Pl.ÚS 20/19 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       Pl.ÚS 20/19 ze dne 23. 6. 2020   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy Pavla Rychetského, soudců Ludvíka Davida, Josefa Fialy, Jana Filipa, Jaromíra Jirsy, Tomáše Lichovníka, Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), Radovana Suchánka, Pavla Šámala, Kateřiny Šimáčkové, Vojtěcha Šimíčka, Milady Tomkové, Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka o návrhu na zahájení řízení o kompetenčním sporu podaném Krajským soudem v Plzni, se sídlem Veleslavínova 40, Plzeň, proti Celnímu úřadu pro Plzeňský kraj, se sídlem Plzeň, Antonína Uxy 11, takto: Návrh se odmítá. Odůvodnění I 1. Krajský soud v Plzni (dále jen "navrhovatel") se podáním učiněným na základě § 120 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), dovolává rozhodnutí negativního kompetenčního sporu mezi navrhovatelem a Celním úřadem pro Plzeňský kraj (dále jen "celní úřad") ve věci vymáhání peněžitých pohledávek. Navrhovatel požaduje, aby Ústavní soud vydal nález, kterým by rozhodl, že orgánem veřejné moci příslušným k vymožení peněžitých plnění uložených vykonatelnými exekučními tituly č. j. 46 Cm 27/2013-261 a č. j. C 36967/RD7/KSPL, Fj 1078/2019/KSPL a č. j. 41 Cm 156/2013-17 je celní úřad. II 2. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatel se s odkazem na § 8 odst. 2 zákona č. 17/2012 Sb., o Celní správě České republiky (dále jen "zákon č. 17/2012 Sb.") obrátil dopisem ze dne 10. 6. 2019 č. j. Spr 1682/2019-3 na celní úřad s žádostí o vymožení peněžitých pohledávek (soudního poplatku, nákladů na svědečné a pořádkové pokuty) uložených navrhovatelem v následujících případech. 3. Výrokem IV. rozsudku č. j. 46 Cm 27/2013-261, vydaného dne 14. 9. 2016 Krajským soudem v Plzni, jenž nabyl právní moci dne 2. 10. 2018, byla společnosti Riediger, Spálenka & Partners s.r.o., se sídlem v Praze, V Kapslovně 2770/7, uložena povinnost uhradit podle § 148 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, státem hrazené náklady - svědečné ve výši 2 672,00 Kč. Tímto rozhodnutím stanovená lhůta pro splnění povinnosti marně uplynula, přičemž povinný nereagoval ani na upomínku ze dne 15. 4. 2019, a na nedoplatek neuhradil ničeho. 4. Usnesením č. j. C 36967/RD7/KSPL, Fj 1078/2019/KSPL, vydaným dne 10. 1. 2019 Krajským soudem v Plzni, jež nabylo právní moci dne 29. 1. 2019, byla stanovena společnosti StavPailsir s.r.o., se sídlem v Plzni, Na Roudné 443/18, povinnost uhradit soudní poplatek ve výši 1 000 Kč podle zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, položky 24A Sazebníku soudních poplatků. Usnesením stanovená lhůta k úhradě marně uplynula, přičemž povinný nereagoval ani na upomínku ze dne 2. 5. 2019, a na nedoplatek neuhradil ničeho. 5. Usnesením č. j. 41 Cm 156/2013-17, vydaným dne 19. 12. 2018 Krajským soudem v Plzni, jež nabylo právní moci dne 30. 1. 2019, byla panu Lubomíru Šteiglovi stanovena podle § 53 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, povinnost uhradit pořádkovou pokutu ve výši 3 000 Kč. Usnesením stanovená lhůta k úhradě marně uplynula, přičemž povinný nereagoval ani na upomínku ze dne 14. 2. 2019, a na nedoplatek neuhradil ničeho. III 6. Podle názoru navrhovatele není přípustné, aby tyto "nepatrné" peněžité pohledávky byly předány k vymožení soudnímu exekutorovi. Navrhovatel odkázal na § 8 odst. 2 zákona č. 17/2012 Sb., podle něhož "vykonávají celní úřady správu placení peněžitých plnění v rámci dělené správy, která jsou příjmem státního rozpočtu." Navrhovatel dále odkázal na § 161 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále "daňový řád"), podle něhož "dochází k dělené správě, je-li rozhodnutí orgánu veřejné moci, který není správcem daně, vydaným při výkonu veřejné moci uložena platební povinnost k peněžitému plnění určenému do veřejného rozpočtu a postupuje-li se při jeho placení podle tohoto zákona nebo podle jeho jednotlivých ustanovení. To platí i tehdy, pokud vznikla platební povinnost k peněžitému plnění určenému do veřejného rozpočtu přímo ze zákona bez vydání rozhodnutí." 7. Celní úřad dopisem ze dne 27. 6. 2019 č. j. 88974/2019-600000-41 informoval navrhovatele o tom, že podle platné právní úpravy není oprávněn vymáhat v rámci dělené správy justiční pohledávky, o které v předmětné věci jde, a vrátil mu předaná rozhodnutí zpět. Celní úřad k požadavku navrhovatele sdělil, že orgány Celní správy nejsou k vymáhání těchto peněžitých plnění kompetentní, neboť skutečnost, že celní úřady vykonávají správu placení peněžitých plnění v rámci dělené správy, neznamená, že vymáhají veškerá peněžitá plnění, u kterých se při výběru nebo vymožení postupuje podle daňového řádu. Daňový řád rozlišuje dělenou správu na tzv. procesní a kompetenční (§ 161 odst. 1). Ustanovením § 161 odst. 2 daňového řádu je upravena situace, kdy je uloženo peněžité plnění podle jiného zákona, než je daňový řád, a tento zákon stanoví, že se při výběru nebo vymáhání postupuje podle daňového řádu. Orgán veřejné moci se stává správcem daně, a to v rozsahu potřebném pro zajištění úhrady daně, resp. specifického plnění do veřejného rozpočtu, na jehož správu ohledně placení dopadá daňový řád. Postavení správce daně je tak přiznáno i orgánům, které mají jiné specifické funkce v rámci veřejné správy (např. soudy). V postavení správce daně tak získávají pravomoc podle daňového řádu pro zajištění řádného placení jím uložené pohledávky. Ten, komu byla uložena povinnost zaplatit peněžité plnění, je v procesním postavení daňového subjektu. Celní úřady vykonávají dělenou správu v případě přechodu kompetencí podle § 162 odst. 3 daňového řádu, kdy ke správě placení peněžitého plnění je příslušný jiný správní orgán než orgán veřejné moci, který platební povinnost k peněžitému plnění uložil. Zde pak současně s přechodem procesním dochází zároveň k přechodu pravomoci (věcné působnosti). 8. Celní úřad závěrem svého dopisu uvedl, že aktuálně jsou připravovány legislativní úpravy občanského soudního řádu a dalších souvisejících zákonů tak, aby bylo umožněno předávat tato peněžitá plnění celnímu úřadům. Bez provedení příslušných legislativních úprav to však podle celního úřadu není možné. IV 9. Dříve než Ústavní soud mohl přistoupit k věcnému přezkumu podaného návrhu, musel posoudit, zda návrh splňuje všechny náležitosti požadované zákonem o Ústavním soudu, tedy zda je návrhem podaným osobou oprávněnou, zda je Ústavní soud k jeho projednání příslušný a zda jde o návrh přípustný. 10. Kompetenční spory lze obecně charakterizovat jako "spory, zda rozhodnutí v určité právní věci patří do pravomoci jednoho nebo druhého systému orgánů" (MIKULE, V. In: HENDRYCH, D. a kol. Správní právo. Obecná část. Praha: C. H. Beck, 2016, s. 417) nebo jako "jakékoli konflikty a kolize státních orgánů při rozhodování v individuálně určené věci, tedy spory o to, který orgán má v určitém případě vydat rozhodnutí." (SLÁDEČEK, V. Obecné správní právo. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, s. 343), případně se uvádí, že v kompetenčním sporu "se rozhoduje o tom, který orgán veřejné moci má pravomoc vydat rozhodnutí v určité věci" (KOPECKÝ, M. Správní právo. Obecná část. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 499). Přicházejí v úvahu v podstatě dvě situace: buď si právo na rozhodnutí osobují dva, nebo více orgánů, v tom případě se jedná o tzv. pozitivní kompetenční konflikt, či každý z orgánů, u kterých byl nárok uplatněn, odmítá rozhodnout, pak jde o negativní kompetenční konflikt. Účelem řízení před Ústavním soudem je proto zjistit, který orgán je příslušný k vydání (meritorního) rozhodnutí nebo provedení opatření nebo jiného zásahu ve věci uvedené v návrhu na zahájení řízení. 11. Ústava v čl. 87 odst. 1 písm. k) zakotvuje pravomoc Ústavního soudu rozhodovat spory o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní samosprávy, nepřísluší-li podle zákona jinému orgánu. Příslušnost Ústavního soudu k projednávání kompetenčních sporů má již podle ústavní úpravy pouze podpůrnou, doplňkovou povahu a již v době přijetí Ústavy se počítalo s tím, že převážnou část této agendy převezme Nejvyšší správní soud. K tomu došlo vydáním zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "soudní řád správní"), kterým byla v souladu s čl. 87 odst. 3 písm. b) Ústavy přenesena pravomoc rozhodovat některé kompetenční spory z Ústavního soudu na Nejvyšší správní soud. 12. Podle platné právní úpravy upravuje rozhodování některých kompetenčních konfliktů nejen soudní řád správní (rozhoduje Nejvyšší správní soud), ale také zákon č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (rozhoduje zvláštní senát), a zákon č. 500/2004 Sb., správní řád (příslušný je zpravidla nadřízený správní úřad). 13. Ústavní soud rozhoduje spory o rozsah kompetencí, nepřísluší-li podle zákona jinému orgánu [čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy]. Příslušnost Ústavního soudu je tedy z principu subsidiární. Přijetím soudního řádu správního a zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále jen "zákon č. 131/2002 Sb."), byla významně poz