Pl.ÚS 20/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       Pl.ÚS 20/24 ze dne 19. 2. 2025 Ochrana pověsti právnických osob   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy Josefa Baxy a soudkyň a soudců Lucie Dolanské Bányaiové, Josefa Fialy, Milana Hulmáka, Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaje), Zdeňka Kühna, Tomáše Langáška, Jiřího Přibáně, Kateřiny Ronovské, Dity Řepkové, Jana Svatoně, Pavla Šámala, Jana Wintra a Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Milion Chvilek, z. s., sídlem Husinecká 808/5, Praha 3 - Žižkov, zastoupeného doc. JUDr. Alešem Rozehnalem, Ph.D., advokátem, sídlem Železná 490/14, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 2494/2022-87 ze dne 28. 7. 2023 a rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 3 Cmo 14/2021-67 ze dne 28. 3. 2022, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a JUDr. Vojtěcha Filipa, zastoupeného JUDr. Mgr. Barborou Vlachovou, Ph.D., LL. M., advokátkou, sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4 - Nusle, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Usnesením Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 2494/2022-87 ze dne 28. 7. 2023 a rozsudkem Vrchního soudu v Praze č. j. 3 Cmo 14/2021-67 ze dne 28. 3. 2022 bylo porušeno právo stěžovatele na ochranu dobré pověsti podle článku 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a proto se uvedená rozhodnutí ruší. Odůvodnění: I. Rekapitulace skutkových okolností a procesního vývoje 1. Stěžovatel je veřejně známý spolek, jehož účelem je podpora a kultivace demokratické kultury, občanské angažovanosti a veřejné diskuze v České republice. 2. V prosinci 2019 měl vedlejší účastník při zasedání Ústředního výboru Komunistické strany Čech a Moravy ("KSČM") a při rozhovoru pro Český rozhlas ve svých veřejných vyjádřeních mimo jiné opakovaně spojovat stěžovatele s kybernetickým útokem na nemocnici v Benešově. Stěžovatel se proti tomuto, podle něj nepravdivému tvrzení, bránil žalobou u Městského soudu v Praze ("městský soud"). 3. Městský soud rozsudkem č. j. 41 Cm 5/2020-43 ze dne 9. 9. 2020 uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaslat stěžovateli omluvu v rozhodnutí specifikovaném znění, žalobu proti KSČM zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Městský soud vzal za prokázané, že zmiňovaný kybernetický útok spojuje vedlejší účastník se stěžovatelem, byť jej přímo nejmenoval. Podle městského soudu šlo o skutkové tvrzení, které vedlejší účastník nebyl schopen vysvětlit; následně dospěl k závěru, že vedlejší účastník nařčením ze závažného trestného činu zasáhl do dobré pověsti stěžovatele ve smyslu § 135 občanského zákoníku - proto žalobě částečně vyhověl. Ve vztahu ke KSČM městský soud uzavřel, že není pasivně legitimovaná. 4. Vedlejší účastník se proti rozsudku městského soudu odvolal. Vrchní soud v Praze ("vrchní soud") napadeným rozsudkem změnil rozsudek městského soudu tak, že se žaloba zamítá, a nepřiznal vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vrchní soud se ztotožnil s městským soudem s jeho závěry o skutkovém stavu a dobré pověsti stěžovatele; neztotožnil se však s jeho právním závěrem o důvodnosti uplatněného nároku na poskytnutí zadostiučinění ve formě omluvy. Jak vyplývá z § 135 odst. 2 občanského zákoníku, právnická osoba dotčená neoprávněným zásahem do své pověsti se může domáhat, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho následek. Podle § 2894 odst. 2 občanského zákoníku lze odčinit jinému nemajetkovou újmu pouze tehdy, je-li to ujednáno či stanoví-li to zvlášť zákon. Ustanovení § 2956 občanského zákoníku přiznávající fyzickým osobám právo na odčinění nemajetkové újmy způsobené zásahem do jejich přirozených práv nelze analogicky vztáhnout na právnické osoby. Vrchní soud v této souvislosti odkázal na závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 327/2021 ze dne 30. 11. 2020. 5. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl a současně uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady dovolacího řízení. Nejvyšší soud zrekapituloval stěžejní závěry svého rozsudku sp. zn. 23 Cdo 327/2021, podle něhož právnická osoba nemá právo na odčinění nemajetkové újmy způsobené (samotným) neoprávněným zásahem do své pověsti podle § 135 odst. 2 občanského zákoníku, není-li výslovně ujednáno jinak. Nejvyšší soud neshledal žádný důvod se od těchto závěrů odchýlit. Dále uvedl, že právo na odstranění následků neoprávněného zásahu do cizího (absolutního) práva (tzv. odstraňovací nárok) a právo na odčinění (satisfakci) nemajetkové újmy poskytnutím přiměřeného zadostiučinění jsou povahově odlišná soukromá práva vázaná na rozdílné rozhodující skutečnosti pro jejich vznik a uplatnění, která nelze libovolně směšovat či zaměňovat. Závěr o možnosti poskytování přiměřeného zadostiučinění "prostřednictvím" odstraňovacího nároku by vedl k nepřípustnému obcházení zákona. II. Argumentace stěžovatele 6. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 10 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"). 7. Stěžovatel namítá, že vrchní soud i Nejvyšší soud rozhodovaly přepjatě formalisticky bez přihlédnutí ke specifickým okolnostem případu a nesprávně interpretovaly § 2894 odst. 2 občanského zákoníku. Stěžovatelův nárok kategoricky odmítly s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 327/2021, který staví právo fyzické osoby nad právo právnické osoby na dobrou pověst, přestože ochrana dobré pověsti je ústavní hodnota - bez ohledu na to, zda jde o pověst osoby fyzické či právnické. 8. Stěžovatel si je vědom, že občanský zákoník (na rozdíl od právní úpravy účinné do 31. 12. 2013) neobsahuje výslovné ustanovení, které by právo na odčinění nemajetkové újmy při zásahu do pověsti právnické osoby chráněné § 135 občanského zákoníku zakládalo. V daném případě má však za to, že by měla být použita analogie zákona podle § 10 odst. 1 ve spojení s § 2 odst. 3 občanského zákoníku, jelikož je zde mezera v právu, kterou je třeba vyplnit. Na základě logického, systematického a historického výkladu je totiž nezbytné dospět k závěru, že právnická osoba má svoji pověst, a tedy i právo na odčinění nemajetkové újmy způsobené neoprávněným zásahem do její pověsti podle § 135 odst. 2 občanského zákoníku. Stěžovatel také odkázal na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ("ESLP") ze dne 6. 4. 2000 ve věci Comingersoll S. A. proti Portugalsku, stížnost č. 35382/97. 9. Uvedený závěr je o to významnější, že právní řád právnické osobě právo na odčinění imateriální újmy za zásah do její pověsti v jiných situacích přiznává. Nebylo úmyslem zákonodárce, aby bylo s účinností od 1. 1. 2014 právnickým osobám při zásahu do jejich pověsti právo na odčinění nemajetkové újmy odepřeno, ale právě naopak. Z logiky právního řádu plyne, že šlo spíše o nedopatření než o záměr zákonodárce. Podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 327/2021 by zákonná úprava přiměřené zadostiučinění právnické osobě za zásah do její pověsti přiznávala v případě nesprávného úředního postupu, ale zároveň by je odpírala v soukromoprávních věcech. 10. Dále stěžovatel argumentuje, že odčinění nemajetkové újmy plní kromě satisfakční a preventivně-sankční funkce také funkci restituční. Podoba restitučního nároku přitom není zákonem nikde definována; může mít i podobu omluvy, bude-li tím škodlivý následek odstraněn. III. Předpoklady řízení před Ústavním soudem 11. Ústavní stížnost byla oprávněnou osobou podána včas (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel je řádně zastoupen advokátem (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. IV. Průběh řízení před Ústavním soudem 12. Ústavní stížnost byla podle rozvrhu práce přidělena prvnímu senátu Ústavního soudu a vedena pod sp. zn. I. ÚS 2926/23. Usnesením sp. zn. I. ÚS 2926/23 ze dne 25. 6. 2024 rozhodl první senát o postoupení této věci k projednání a rozhodnutí plénu Ústavního soudu. Tento postup zvolil zejména z toho důvodu, že podstatou posouzení je otázka zásadního právního významu, jejíž řešení má dopad na neurčitý počet budoucích řízení před obecnými soudy. 13. Při projednávání ústavní stížnosti dospělo následně plénum Ústavního soudu k závěru, že by zákonná úprava, která byla v dané věci obecnými soudy použita - konkrétně § 135 a § 2894 odst. 2 občanského zákoníku, mohla být v rozporu s ústavním pořádkem, především s čl. 10 odst. 1 Listiny. Proto plénum Ústavního soudu usnesením sp. zn. Pl. ÚS 20/24 ze dne 4. 9. 2024, ve znění opravného usnesení sp. zn. Pl. ÚS 20/24 ze dne 20. 11. 2024, přerušilo řízení o ústavní stížnosti a zahájilo řízení o zrušení těchto přezkoumávaných ustanovení. 14. O návrhu pléna Ústavního soudu na zrušení př