Pl.ÚS 20/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       Pl.ÚS 20/13 ze dne 30. 10. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudců Jaroslava Fenyka, Jana Filipa, Vlasty Formánkové, Vladimíra Kůrky, Jana Musila, Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka, Kateřiny Šimáčkové, Vojtěcha Šimíčka, Milady Tomkové a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Moniky Grafové a Petra Grafa, zastoupených Mgr. Adamem Bezděkem, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 505/118, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. ledna 2013 č. j. 31 Cdo 1571/2010-367 a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. listopadu 2009 č. j. 6 Cmo 51/2009-242, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci jako účastníků řízení a Mgr. Václava Rožce, advokáta se sídlem v Brně, Kobližná 19, správce konkursní podstaty úpadce Pro Tec cs, s.r.o., IČ: 25324837, zastoupeného JUDr. Jiřím Ponížilem, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 2006/26, a Komerční banky, a.s., IČ. 45317054, se sídlem Praha 1, Na Příkopě 33, bez právního zastoupení, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 29. března 2013, se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, neboť mají za to, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva podle čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Mezi stěžovateli a Komerční bankou, a.s. (dále též "banka"), byly postupně uzavřeny dvě zástavní smlouvy, datovány dnem 22. března 2001 a 6. dubna 2004, jejímž předmětem bylo zřízení zástavního práva k blíže specifikovaným nemovitostem ve vlastnictví stěžovatelů, nacházejícím se v k. ú. Říčany. Zástavní právo mělo sloužit k zajištění pohledávek banky z titulu úvěrů, které měla banka poskytnout společnosti Pro Tec cs, s.r.o. (dále též "úpadce"). První smlouva se týkala úvěrů poskytnutých v období do 31. prosince 2005, druhá smlouva se zas vztahovala na úvěry poskytnuté v období do 31. prosince 2010. Z hlediska projednávané věci je podstatné, že v obou případech byly smlouvy uzavřeny distančně. Jejich písemné návrhy byly vyhotoveny bankou a podepsány osobami oprávněnými za ní jednat, následně byly předány synovi stěžovatelů, který jim je doručil k podpisu. Tito pak podepsanou smlouvu (v případě první zástavní smlouvy učinil stěžovatel Petr Graf její notářsky ověřený podpis dodatečně, s odstupem několika dnů, k výzvě katastrálního úřadu) podali v souladu s instrukcí banky příslušnému katastrálnímu úřadu společně s návrhem na vklad zástavního práva, aniž by bance předtím oznámili, že její návrh smlouvy akceptovali. Podepsané smlouvy jí byly vždy zaslány až katastrálním úřadem, který je opatřil doložkou o vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí. 3. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 6. dubna 2005 sp. zn. 31 K 11/2005 byl na majetek společnosti Pro Tec cs, s.r.o., prohlášen konkurs. V řízení před obecnými soudy se stěžovatelé žalobou domáhali vyloučení výše uvedených nemovitostí z konkursní podstaty uvedeného úpadce. Jejich argumentace byla přitom založena na tvrzení, že v době podání návrhu na vklad zástavního práva nebyla uzavřena žádná z výše uvedených zástavních smluv. Za situace, kdy smlouva vyžaduje písemnou formu, totiž k jejímu uzavření mezi nepřítomnými účastníky nemohlo dojít již jejím podpisem ze strany stěžovatelů, nýbrž v souladu s tehdejší ustálenou judikaturou, jež se zabývala výkladem příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen "občanský zákoník"), teprve okamžikem, kdy banka jako oferent obdržela podepsaný návrh smlouvy nebo písemnou zprávu o přijetí tohoto návrhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 1999 sp. zn. 22 Cdo 114/99). Z tohoto důvodu podle stěžovatelů nemohly být předmětné smlouvy relevantním platným podkladem pro zápis zástavního práva do katastru nemovitostí. 4. Krajský soud v Brně (dále též "soud prvního stupně") se s uvedenou argumentací ztotožnil a svým rozsudkem ze dne 10. prosince 2008 č. j. 15 Cm 29/2007-177 vyloučil předmětné nemovitosti z konkursní podstaty úpadce. Nad rámec již zmíněného právního hodnocení uvedl, že si je vědom dispozitivního charakteru úpravy uzavírání smluv v občanském zákoníku, podle jeho názoru se však stěžovatelé s bankou nedohodli na tom, že smlouvy budou uzavřeny již dnem jejich podpisu poslední smluvní stranou. Takovéto ujednání neshledal ani v článku smlouvy, podle něhož "smlouva nabývá platnosti i účinnosti dnem jejího podpisu oběma smluvními stranami", které obsahuje většina uzavíraných obchodních smluv, aniž by tomuto ujednání smluvní strany přikládaly nějaký zvláštní význam. 5. K odvolání, jež podal správce konkursní podstaty úpadce, se věc stala předmětem rozhodování Vrchního soudu v Olomouci (dále též "odvolací soud"), který ji však hodnotil odlišným způsobem a svým rozsudkem ze dne 18. listopadu 2009 č. j. 6 Cmo 51/2009-242 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na vyloučení předmětných nemovitostí z konkursní podstaty zamítl. Odvolací soud dospěl k závěru, že k uzavření obou zástavních smluv došlo. Z jeho rozhodnutí vyplývá, že účelem ustanovení § 43c odst. 1 a 2 a § 45 odst. 1 občanského zákoníku, podle nichž v případě, kdy je uzavírána smlouva mezi nepřítomnými, nabývá přijetí návrhu na uzavření smlouvy účinnosti od okamžiku, kdy dojde nepřítomné osobě, je ochrana oferenta před nejistotou, zda a kdy oblát přijal návrh na uzavření smlouvy. Nic ovšem nebrání smluvním stranám, aby si v případě potřeby upravily tyto otázky odchylně. Vyjádřila-li proto banka vůli být vázána smlouvou bez toho, aby ji stěžovatelé vyrozuměli o přijetí návrhu, a namísto toho souhlasila s tím, že právě oni předají podepsanou smlouvu příslušnému katastrálnímu úřadu, nelze než tuto vůli stran respektovat jako přípustné odchylné ujednání o způsobu uzavření smlouvy mezi nepřítomnými, které je rovněž s to naplnit výše vyjádřený účel uvedených ustanovení. Okamžikem, kdy stěžovatelé předali katastrálnímu úřadu podepsané vyhotovení smluv, byla odstraněna možná nejistota banky o tom, zda stěžovatelé souhlasí s uzavřením smluv a zda a kdy projevili vůli smlouvy uzavřít. Z jejich jednání je navíc patrné, že i oni akceptovali uvedený postup, když postupovali zcela v souladu s instrukcemi banky. 6. Proti posledně uvedenému rozhodnutí podali stěžovatelé dovolání, o němž podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), rozhodoval velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu. Věc mu byla postoupena příslušným senátem z toho důvodu, že v ní zaujal odlišný právní závěr, než jaký Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 114/99. Dovolání stěžovatelů bylo zamítnuto rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. ledna 2013 č. j. 31 Cdo 1571/2010-367 (výrok II), z něhož vyplývá, že se velký senát ztotožnil s právním hodnocením věci, které provedl odvolací soud. Podle jeho názoru nelze za nezbytnou podmínku vzniku smlouvy mezi nepřítomnými osobami považovat skutečnost, že oblátem akceptovaný návrh došel zpět oferentovi, jestliže bylo mezi stranami ujednáno, že akceptace návrhu smlouvy nabývá účinnosti k jinému okamžiku. Stejně jako odvolací soud zdůraznil, že takovéto ujednání neodporuje účelu § 43c odst. 1 a 2 a § 45 odst. 1 občanského zákoníku. Opačný závěr, podle něhož je vznik smlouvy mezi nepřítomnými účastníky možný jen k okamžiku, kdy akceptovaný návrh dojde oferentovi, by vedl k absurdnímu závěru, podle něhož je oferent chráněn kogentností ustanovení § 43c odst. 2 ve spojení s § 45 odst. 1 občanského zákoníku i proti své výslovně vyjádřené odlišné vůli, což by byl závěr ryze formalistický, bezdůvodně zasahující do autonomie vůle dotčených účastníků a odporující zásadě potius valeat actus quam pereat. V této souvislosti poukázal Nejvyšší soud nad rámec své argumentace i na § 1744 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, podle něhož "s přihlédnutím k obsahu nabídky nebo k praxi, kterou strany mezi sebou zavedly, nebo je-li to obvyklé, může osoba, které je nabídka určena, nabídku přijmout tak, že se podle ní zachová, zejména poskytne-li nebo přijme-li plnění. Přijetí nabídky je účinné v okamžiku, kdy k jednání došlo, došlo-li k němu včas." 7. Nejvyšší soud potvrdil i závěr o tom, že v projednávané věci byly platně uzavřeny obě zástavní smlouvy. Pokyny banky, které stěžovatelé obdrželi společně s návrhem smlouvy, představovaly výslovný projev její vůle jakožto navrhovatelky zástavních smluv, že netrvá na tom, aby jí stěžovatelé akceptovaný návrh smluv vrátil