Pl.ÚS 2/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       Pl.ÚS 2/25 ze dne 7. 5. 2025 Obnova řízení po rozsudku ESLP ve věci Z. proti ČR   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy soudu Josefa Baxy a soudkyň a soudců Lucie Dolanské Bányaiové, Josefa Fialy, Milana Hulmáka, Jaromíra Jirsy, Veroniky Křesťanové, Zdeňka Kühna, Tomáše Langáška, Jiřího Přibáně, Kateřiny Ronovské, Jana Svatoně, Pavla Šámala, Jana Wintra a Daniely Zemanové (soudkyně zpravodajky) o návrhu A. B. (jedná se o pseudonym), zastoupené JUDr. Danielem Bartoněm, LL.M., Ph.D., advokátem, sídlem Ječná 505/2, Praha 2 - Nové Město, na obnovu řízení vedeného před Ústavním soudem pod sp. zn. I. ÚS 3363/20, za účasti Městského státního zastupitelství v Praze, Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru obecné kriminality, jako účastníků řízení, a P. V. K., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Povoluje se obnova řízení ve věci ústavní stížnosti vedené před Ústavním soudem pod sp. zn. I. ÚS 3363/20 a usnesení Ústavního soudu ze dne 18. května 2021, sp. zn. I. ÚS 3363/20, se ruší. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. V posuzované věci navrhovatelka žádá o obnovu řízení o ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. I. ÚS 3363/20 po rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) ve věci Z. proti České republice ze dne 20. června 2024, stížnost č. 37782/21 (dále též "rozhodnutí ESLP"). II. Shrnutí dosavadního řízení před Ústavním soudem 2. Navrhovatelka se ústavní stížností ve věci původně vedené pod sp. zn. I. ÚS 3363/20 domáhala zrušení sdělení Městského státního zastupitelství v Praze č. j. 3 KZN 1014/2020-8 ze dne 2. října 2020, usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 sp. zn. 2 ZN 2562/2019 ze dne 15. července 2020 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru obecné kriminality, 3. oddělení, č. j. KRPA-355229-26/TČ-2019-000073 ze dne 1. června 2020. 3. Tvrdila, že je obětí trestného činu sexuální povahy, k němuž došlo v letech 2008 - 2009, a že orgány činné v trestním řízení jednání podezřelého (vedlejšího účastníka) posoudily nedostatečně. Nevypořádaly se všemi jejími argumenty a nezjistily veškeré podstatné skutečnosti vztahující se k tvrzené trestné činnosti podezřelého. Svým postupem spočívajícím v nezahájení trestního stíhání proto porušily její právo na účinné vyšetřování plynoucí z práva na nedotknutelnost osoby, zákazu nelidského a ponižujícího zacházení a práva na soukromí zaručených v čl. 7 a 10 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"). 4. Ústavní soud usnesením ze dne 18. května 2021, sp. zn. I. ÚS 3363/20, tuto ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Uvedl, že bylo provedeno důkladné šetření všech relevantních okolností, orgány činné v trestním řízení svým povinnostem dostály, protiprávnost jednání podezřelého zjištěna nebyla. Ne každé neetické či společensky nepřijatelné porušení mravních pravidel je trestným činem. III. Řízení před Evropským soudem pro lidská práva 5. Navrhovatelka podala stížnost k ESLP. Ten rozhodl v rozsudku Z. proti České republice, že došlo k porušení čl. 3 a 8 Úmluvy a přiznal navrhovatelce 25 000 € jako náhradu nemajetkové újmy a 1 000 € jako náhradu nákladů řízení. 6. ESLP považoval sexuální napadení tvrzená navrhovatelkou za natolik závažná, že mají být posuzována na poli článku 3 a 8 Úmluvy. Zdůraznil, že pozitivní závazky zakotvené v článcích 3 a 8 Úmluvy vyžadují především vytvoření legislativního a regulačního rámce poskytujícího jednotlivcům odpovídající ochranu před útoky na jejich fyzickou a morální integritu, zejména v případě tak závažných skutků, jako je znásilnění, a to přijetím účinné trestněprávní úpravy a jejím efektivním uplatňováním v praxi (body 49 a 51 rozhodnutí ESLP). 7. Při vyhodnocení, zda v projednávané věci orgány státu jednaly v souladu s pozitivními závazky vyplývajícími ze zmíněných článků Úmluvy tak, aby poskytly účinnou ochranu navrhovatelce před nekonsenzuálními sexuálními akty, dospěl ESLP k závěru, že k porušení pozitivních povinností státu došlo. Podstata problému nespočívala podle ESLP v tehdejší právní úpravě, ale v jejím příliš restriktivním výkladu. 8. Ve vztahu k právní úpravě ESLP zdůraznil, že státy jsou povinny přijmout a účinně uplatňovat ustanovení trestního práva za účelem kriminalizace a stíhání všech nekonsenzuálních sexuálních aktů, a to i případů, kdy oběť nekladla fyzický odpor (k tomu odkázal na rozsudky M. G. C. proti Rumunsku, č. 61495/11, rozsudek ze dne 15. března 2016, § 59; Z proti Bulharsku, č. 39257/17, rozsudek ze dne 28. května 2020, § 67; J. L. proti Itálii, č. 5671/16, rozsudek ze dne 27. května 2021, § 117, bod 53 rozhodnutí ESLP). ESLP odkázal na obecné zásady zakotvené v rozsudku M. C. proti Bulharsku (č. 39272/98, rozsudek ze dne 4. prosince 2003), z nichž je nutno vycházet. 9. ESLP dále připomněl, že články 3 a 8 Úmluvy státům ukládají rovněž pozitivní procesní povinnosti. Pokud je zde hájitelné tvrzení o jednání, které může být v rozporu s těmito ustanoveními, musí vnitrostátní orgány provést účinné oficiální vyšetřování vedoucí ke zjištění skutkového stavu, identifikaci odpovědných osob a případně k jejich potrestání. Jedná se tedy o povinnost realizovat určité prostředky, nikoliv o povinnost dosáhnout určitého výsledku. Přestože tento požadavek neznamená, že by všechna trestní řízení musela vést k odsouzení, nebo dokonce uložení konkrétního trestu, nesmí vnitrostátní soudní orgány v žádném případě ponechat nepotrestané útoky na fyzickou a morální integritu osob, aby byla zachována důvěra veřejnosti v zásadu legality a aby se vyvarovaly jakéhokoliv náznaku spoluúčasti či tolerování protiprávního jednání (viz mimo jiné J. L. proti Itálii, cit. výše, § 118; N. Ç. proti Turecku, č. 40591/11, rozsudek ze dne 9. února 2021, § 96). 10. Podle ESLP se orgány činné v trestním řízení přiklonily k názoru, že jednání navrhovatelky by mohlo být posuzováno jako závažné a protiprávní, pokud by vyjádřila svůj nesouhlas během sexuálních aktů a nikoliv až poté (i když opakovaně). Proto nepovažovaly za nutné zjistit a ověřit, zda navrhovatelka mohla mít vzhledem k jejímu psychickému stavu a k postavení vedlejšího účastníka jako autority důvody k pasivitě nebo nekladení odporu, aniž by však souhlasila s jeho činy, které musela strpět. Přístup orgánů činných v trestním řízení dostatečně nezohlednil situaci, kdy byl souhlas navrhovatelky jako oběti neplatný z důvodu zneužití zranitelnosti, a obecněji z důvodu psychologické reakce obětí sexuálního napadení. ESLP tento přístup označil jako odmítnutí zhodnotit skutkový stav v celkovém kontextu s přihlédnutím k psychickému stavu navrhovatelky in concreto, a nikoliv pouze k tomu, že byla dospělou osobou, a považoval ho za chybný (body 57 až 60 rozhodnutí ESLP). 11. Jinými slovy, orgány činné v trestním řízení nezkoumaly, nakolik byla navrhovatelka v situaci zvláštní zranitelnosti a závislosti vůči podezřelému (duchovní vůdce, vedoucí diplomové práce) a vyšly z toho, že jde o dospělou a svéprávnou osobu. Nezhodnotily skutkový stav komplexně s přihlédnutím k psychickému stavu navrhovatelky za účelem zjištění, zda v důsledku dřívějšího zneužívání netrpěla možnou posttraumatickou reakcí, resp. zda byla schopna vyjádřit v rozhodné době svoji vůli. V důsledku uvedeného navrhovatelka neměla ani přístup k přezkumu před soudním orgánem. 12. Česká republika tak podle ESLP nedostála svým pozitivním závazkům, které přinejmenším od přijetí rozsudku M. C. proti Bulharsku ze dne 4. prosince 2003, stížnost č. 39272/98, zavazovaly smluvní státy k tomu, aby účinně uplatňovaly trestněprávní systém způsobilý kriminalizovat nekonsenzuální sexuální akty tvrzené navrhovatelkou. IV. Tvrzení navrhovatelky 13. Navrhovatelka kromě rekapitulace základních argumentů uvedených v původní ústavní stížnosti a následných závěrů ESLP uvádí, že k plné nápravě zásahu do jejích základních práv zatím nedošlo. 14. Stále totiž nedošlo k účinnému vyšetření, tj. pojmenování protiprávního jednání podezřelého. V. Vyjádření účastníků řízení a replika navrhovatelky 15. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení i vedlejšího účastníka řízení. 16. Obvodní státní zastupitelství setrvává na názoru, že podle právní úpravy účinné v době spáchání skutku nebylo dané jednání možno podřadit pod žádný trestný čin. Šlo o chybu tehdejší právní úpravy, která byla napravena přijetím nového trestního zákoníku č. 40/2009 Sb., a zejména jeho novelou č. 166/2024 Sb. Tím byla minimalizována možnost, aby jednání, podobná této trestní věci, nebyla postižena podle trestního práva. 17. Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy uvedlo, že obnova řízení je v tomto případě bezpředmětná, neboť jednání, které bylo prověřovanou