Pl.ÚS 20/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       Pl.ÚS 20/16 ze dne 9. 8. 2016 N 147/82 SbNU 337 K charakteru lhůty k uplatnění nároku dle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález pléna Ústavního soudu složeného z předsedy soudu Pavla Rychetského a soudců Ludvíka Davida, Jaroslava Fenyka, Josefa Fialy, Jana Filipa, Jaromíra Jirsy, Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj), Jana Musila, Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka, Kateřiny Šimáčkové, Vojtěcha Šimíčka, Milady Tomkové, Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka ze dne 9. srpna 2016 sp. zn. Pl. ÚS 20/16 ve věci ústavní stížnosti obce Němčice, se sídlem Němčice 53, zastoupené Mgr. Ondřejem Pustějovským, advokátem, se sídlem Zahradní 314/8, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2015 č. j. 28 Cdo 644/2015-153 o odmítnutí stěžovatelčina dovolání v řízení, v němž se domáhala určení vlastnického práva k žalobou specifikované nemovitosti, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení. I. Ústavní stížnost se zamítá. II. Návrh na zrušení ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění zákona č. 173/2012 Sb., se odmítá. Odůvodnění I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení 1. Podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, kterým bylo odmítnuto pro nepřípustnost jí podané dovolání směřující proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále též jen "krajský soud") ze dne 4. 9. 2014 č. j. 8 Co 1149/2014-126, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") ze dne 31. 3. 2014 č. j. 34 C 91/2013-103. 2. Citovaným rozhodnutím okresní soud zamítl žalobu stěžovatelky na určení vlastnického práva k nemovitosti podanou na základě zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon č. 172/1991 Sb."), neboť dospěl k závěru, že žaloba byla podána opožděně. Ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění novely provedené zákonem č. 173/2012 Sb., totiž stanoví, že pokud vlastnické právo, které na obec přešlo podle ustanovení § 1, 2, 2a nebo § 2b tohoto zákona, není dosud zapsáno v katastru nemovitostí, je obec povinna nejpozději do 31. března 2013 uplatnit návrh vůči katastrálnímu úřadu, nebo podat žalobu na určení vlastnického práva u soudu; nesplní-li obec tuto svou povinnost, považuje se den 1. dubna 2013 za den přechodu vlastnického práva na stát. Konec lhůty byl tedy zákonodárcem pevně stanoven na konkrétní datum, přičemž v těchto případech neplatí zásada, že připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Dle okresního soudu by odporovalo elementární logice, aby soud vykládal konec lhůty stanovený právním předpisem konkrétně na daný den a při výkladu této normy dospěl k závěru, že lhůta nekončí 31. 3. 2013, nýbrž z důvodu neděle a svátku až 2. 4. 2013. Jelikož žaloba stěžovatele byla soudu doručena teprve dne 2. 4. 2013 a přechod vlastnického práva je skutečností hmotněprávní povahy a stanovená lhůta je tedy lhůtou hmotněprávní, jednalo se o žalobu opožděnou, neboť nebyla soudu doručena v poslední den hmotněprávní lhůty. 3. Krajský soud se s důvodem zamítnutí žaloby ztotožnil a ve shodě s okresním soudem uvedl, že lhůta podle ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění novely provedené zákonem č. 173/2012 Sb., je lhůtou hmotněprávní a propadnou, takže žalobce byl povinen doručit žalobu soudu nejpozději posledního dne v měsíci březnu 2013; tento názor k interpretaci dotčené lhůty je explicitní a nelze jej vykládat na podporu účastníka nedostatečně dbalého svých práv. 4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že dovoláním označenou právní otázku, na jejímž řešení rozhodnutí závisí (tzn., že lhůta stanovená v § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 173/2012 Sb., je speciální hmotněprávní propadnou lhůtou, na jejíž počítání se nevztahuje ustanovení § 122 odst. 3 dříve platného občanského zákoníku), odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit. Odkázal např. na svá usnesení ze dne 27. 5. 2014 sp. zn. 28 Cdo 1782/2014, ze dne 15. 10. 2014 sp. zn. 28 Cdo 1008/2014, ze dne 15. 10. 2014 sp. zn. 28 Cdo 4271/2014 a také na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 11. 2013 sp. zn. 7 Co 2428/2013, uveřejněný pod č. 89/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. II. Argumentace stěžovatele 5. Uvedené rozhodnutí dle stěžovatelky porušilo její základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny. 6. Stěžovatelka v prvé řadě obsáhle namítá, že uvedené ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. je v příkrém rozporu s ústavním pořádkem, neboť odporuje čl. 11 odst. 1 Listiny, resp. čl. 11 odst. 4 Listiny tím, že plně odnímá vlastnické právo obcím ke specifickému majetku, přičemž obcím není v těchto případech poskytnuta přiměřená náhrada ani odpovídající časový prostor pro zachování jejich vlastnického práva. Stěžovatelka v této souvislosti upozorňuje též na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2176/13 ze dne 9. 1. 2014 (N 2/72 SbNU 31), dle něhož Ústavní soud zastává názor, že se jeví jako nepřiměřené trestat obec za její pasivitu pozbytím práva ve prospěch státu, který již jednou obci vlastnictví odňal, ale později se rozhodl způsobenou křivdu napravit. Pokud zákonodárce měl v úmyslu odstranit delší dobu trvající nejistotu ohledně vlastnických vztahů k dotčeným nemovitostem a zajištění jejich řádného a efektivního využití, neměl dle stěžovatelky k naplnění tohoto účelu konstituovat nový důvod pozbytí vlastnického práva, nadto s účinky jen pro úzce vymezenou skupinu subjektů vlastnického práva, neboť takto dochází k narušení rovnosti ochrany vlastnického práva různých vlastníků. Tentýž účel navíc obecně plní instituty v českém právním řádu již zakotvené - vydržení či přivlastnění opuštěné nemovité věci. 7. Ve věci zamítnutí žaloby pro opožděnost stěžovatelka předně připomíná, že z důvodů obtíží při zjišťování historického majetku a související časovou náročností byla nucena uplatnit své vlastnické právo komplikovanějším ze dvou uvedených způsobů - žalobním návrhem na určení vlastnického práva. Z hlediska charakteru dotčené lhůty je přitom přesvědčena, že na běh této lhůty je nutno dle judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu v plném rozsahu použít ustanovení § 122 odst. 3 dříve platného občanského zákoníku, neboť je třeba subjektu, který je plynutím lhůty ohrožen na svých právech, poskytnout dodatečný časový úsek pro případ, že poslední den vymezeného časového úseku připadne na sobotu, neděli nebo svátek. Toto pravidlo se dle stěžovatelky užije i v případech, kdy ústavodárce, resp. zákonodárce, nevymezil počítání času výslovně odlišným způsobem, což je i případ ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., protože v tomto zákoně není počítání času nikterak vymezeno a uvedení konkrétního dne nelze považovat za stanovení jiného způsobu počítání běhu lhůt. Závěrem pak stěžovatelka upozorňuje, že by se dle jejího názoru mělo i na hodnocení charakteru dotčené lhůty nahlížet prizmatem zásady výkladu in favorem restitutionis opakovaně vyslovené Ústavním soudem, která se dotýká interpretace právních norem a postupů orgánů veřejné moci v restitučních věcech. III. Vyjádření účastníka řízení a replika stěžovatelky 8. Ústavní soud vyzval k vyjádření účastníka řízení - Nejvyšší soud a vedlejšího účastníka - Lesy České republiky, s. p. 9. Lesy České republiky, s. p. se k ústavní stížnosti nevyjádřily, Ústavní soud měl v dalším řízení za to, že se postavení vedlejšího účastníka vzdaly. 10. Nejvyšší soud uvedl, že při řešení dané otázky přihlížel i k závěrům vysloveným Ústavním soudem v jeho nálezech ze dne 12. 7. 1994 sp. zn. Pl. ÚS 3/94 (N 38/1 SbNU 279; 164/1994 Sb.), ze dne 17. 12. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 33/97 (N 163/9 SbNU 399; 30/1998 Sb.) a ze dne 25. 9. 1998 sp. zn. IV. ÚS 365/97 (N 108/12 SbNU 103). Zároveň konstatoval, že řešení uvedené právní otázky je výkladem "obyčejného práva" podaným obecnými soudy a nezasahuje do roviny ústavněprávní, a je zjevně souladný též s většinovým názorem Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, neboť toto za účelem sjednocování rozhodovací praxe soudů schválilo pro řešení dané otázky vybrané rozhodnutí (rozsudek Krajského sudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 7 Co 2428/2013) k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (viz R 89/2014). K tvrzené protiústavnosti dotčeného právního předpisu pak Nejvyšší soud uvedl, že vyjma případu stěžovatelky (resp. obcí zastupovaných advokátem jedna