Pl.ÚS 19/98 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       Pl.ÚS 19/98 ze dne 3. 2. 1999 38/1999 Sb. N 19/13 SbNU 131 Nenastoupení služby v ozbrojených silách   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Plénum Ústavního soudu , rozhodlo dnešního dne ve věci návrhu Nejvyššího soudu České republiky podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky na zrušení ustanovení § 22 odst. 1 branného zákona č. 92/1949 Sb., ve znění změn a doplňků, jakož i § 269 a § 270 zákona č. 140/1961 Sb., za účasti Nejvyššího soudu ČR, a Parlamentu České republiky jako účastníků řízení, jakož i M. D., a M.P., obou zastoupených JUDr. L.M. advokátem, jako vedlejších účastníků, takto: Návrh se zamítá. Odůvodnění I. Dne 16. 7. 1998 předložil senát trestního kolegia Nejvyššího soudu ČR Ústavnímu soudu České republiky v souladu s čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR návrh na zrušení ustanovení § 22 odst. 1 branného zákona, jakož i ustanovení § 269 a § 270 trestního zákona. Podle článku 95 odst. 2 Ústavy ČR může tak soud učinit, dojde-li k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním zákonem. Návrh senátu trestního kolegia podepsaný jeho předsedou JUDr. Stanislavem Rizmanem se odvolává též na § 224 odst. 5 trestního řádu, podle něhož soud přeruší trestní stíhání, má-li za to, že zákon jehož užití je v dané trestní věci rozhodné pro rozhodování o vině a trestu, je v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, která má přednost před zákonem a předloží v takovém případě věc Ústavnímu soudu. Protože o šest dní později, 22. 7. 1998, byl Nejvyšším soudem předložen Ústavnímu soudu zcela shodný návrh na zrušení těchže právních ustanovení, podepsaný předsedou senátu trestního kolegia JUDr. Pavlem Šámalem, byl tento návrh soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou odmítnut (sp. zn. Pl. ÚS 21/98) s tím, že projednání tohoto návrhu brání překážka věci zahájené. Podnětem k tomuto návrhu senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu byla zejména také skutečnost, že ministryně spravedlnosti se obrátila na Nejvyšší soud se stížností pro porušení zákona poté, co byl stěžovatel M. P. odsouzen podle § 269 odst. 1 trestního zákona opětovně pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách k trestu odnětí svobody, přičemž důvodem bylo již předcházející trvalé odepření výkonu služby na základě svědomí a náboženského vyznání. Konečně pak byla IV. senátem Ústavního soudu z téhož důvodu odmítnuta ústavní stížnost M.D. zastoupeného JUDr. L. M. spojená rovněž s návrhem na zrušení § 269 a § 270 trestního zákona. Ústavní soud proto nejprve zjistil, že jde u návrhů obou senátů Nejvyššího soudu o zcela shodný návrh a vzal na vědomí, že rozhodnutí o návrhu na zrušení právních předpisů dříve podaném bude třeba chápat jako věc rozsouzenou vůči stejnému návrhu dalšímu. Na tom nic nemění skutečnost, že oba senáty Nejvyššího soudu předložily shodný návrh na základě řízení o konkrétních kauzách, jež mají navzájem i své odlišné aspekty. Poté, co Ústavní soud ověřil formální náležitosti podání, postoupil návrh na zrušení právních předpisů Parlamentu České republiky, aby se ve lhůtě 30 dnů od doručení k návrhu písemně vyjádřil. Dne 13. 10. 1998 obdržel Ústavní soud vyjádření Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, podepsané předsedou Poslanecké sněmovny, prof. ing. Václavem Klausem, CSc. Návrh Nejvyššího soudu na zrušení ustanovení § 22 odst. 1 branného zákona a § 269 a § 270 trestního zákona poukazuje na to, že součástí branné povinnosti je i služební povinnost, tj. povinnost včas nastoupit a vykonávat vojenskou činnou službu. Vznik a zánik služební povinnosti (§ 20 branného zákona) je upraven v § 21 a § 22 cit. zákona. Služební povinnost končí propuštěním z vojska. V § 22 cit. zákona se upravuje celkem pět důvodů, umožňujících propuštění občana z vojska. Mezi nimi není jako důvod propuštění uvedeno odsouzení pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 trestního zákona z čehož plyne, že tato povinnost trvá i po pravomocném odsouzení pro uvedený trestný čin. V návrhu se dále uvádí, že tato zákonná úprava příslušným vojenským orgánům ukládá každého, kdo má služební povinnost, k výkonu vojenské služby povolat a dbát na to, aby ji splnil. Orgány vojenské správy musí takto postupovat až do doby, než občan tuto povinnost splní. § 269 trestního zákona nezbavuje orgány vojenské správy povinnosti takového občana opětovně k vojenské činné službě povolat. Ústavní soud svým nálezem, sp. zn. IV. ÚS 81/95, jakož i dalšími nálezy dospěl k závěru, že pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 trestního zákona může být občan odsouzen pouze jednou a každé další nenastoupení vojenské činné služby, při kterém obviněný pouze setrvává na své dříve projevené vůli, vojenskou službu nenastoupit, je totožným skutkem, protože jde o stejné jednání a stejné následky. Další stíhání v takovém případě se považuje za porušení zásady "ne bis in idem", tj. zásady, že nikdo nemůže být stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby. Tím podle názoru Nejvyššího soudu vzniká situace, kdy na jedné straně splnění významné občanské povinnosti vynutitelné není a na druhé pak orgány vojenské správy mají zákonem uloženou povinnost trvat na vykonání vojenské služby. Kdyby tak nepostupovaly, jednaly by v rozporu se zákonem. Tuto situaci pokládá Nejvyšší soud z hlediska právního státu za neúnosnou. V právním státě musí být plnění povinnosti vynutitelné a nesplnění významné zákonem stanovené povinnosti sankcionováno, anebo by měl stát od ukládání takové povinnosti ustoupit. Situace, kdy občan přes formální zakotvení povinnosti v zákoně, tuto povinnost reálně nemá, zatímco státní orgány v důsledku zakotvení této povinnosti v zákoně jsou povinny na jejím splnění trvat, je protiústavní. Zákon musí být zřetelný a dostatečně přesný, aby občané i státní orgány mohly regulovat své chování. U každého zákona zasahujícího do základních práv jednotlivce je třeba uvážit, zda a do jaké míry jsou jeho příkazy zřetelně a přesně definovány a zda jsou vhodné, potřebné a přiměřené svému účelu. Právní nejistota občanů plynoucí z nezřetelného a nepřesného vymezení zákonných ustanovení znamená ztrátu věrohodnosti právního státu. Z výše uvedených důvodů pokládá Nejvyšší soud za nezbytné uvést ustanovení § 22 odst. 1 branného zákona do souladu s požadavkem čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a to upřesnění důvodů propuštění z vojska jejich doplněním o další případ, totiž osob pravomocně odsouzených pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 trestního zákona. V tomto smyslu se obrátila předsedkyně Nejvyššího soudu ČR 10. 8. 1998 na ministra obrany. Dne 9. 9. 1998 obdržela odpověď ministra Vetchého se sdělením, že navrženou úpravu branného zákona odmítá s tím, že nově navrhovaný branný zákon již vůbec neobsahuje ustanovení o propuštění z vojska, a že z hlediska rovnosti občanů nelze některé z nich zprostit branné povinnosti jen proto, že pro odmítnutí vojenské činné služby byli již potrestáni. To se týká obzvláště mimořádné služby za stavu ohrožení státu nebo za válečného stavu. V souvislosti s přípravou nového branného zákona se též navrhuje novelizace § 269 odst. 1 trestního zákona. Vyjádření Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky dle § 69 zákona o Ústavním soudu vyjadřuje pochybnosti o návrhu Nejvyššího soudu. Uvádí zejména, že: "Pochybnosti lze mít i o tom, zda v uplatňování státní moci v posuzovaných případech podle § 22 odst. 1 branného zákona lze při důsledném respektování nálezů Ústavního soudu vztahujících se k této věci spatřovat nesoulad s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. navrhovatel z hlediska případného zrušení předmětného ustanovení dostatečně neobjasnil důvody, které jej vedly k názoru o protiústavnosti výše uvedeného stavu, resp. citovaného ustanovení branného zákona". Dle citovaného vyjádření se nepovažuje povinnost státních orgánů zasílat občanům opětovné povolávací rozkazy v daném kontextu za relevantní. Dále se uvádí, že případné doplnění § 22 odst. 1 branného zákona o další důvod propuštění z vojska spočívající v odsouzení podle § 269 trestního zákona, by mohlo ve svých důsledcích vést i k tomu, že by byl výkon vojenské služby v budoucnu znemožněn i občanovi, který byl pro tento trestný čin odsouzen a později projevil vůli vojenskou službu absolvovat. Vyjádření Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR souhlasí s požadavkem na přesné, jasné a jednoznačné vymezení jednotlivých us