Pl.ÚS 2/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       Pl.ÚS 2/11 ze dne 3. 4. 2012   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v plénu ve složení Stanislav Balík, František Duchoň, Vlasta Formánková, Vojen Güttler, Pavel Holländer, Ivana Janů, Vladimír Kůrka (soudce zpravodaj), Dagmar Lastovecká, Jiří Mucha, Jan Musil, Jiří Nykodým, Pavel Rychetský, Miloslav Výborný a Michaela Židlická ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky L. Ž., dříve Ž.-Z., zastoupené JUDr. Janem Stančíkem, advokátem se sídlem ve Valašském Meziříčí, ul. Herny 855, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010 č. j. 31 Cdo 2325/2008-216, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 11. 2007 č. j. 9 Co 892/2007-139, a usnesení Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí ze dne 17. 7. 2007 č. j. 2 Nc 4459/2005-90, za účasti oprávněného LBS Landesbausparkasse Baden-Württemberg, se sídlem Stuttgart, Jägerstrasse 36, Spolková republika Německo, a soudního exekutora JUDr. Martina Růžičky, Exekutorský úřad Zlín, se sídlem ve Zlíně, 2. května 2384, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Stěžovatelka ve včas podané ústavní stížností, která i v ostatním splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se domáhá, aby Ústavní soud vyslovil, že v záhlaví označenými usneseními obecných soudů bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a aby tato rozhodnutí - v důsledku toho - nálezem zrušil. Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí usnesením ze dne 17. 7. 2007, č. j. 2 Nc 4459/2005-90, podle vykonatelného rozhodnutí Okresního soudu ve Stuttgartu "Vollstreckungsbescheid sp. zn. B 594/95 LM" ze dne 11. 7. 1995 ve spojení s rozsudkem Zemského soudu v Heilbronnu ze dne 6. 6. 1997, sp. zn. 2 O 2400/96 I, nařídil exekuci proti povinné stěžovatelce pro vymožení pohledávky oprávněného (vedlejšího účastníka LBS Landesbausparkasse Baden-Württemberg, se sídlem Stuttgart, Jägerstrasse 36, Spolková republika Německo) ve výši 729 246 Kč, jakož i nákladů exekuce, a jejím provedením pověřil soudního exekutora JUDr. Martina Růžičku, Exekutorský úřad Zlín. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 19. 11. 2007, č. j. 9 Co 892/2007-139, toto (v pořadí druhé) usnesení okresního soudu jako věcně správné potvrdil. Setrval ve svém právním názoru obsaženém v předchozím zrušujícím usnesení ze dne 31. 8. 2006, č. j. 56 Co 423/2006-62, podle kterého nelze v projednávané věci aplikovat Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen "Nařízení"), neboť exekuční titul byl vydán přede dnem 1. 5. 2004, kdy vstoupila v platnost Smlouva o přistoupení České republiky a dalších zemí k Evropské unii, publikovaná jako sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 44/2004 Sb. m. s., v důsledku čehož nepřichází v úvahu - stěžovatelkou navrhované - přerušení řízení podle § 109 odst. 1 písm. d) o. s. ř. a předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropských společenství, zda lze v dané věci Nařízení aplikovat či nikoli. Oba soudy se shodly, že nebyla-li mezi Českou republikou a Spolkovou republikou Německo uzavřena dvoustranná mezinárodní smlouva, posuzují se podmínky pro uznání a výkon exekučního titulu podle § 63 a násl. zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona č. 97/1963 Sb."), a dovodily, že nařízení exekuce nebrání ani výhrada veřejného pořádku ve smyslu § 64 písm. d) zákona č. 97/1963 Sb. (námitka proti materiální vykonatelnosti titulu sem nespadá), a vzájemnost při uznávání a výkonu soudních rozhodnutí ve věcech občanských a obchodních je pak zaručena na základě Prohlášení Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 21. 8. 2001 [§ 64 písm. e) téhož zákona]. Exekuční titul - oproti stěžovatelce - obecné soudy za materiálně vykonatelný pokládaly, nepochybujíce, že povinná (stěžovatelka) je ve vztahu k oprávněnému (vedlejšímu účastníkovi LBS Landesbausparkasse Baden-Württemberg) dlužníkem solidárním (Gesamtschuldner). Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. 7. 2010 č. j. 31 Cdo 2325/2008-216, dovolání stěžovatelky zamítl (§ 243b odst. 2, část věty před středníkem, o. s. ř.). Uzavřel, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správné a vady řízení uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti, nebyly zjištěny. Dovolací soud konstatoval, že jelikož exekuční titul byl v dané věci vydán dne 11. 7. 1995 (ve spojení s rozhodnutím ze dne 6. 6. 1997), tedy přede dnem vstupu Nařízení v platnost (1. 3. 2002), a kromě toho též před přistoupením České republiky k Evropské unii, nelze ustanovení článku 32 a následujících Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 na ni použít; "výklad a aplikace čl. 66 Nařízení jsou proto naprosto zjevné" a jde tak o tzv. acte claire (pozn. Ústavního soudu: rozumí se ve smyslu doktríny formulované rozsudkem Soudního dvora Evropských společenství ze dne 6. 10. 1982, Cilfit a další, 283/81, Recueil, s. 3415, a navazující judikaturou), a tento úsudek nelze efektivně zpochybnit ani skutečností, že v předchozí judikatuře Nejvyššího soudu se vyskytl výkladový závěr protichůdný, jmenovitě v usnesení ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 25 Nd 56/2006. Exekučním titulem [§ 40 odst. 1 písm. a) exekučního řádu] je v dané věci rozhodnutí Okresního soudu ve Stuttgartu "Vollstreckungsbescheid sp. zn. B 594/95 LM" ze dne 11. 7. 1995, které je vykonatelné bez ohledu na konečný rozsudek pro zmeškání vydaný Zemským soudem v Heilbronnu ze dne 6. 6. 1997, a zpochybnění jeho doručení stěžovatelkou je bez významu. Dovolací soud dal najevo, že jelikož toto rozhodnutí cizozemského soudu je podle písemného potvrzení o vykonatelnosti rozhodnutí ze dne 28. 9. 2005 č.j. 95-0261143-11-N / B 594/95 LM, pravomocné a vykonatelné (§ 63 zákona č. 97/1963 Sb.), lze jej pokládat za rozhodnutí, které je i v souladu s právním řádem České republiky, a jeho výkonu (též se zřetelem k výše konkretizovanému prohlášení Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 21. 8. 2001) nebrání žádná z překážek uvedených v § 64 zákona č. 97/1963 Sb.; proto předpoklady pro nařízení exekuce podle § 44 odst. 2 exekučního řádu, ve znění účinném do 31. 10. 2009, byly splněny. Stěžovatelčinu námitku, že "z exekučního titulu nevyplývá, zda povinnost zaplatit vymáhanou pohledávku byla dlužníkům (povinné a jejímu manželovi) uložena společně a nerozdílně nebo zda jde o povinnost dílčí", označil dovolací soud za nezpůsobilou založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s § 238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř., neboť nejde o otázku, která má po právní stránce zásadní význam; z vykonávaného rozhodnutí se totiž jednoznačně podává, že jím stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit oprávněné částku 50 327,50 DEM spolu s K. Z. ("...Gesamtschuldner in Anspruch genommen mit: K. Z."...), čímž jde o závazek solidární. Výtku stěžovatelky, že odvolací soud "nevzal v úvahu, že o německém právu mělo být vedeno řádné dokazování, a to "především ve formě vyžádání osvědčení o cizím právu vydaného příslušným orgánem cizího státu, posudkem znalce anebo informací od Ministerstva spravedlnosti", proto dovolací soud posoudil jako neopodstatněnou. II. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že rozhodnutí Okresního soudu ve Stuttgartu "Vollstreckungsbescheid sp. zn. B 594/95 LM" ze dne 11. 7. 1995 se nemohlo stát "vykonatelným po stránce materiální", neboť v důsledku "nezdařilé formulace výrokové části" postrádá "přesné vymezení práv a povinností k plnění a přesný rozsah a obsah plnění". Soudy, které vydaly ústavní stížností napadená usnesení, podle stěžovatelky nerespektovaly především usnesení Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 12. 1971 č. j. 1 Cz 60/71, evidenční číslo ASPI: 6190, co do zde předvídané povinnosti zkoumat "existenci konkrétních povinností" vyplývajících z "exekučního titulu". Stěžovatelka dovozuje, že obecné soudy přijaly závěr o solidární povaze jejího závazku bez "řádného a komplexního dokazování", zejména "ve formě vyžádání si osvědčení o cizím právu vydaného příslušným orgánem cizího státu, posudkem znalce anebo informací od Ministerstva spravedlnosti", čímž se dostaly do kolize s nosnými důvody "usnesení Nejvyššího soudu ČSFR v R 26/1987, str. 483", podle nějž "si měly kvůli nutnosti použít na projednávaný právní vztah ustanovení právního řádu cizího státu, zjistit přesné znění a obsah takového cizího práva". Stěžovatelka s ústavní stížností rovněž spojila