Pl.ÚS 20/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       Pl.ÚS 20/25 ze dne 12. 11. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy soudu Josefa Baxy a soudkyň a soudců Lucie Dolanské Bányaiové, Josefa Fialy (soudce zpravodaje), Milana Hulmáka, Veroniky Křesťanové, Zdeňka Kühna, Tomáše Langáška, Jiřího Přibáně, Kateřiny Ronovské, Dity Řepkové, Martina Smolka, Jana Svatoně, Pavla Šámala a Daniely Zemanové o návrhu Obvodního soudu pro Prahu 3 na zrušení § 28a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Parlamentu, jehož jménem jednají Poslanecká sněmovna a Senát, jako účastníka řízení, a vlády, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Návrh se odmítá. Odůvodnění I. Vymezení věci 1. Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud" nebo "navrhovatel") navrhl podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení § 28a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). 2. Z předloženého soudního spisu vedeného obvodním soudem pod sp. zn. 17 C 25/2021 se podává, že navrhovatel projednává žalobu několika žalobců, kteří se vůči žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu domáhají zaplacení finanční náhrady podle § 16 odst. 1 zákona o půdě za odňaté a nevydané pozemky. Výši celkové náhrady žalobci vyčíslili částkou 28 245 000 Kč. Obvodní soud je toho názoru, že navzdory nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017 sp. zn. II. ÚS 4139/16 (N 129/86 SbNU 205) a nálezu ze dne 12. 1. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 21/19 (N 4/104 SbNU 36; 81/2021 Sb.), kterým Ústavní soud zamítl návrh na zrušení § 16 odst. 1 zákona o půdě ve slovech "stanovené podle § 28a", nelze napadené ustanovení vyložit ústavně slučitelným způsobem. Usnesením ze dne 19. 5. 2025 č. j. 17 C 25/2021-392 proto řízení o žalobě přerušil a Ústavnímu soudu předložil návrh na zrušení § 28a zákona o půdě. 3. Napadené ustanovení zní: "Pokud tento zákon nestanoví jinak, poskytují se náhrady podle tohoto zákona v cenách platných ke dni 24. června 1991, a to u věcí nemovitých v cenách podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., a u věcí movitých v zůstatkových účetních cenách, u věcí movitých s nulovou zůstatkovou cenou ve výši 10 % pořizovací ceny". II. Argumentace navrhovatele 4. Podle navrhovatele nepočítal zákonodárce při přijímání zákona o půdě, jehož součástí je i napadené ustanovení, s tím, že restituční nároky nebudou vypořádány ani po více než 30 letech od jeho přijetí. Je přitom patrné, že stanovení výše náhrady v cenách platných k 24. 6. 1991 je vzhledem k vývoji inflace nepřiměřeně nízké. Obsahem návrhu je především rekapitulace vývoje judikatury obecných soudů i Ústavního soudu k výkladu § 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě. Navrhovatel poukazuje v prvé řadě na nález sp. zn. Pl. ÚS 21/19, v němž dospěl Ústavní soud k závěru, že v rozporu s ústavním pořádkem je pouze doslovný, byť jazykově jednoznačný, výklad zákonných ustanovení, nikoli výklad zohledňující jeho účel. Určování výše finanční náhrady při výkladu a použití zákona o půdě má být vedeno hledisky obsaženými v nálezu sp. zn. II. ÚS 4139/16. V něm Ústavní soud uvedl, že uvedená ustanovení mají zajistit, aby oprávněná osoba v případě, že není možné uspokojit její nárok vydáním věci, případně vydáním jiné věci, obdržela přiměřenou finanční náhradu. Tato finanční náhrada nicméně nemusí být ekvivalentem aktuální tržní ceny nemovitosti. Ustanovení § 28a zákona o půdě je potřeba vyložit tak, že stanoví pouze základ finanční náhrady, která může být v závislosti na konkrétních okolnostech zvýšena. 5. Nejvyšší soud posléze v rozsudku ze dne 16. 2. 2021 č. j. 28 Cdo 3772/2018-161 uvedl, že § 28a zákona o půdě stanoví pouze základ finanční náhrady, kterou je však s ohledem na běh doby nutné valorizovat. Za přiměřenou a rozumnou výši peněžité náhrady za nevydané pozemky podle § 16 odst. 1 zákona o půdě lze přitom pokládat (s výhradou změny poměrů) šestinásobek ceny odňatých nemovitostí určené podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. Pro určení koeficientu vyšel Nejvyšší soud z kumulované míry inflace mezi lety 1991 a 2021, která činila 439 %. Jelikož výpočet tohoto koeficientu byl postaven na indexu spotřebitelských cen nezohledňující specifický vývoj cen nemovitostí a Nejvyšší soud se odchýlil od závazného právního názoru Ústavního soudu obsaženého v nálezu sp. zn. II. ÚS 4139/16, shledal Ústavní soud "valorizační mechanismus" v podobě šestinásobku ceny odňatých nemovitostí jako výklad neústavní (nálezy ze dne 29. 8. 2024 sp. zn. II. ÚS 1577/22 a ze dne 15. 11. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2827/22). Nejvyšší soud nicméně ve svých dalších rozsudcích nadále vychází z teze, podle níž by peněžitá náhrada podle § 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě neměla vést k tomu, že bude oprávněným osobám poskytnuta částka, která jim umožní zakoupit jiné nemovitosti svou hodnotou odpovídající ceně pozemků odňatých, nýbrž pouze k poskytnutí - historickou křivdu zmírňujícího - finančního plnění. Nově stanovený koeficient navýšení náhrady podle zákona o půdě by pak neměl přímo odpovídat míře zvýšení ceny nemovitostí od roku 1991, ale pouze ji v rozumné míře zohledňovat. Ústavní soud nicméně v nálezu ze dne 22. 5. 2024 sp. zn. I. ÚS 2763/23 zdůraznil princip rovnosti restituentů a uvedl, že z uspokojení restitučního nároku nelze činit rozdíl mezi oprávněnými osobami, které žádají o naturální náhradu podle § 11a odst. 1 zákona o půdě, a oprávněnými osobami, které žádají o finanční náhradu podle § 16 odst. 1 zákona o půdě. 6. Obvodní soud tvrdí, že se nachází v situaci, kdy je vázán jak nálezy Ústavního soudu, tak rozhodnutími Nejvyššího soudu. Nepodařilo se mu přitom objektivně stanovit žádný obecný koeficient, kterým by vynásobil "vyhláškovou cenu" tak, aby se výše finanční náhrady dostala na úroveň "přiměřené ceny obvyklé". V průběhu řízení se dotázal Českého statistického úřadu (dále jen "ČSÚ") na výši růstu cen pozemků od roku 1991 po současnost. Ze sdělení ČSU vyplývá, že stát nedisponuje žádnými údaji k inflaci ceny pozemků od roku 1991, protože začal tento údaj evidovat až od roku 1998, přičemž v roce 2019 datový zdroj i publikace zanikly. Ohledně cen zemědělských pozemků nejsou evidovány údaje před rokem 2012. Navrhovatel zdůraznil, že ČSÚ nedisponuje žádnými údaji, jak zjistit "znásobení ceny nemovitostí od roku 1991" a takový údaj není znám ani žádnému z průběžně oslovovaných znalců. Nemůže proto postupovat podle výkladu předestřeného Nejvyšším soudem a Ústavním soudem a žádný jiný konformně ústavní výklad, který by vycházel z násobku "vyhláškové ceny" mu znám není. V každém jednotlivém případě se podle navrhovatele bude cena výše násobku lišit s ohledem na vývoj obvyklých cen v dané lokalitě. Obvodní soud si nechal v restitučních věcech vypracovat znalecké posudky, které stanoví tržní cenu ke dni podání žádosti o finanční náhradu podle § 16 odst. 1 zákona o půdě. V posuzované věci byla přitom určena jako 159,1 násobek "vyhláškové ceny". Navrhovatel zdůrazňuje, že nemůže ignorovat platné znění zákona, které podle něj neumožňuje ústavně konformní výklad, resp. výklad, kterým by dostál požadavkům Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Současně má za to, že napadené ustanovení je v rozporu s právními závěry Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") stran restitučních nároků, jak byla vyjádřena v rozsudku ze dne 22. 6. 2004 ve věci Broniowski proti Polsku (stížnost č. 31443/96). III. Průběh řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud zaslal v souladu s § 69 zákona o Ústavním soudu návrh Poslanecké sněmovně a Senátu, a dále vládě a veřejnému ochránci práv, tj. subjektům, kteří jsou oprávněni vstoupit do řízení jako vedlejší účastníci řízení. III./a Vyjádření komor Parlamentu 8. Poslanecká sněmovna se ve vyjádření omezila na průběh legislativního procesu, který vedl k přijetí napadeného zákonného ustanovení. Zákon č. 183/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon o půdě, jímž bylo novelizováno napadené ustanovení, byl vyhlášen ve Sbírce zákonů dne 29. 6. 1993 v částce 46. Šlo o vládní návrh zákona, který byl Poslanecké sněmovně předložen v prvním volebním období dne 24. 2. 1993 a poslancům byl rozeslán jako sněmovní tisk č. 212. Organizační výbor navrhl usnesením č. 80 ze dne 8. 4. 1993 upustit od projednávání zásad vládního návrhu zákona, které bylo Poslaneckou sněmovnou přijato a rozdáno jako tisk č. 233, a přikázal návrh zákona k projednání výborům hospodářskému, rozpočtovému, ústavně právnímu a zemědělskému. Návrh na upuštění od projednávání zásad zákona byl projednán a návrh zákona byl schválen 1. 6. 1993 na 9. schůzi. 9. Senát uvedl, že napadené ustanovení bylo do zákona o půdě vloženo novelou zákona v době, kdy je