Pl.ÚS 19/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       Pl.ÚS 19/12 ze dne 2. 7. 2013 Obnovené řízení po rozsudku ESLP ve věci Janýr a ostatní proti ČR   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl (po obnově řízení) v plénu složeném z předsedy Pavla Rychetského a soudců, Jaroslava Fenyka, Jana Filipa, Vlasty Formánkové, Vojena Güttlera, Pavla Holländera, Vladimíra Kůrky, Dagmar Lastovecké, Jana Musila, Jiřího Nykodýma a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Philippa Janýra, zastoupeného Mgr. Petrem Zápotočným, advokátem se sídlem Žižkova 280, Havlíčkův Brod, a Ing. Petera Neuschla, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. ledna 2005, sp. zn. 6 Tdo 1460/2004, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. června 2004, sp. zn. 6 To 38/2004, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. ledna 2004, sp. zn. 49 T 1/2000, a o návrh na zrušení zák. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, takto: Ústavní stížnost a návrh na zrušení zák. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, se odmítají. Odůvodnění: I. 1. V záhlaví uvedenými rozhodnutími nalézacího soudu a odvolacího soudu (po zrušujícím výroku co do trestu) byli stěžovatel a Ing. Peter Neuschl uznáni vinnými trestným činem podvodu dle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., ve znění novely účinné od 1. 1. 2002, a (1) Ing. Peter Neuschl odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let se zkušební dobou v trvání tří let, (2) Philipp Janýr k souhrnnému trestu nepodmíněného odnětí svobody v trvání šesti let se zařazením do věznice s dozorem, a to při současném uložení trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu soukromého podnikání v oboru nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na dobu pěti let, jakož i současném zrušení výroku o trestu z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. ledna 2004, sp. zn. 3 To 97/2003, a všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Poškozený byl se svým nárokem odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. O dovolání jmenovaných rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. ledna 2005, sp. zn. 6 Tdo 1460/2004, jímž dovolání odmítl, a to ve vztahu k (1) Peteru Neuschlovi proto, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu, k (2) Philippu Janýrovi na základě téhož a částečně pro zjevnou neopodstatněnost. 2. Podkladem výroku o vině se stalo skutkové zjištění spočívající v tom, že obvinění Philipp Janýr, Ing. Peter Neuschl a Matěj Ševčík (ohledně něhož byla věc vyloučena ze společného řízení) po předchozí vzájemné dohodě využili při hotovostních výběrech z bankomatů konce a počátku týdenního cyklu a skutečnosti, že mezi hotovostním výběrem z bankomatu a faktickým zúčtováním hotovostních transakcí bankou dochází k několikadennímu zpoždění, a tak, že 1. dne 27. 2. 1998 obžalovaný P. J. jako držitel platební karty VISA BUSINESS číslo ..., obžalovaný Ing. P. N. jako držitel platební karty EC/MC BUSINESS číslo... a obžalovaný M. Š. jako držitel platební karty CIRRUS/MAESTRO číslo ..., které byly obviněným vydány na základě Dodatku číslo 1 ke smlouvě o běžném účtu číslo ze dne 7. 7. 1997 vedenému u I. a p. b. a. s., jehož majitelem je společnosti Partners, s. r. o., se sídlem ..., vybrali prostřednictvím těchto karet v době od 18.36 hodin do 19.22 hodin z bankomatu v P., finanční hotovost v celkové výši 534.000 Kč, a to tak, že prostřednictvím karty VISA BUSINESS číslo ... byla vybrána finanční hotovost ve výši 395.000 Kč, prostřednictvím karty EC/MC BUSINESS číslo ... finanční hotovost ve výši 112.000 Kč a prostřednictvím karty CIRRUS/MAESTRO číslo ... byla vybrána finanční hotovost ve výši 27.000 Kč, 2. dne 2. 3. 1998 obžalovaný P. J. jako držitel platební karty VISA BUSINESS číslo ..., obžalovaný Ing. P. N. jako držitel platební karty EC/MC BUSINESS číslo... a obžalovaný M. Š. jako držitel platební karty CIRRUS/MAESTRO číslo ..., které byly obviněným vydána na základě Dodatku číslo 1 ke smlouvě o běžném účtu číslo ze dne 7. 7. 1997 vedenému u I. a p. b. a. s., jehož majitelem je společnosti P., s. r. o., se sídlem v P., vybrali prostřednictvím těchto karet v době 00.01 hodin do 00.03 hodin z bankomatu v P., a v době od 01.12 hodin do 01.29 hodin z bankomatu v P., finanční hotovost v celkové výši 550.000 Kč, a to tak, že prostřednictvím karty VISA BUSINESS číslo ... byla vybrána finanční hotovost ve výši 400.000 Kč, prostřednictvím karty EC/MC BUSINESS číslo ... finanční hotovost ve výši 120.000 Kč a prostřednictvím karty CIRRUS/MAESTRO číslo ... byla vybrána finanční hotovost ve výši 30.000 Kč, přičemž shora uvedeným jednáním obžalovaných byl přečerpán disponibilní zůstatek na účtu číslo ..., kdy debetní zůstatek má činit 1.084.000 Kč, přičemž ani po urgenci banky nedošlo ze strany obžalovaných k vyrovnání tohoto debetního zůstatku; tímto jednáním vznikla poškozené bance celková škoda ve výši 1.084.000 Kč. 3. Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele a Ing. Petera Neuschla usnesením sp. zn. III. ÚS 329/05 ze dne 15. 9. 2005 tak, že ústavní stížnost a návrh na zrušení zákona č. 141/1961 Sb. (trestní řád) ve znění pozdějších předpisů, odmítl. Uvedl v podstatě následující. 4. Nejvyšší soud odmítl dovolání Philippa Janýra a Ing. Petra Neuchla (směřující do rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. června 2004, sp. zn. 6 To 38/2004) jednak poté, co dospěl k závěru, že nebylo podáno z důvodu stanoveného zákonem, jednak, navíc toliko ohledně Philippa Janýra [dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu], z důvodu zjevné neopodstatněnosti. Nejvyšší soud tak učinil proto, že dovolací námitky směřovaly zejména do oblasti skutkových zjištění. Ústavní soud konstatoval, že Nejvyšším soudem prezentovaný náhled na dosah dovolacího důvodu zakotveného v citovaném ustanovení odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, jenž byl Ústavním soudem opakovaně (při posouzení jeho ústavnosti) akceptován (srov. např. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 282/03, Sbírka nálezů a usnesení, Sv. 31, č. 23). Návrh brojící proti usnesení Nejvyššího soudu byl za tohoto stavu věci posouzen Ústavním soudem jako zjevně neopodstatněný. Ústavní soud dále dovodil, že pokud Ing. Peter Neuschl napadl ústavní stížností rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. června 2004, sp. zn. 6 To 38/2004, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. ledna 2004, sp. zn. 49 T 1/2000, pak v této části byla ústavní stížnost podána po lhůtě k tomu zákonem stanovené, neboť navrhovatelem podané dovolání nebylo - s ohledem na shora řečené -posledním procesním prostředkem, který zákon k ochraně jeho práva poskytoval [§ 72 odst. 3, odst. 4 (a contrario) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů]. 5. Ve vztahu k Philippu Janýrovi [dovolacímu důvodu dle § 265b odst. 1 písm. c) tr. řádu] Ústavní soud v cit. usnesení sp. zn. III. ÚS 329/05 dodal, že (shodně jako Nejvyšší soud) neshledal vykročení z mezí daných rámcem § 37 odst. 2 tr. řádu, jak v ústavní stížnosti tento stěžovatele namítá. V návaznosti na to Ústavní soud posoudil ústavní stížnost Philippa Janýra v tomto rozsahu jako návrh zjevně neopodstatněný i vůči rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. června 2004 sp. zn. 6 To 38/2004, pokud směřoval proti jeho procesnímu postupu. V rozsahu ostatních v návrhu uvedených stížnostních námitek - s ohledem na to, co bylo řečeno již ohledně navrhovatele Petera Neuschla - odmítl zbývající část ústavní stížnosti bez věcného přezkumu, tedy jako návrh podaný po lhůtě k tomu zákonem stanovené. 6. Stěžovatel Philipp Janýr (a Lučivňák a Záleský) podali v této věci proti České republice stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva. Ten rozsudkem ze dne 13. 10. 2011 (číslo stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10) jednomyslně rozhodl, že v případě (mimo jiné) navrhovatele výklad přijatý usnesením Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 329/05 je porušením čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a že Česká republika je povinna navrhovateli zaplatit částku 4.000 eur jako náhradu nemajetkové újmy a "případnou" částku daně. 7. Evropský soud pro lidská práva argumentoval hlavně následovně: "51. V dané věci stěžovatelé po svém odsouzení v trestním řízení podali dovolání, které založili mimo jiné na § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. I když Nejvyšší soud shledal jejich dovolání přípustnými, odmítl je (v případě pana Janyra pouze částečně) na základě § 265i odst. 1 písm. b), přičemž měl za to, že konkrétní námitky uplatněné stěžovateli neodpovídaly označeným dovolacím důvodům a týkaly se spíše skutkových otázek a otázek hodnocení důkazů, které jdou nad rámec jeho přezkumné pravomoci. Soud připouští, že tato rozhodnutí jsou v souladu s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu a nejeví se být svévolná; Soud rovněž uznává povinnost na straně navrhovatelů a jejich právních zástupců formulovat dovolání s přihlédnutím ke specifické roli Nejvyššího soudu, jehož kontrola se o