Ze spisu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 329/05 a z kopie rozsudku Evropského soudu pro lidská práva bylo zjištěno, že ve věci sp. zn. III. ÚS 329/05 podal navrhovatel ústavní stížnost, kterou navrhl zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. ledna 2005, sp. zn. 6 Tdo 1460/2004, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. června 2004, sp. zn. 6 To 38/2004, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. ledna 2004, sp. zn. 49 T 1/2000. Uvedenými rozhodnutími nalézacího a odvolacího soudu byli navrhovatel a P. N. uznáni vinnými trestným činem podvodu dle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) "tr. zák., ve znění novely účinné od 1. 1. 2002" a (1) P. N. odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let se zkušební dobou v trvání tří let, (2) P. J. k souhrnnému trestu nepodmíněného odnětí svobody v trvání šesti let se zařazením do věznice s dozorem, a to při současném uložení trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu soukromého podnikání v oboru nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na dobu pěti let, jakož i zrušení výroku o trestu z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. ledna 2004, sp. zn. 3 To 97/2003, a všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poškozený byl se svým nárokem odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. O dovolání jmenovaných rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. ledna 2005, sp. zn. 6 Tdo 1460/2004, jímž mimořádný opravný prostředek navrhovatelů odmítl, a to ve vztahu k (1) P. N. proto, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu, k (2) P. J. na základě téhož; "pouze v části potom v rozsahu navrhovatelem řádně i obsahově uplatněného dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu pro zjevnou neopodstatněnost". Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 329/05 ze dne 15. 9. 2005 uvedl v podstatě následující. Nejvyšší soud odmítl dovolání tehdejších stěžovatelů (navrhovatele a P. N., směřující do rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. června 2004 sp. zn. 6 To 38/2004) jednak poté, co dospěl k závěru, že nebylo podáno z důvodu stanoveného zákonem, jednak navíc toliko ohledně P. J. [dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu], z důvodu zjevné neopodstatněnosti. Nejvyšší soud tak učinil proto, že dovolací námitky směřovaly zejména do oblasti skutkových zjištění. Ústavní soud konstatoval, že Nejvyšším soudem prezentovaný náhled na dosah dovolacího důvodu zakotveného v citovaném ustanovení odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, jenž byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován (srov. např. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 282/03, Sbírka nálezů a usnesení, Sv. 31, č. 23). Návrh brojící proti jeho usnesení byl za tohoto stavu věci posouzen Ústavním soudem jako zjevně neopodstatněný. Ústavní soud proto dovodil, že pokud P. N. napadl ústavní stížností rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. června 2004 sp. zn. 6 To 38/2004 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. ledna 2004 sp. zn. 49 T 1/2000, v této části byla ústavní stížnost podána po lhůtě k tomu zákonem stanovené, neboť navrhovatelem podané dovolání nebylo s ohledem na shora řečené posledním procesním prostředkem, který zákon k ochraně jeho práva poskytoval [§ 72 odst. 3, odst. 4 (a contrario) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. Ve vztahu k navrhovateli P. J. [dovolacímu důvodu dle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu] Ústavní soud v usnesení sp. zn. III. ÚS 329/05 dodal, že shodně jako Nejvyšší soud neshledal vykročení z mezí daných rámcem § 37 odst. 2 tr. řádu, jak v ústavní stížnosti tento stěžovatele toto pochybení namítá. V návaznosti na to Ústavní soud posoudil ústavní stížnost P. J. v tomto rozsahu jako zjevně neopodstatněný i vůči rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. června 2004 sp. zn. 6 To 38/2004, resp. pokud směřoval proti jeho procesnímu postupu. V rozsahu v návrhu uvedených ostatních stížnostních námitek - s ohledem na řečené již stran navrhovatele P. N. - odmítl zbývající část ústavní stížnosti bez věcného přezkumu, tedy jako návrh podaný po lhůtě k tomu zákonem stanovené. Konečně, Ústavní soud citovaným usnesením odmítl návrh na zrušení zák. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Navrhovatel (a další stěžovatelé L. a Z.) podali v této věci proti České republice stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva. Ten rozsudkem ze dne 13. 10. 2011 jednomyslně rozhodl, že v