Pl.ÚS 20/14 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       Pl.ÚS 20/14 ze dne 24. 3. 2015 Obnovené řízení po rozsudku ESLP ve věci Janýr proti ČR   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy Pavla Rychetského a soudců a soudkyň Ludvíka Davida, Jaroslava Fenyka, Jana Filipa, Vlasty Formánkové, Vladimíra Kůrky, Jana Musila, Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka, Kateřiny Šimáčkové, Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Philippa Janýra, zastoupeného Mgr. Petrem Zápotočným, advokátem se sídlem Žižkova 280, Havlíčkův Brod, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2003, sp. zn. 48 T 1/2003, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 2. 2005, sp. zn. 3 To 92/2004, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 8 Tdo 916/2005, za účasti Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 2. 2006, tedy podanou v zákonem stanovené lhůtě (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť měl za to, že jimi byla porušena jeho základní práva, zaručená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále v čl. 5 odst. 1, čl. 6, čl. 7 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Jak Ústavní soud zjistil z vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 48 T 1/2003, Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem shledal stěžovatele vinným ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle ustanovení § 148 odst. 1, 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v tehdy platném znění. Uvedeného trestného činu se stěžovatel dopustil (za v rozsudku blíže popsaných okolností) tím, že v období od 10. 2. 1997 do 7. 7. 1997 jako jednatel a společník obchodní společnosti Partners CR, s. r. o., v deseti případech dovezl ze zahraničí kuřecí maso a pro účely celního řízení vedeného Celním úřadem pro Prahu 5 - Holešovice, předkládal prostřednictvím svého deklaranta, tj. společnosti Petýrek, s. r. o., zahraniční faktury znějící na odesílatele zboží - společnost Nimeg, Ltd. Gibraltar, ačkoli tato společnost se společností stěžovatele neobchodovala a faktury nevystavila, když skutečnými odesílateli tohoto zboží byly jiné zahraniční společnosti, přičemž na fakturách vystavených těmito společnostmi byla skutečně uváděna několikanásobně vyšší cena zboží, než na fakturách předkládaných stěžovatelem k celnímu řízení. Tímto svým jednáním stěžovatel zkrátil clo ve výši nejméně 6.881.919 Kč. Za uvedený trestný čin byl stěžovateli podle ustanovení § 148 odst. 3 trestního zákona uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let, a dále mu soud podle ustanovení § 49 odst. 1 trestního zákona uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu soukromého podnikání v oboru nákup zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej na dobu pěti let. 3. Proti tomuto odsuzujícímu rozsudku městského soudu podal stěžovatel odvolání, na jehož základě Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 1. 2004, sp. zn. 3 To 97/2003, podle ustanovení § 258 odst. 1 písm. d) zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, v tehdy platném znění, napadený rozsudek městského soudu v celém rozsahu zrušil, a současně podle ustanovení § 259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným skutkem, jenž popsal shodně jako městský soud, avšak právně ho kvalifikoval jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle ustanovení § 148 odst. 1, 4 trestního zákona (s odkazem na znění zákona č. 265/2001 Sb.). Výrok o trestu zůstal shodný s výrokem městského soudu. 4. Proti uvedenému rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, o němž Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. 8 Tdo 574/2004, rozhodl tak, že se napadený rozsudek vrchního soudu podle ustanovení § 265k odst. 1 trestního řádu ruší. Současně podle ustanovení § 265k odst. 2 trestního řádu Nejvyšší soud zrušil všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle ustanovení § 265l odst. 1 trestního řádu vrchnímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 5. V novém odvolacím řízení Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem opětovně rozhodl k odvolání stěžovatele tak, že podle ustanovení § 258 odst. 1 písm. d) trestního řádu zrušil napadený rozsudek městského soudu v celém rozsahu a podle ustanovení § 259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným výše uvedeným trestným činem, přičemž ve výroku upravil a blíže konkretizoval popis skutku. Za uvedený trestný čin pak vrchní soud stěžovateli podle ustanovení § 148 odst. 1, 4 trestního zákona uložil stejný trest, k jakému byl stěžovatel odsouzen již předchozími rozsudky obecných soudů. 6. Rovněž proti tomuto rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, o němž Nejvyšší soud rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením tak, že je jako zjevně neopodstatněné podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl. 7. Ústavní stížnost stěžovatele, v níž obsáhle namítal celou řadu pochybení ze strany obecných soudů (vady trestního řízení, vadný proces dokazování, včetně tzv. opomenutého důkazu, nesprávně zjištěný skutkový stav, zpochybnění právní kvalifikace a naplnění znaků skutkové podstaty daného trestného činu, porušení zákazu reformationis in peius či nerespektování práva na obhajobu v odvolacím řízení ze strany vrchního soudu atp.), Ústavní soud nejprve usnesením ze dne 6. 3. 2008, sp. zn. III. ÚS 209/06, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 8. Stěžovatel následně dne 6. 9. 2008 podal v této věci proti České republice stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), v níž poukazoval mimo jiné na to, že Ústavní soud ve své argumentaci obsažené v odůvodnění předmětného usnesení sp. zn. III. ÚS 209/06 vycházel mj. z tvrzení Vrchního soudu v Praze, uvedených v jeho vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 11. 4. 2007, aniž by je však stěžovateli předtím zaslal k případnému vyjádření (replice), ačkoliv v něm vrchní soud uvedl řadu nových skutečností významných pro daný případ, čímž dle názoru stěžovatele Ústavní soud porušil jeho právo na spravedlivý proces, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. 9. O uvedené stížnosti stěžovatele následně ESLP rozhodl rozsudkem ve věci Janýr proti České republice ze dne 31. 10. 2013, č. 42937/08 (úřední překlad do českého jazyka spolu s jeho originálním zněním ve francouzském jazyce je dostupný rovněž na http://hudoc.echr.coe.int), v němž ESLP v uvedeném postupu Ústavního soudu shledal porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, zaručeného čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a konkrétně práva na obhajobu, zaručeného čl. 6 odst. 3 písm. b) a c) Úmluvy. Ve zbývajících částech ESLP stěžovatelovu stížnost, v níž namítal porušení svého práva na obhajobu ze strany vrchního soudu, nespravedlnost trestního řízení proti němu vedeného či porušení jeho práva na soukromí v důsledku nezákonného provedení prohlídky jiných prostor, shledal neopodstatněnou. Návrh stěžovatele na přiznání spravedlivého zadostiučinění ESLP zamítl, neboť konstatoval, že závěr o porušení Úmluvy poskytuje sám o sobě dostatečné spravedlivé zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která navrhovateli vznikla. 10. S odkazem na citovaný rozsudek ESLP stěžovatel následně k Ústavnímu soudu dne 24. 9. 2014 podal návrh, jímž se podle ustanovení § 119 zákona o Ústavním soudu domáhal obnovy řízení a následného zrušení předmětného usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 209/06. 11. O tomto návrhu stěžovatele rozhodlo plénum Ústavního soudu usnesením ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 20/14, tak, že se povoluje obnova řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele, původně rozhodnuté Ústavním soudem pod sp. zn. III. ÚS 209/06; dále že se shora citované usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 209/06 ruší a v obnoveném řízení o ústavní stížnosti, původně rozhodnuté pod sp. zn. III. ÚS 209/06, bude pokračováno pod sp. zn. Pl. ÚS 20/14. Při posouzení přípustnosti návrhu na obnovu řízení vycházel Ústavní soud především ze závěrů, obsažených v předmětném rozsudku ESLP ve věci Janýr proti České republice, přičemž dospěl k závěru, že "za situace, kdy Ústavní soud v předmětném usnesení sp. zn. III. 209/06 odmítl jako zjevně neopodstatněnou námitku navrhovatele stran porušení jeho práva na obhajobu v odvo