Pl.ÚS 21/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       Pl.ÚS 21/12 ze dne 16. 10. 2012   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dne 16. října 2012 v plénu složeném z předsedy Pavla Rychetského a soudců Stanislava Balíka, Vlasty Formánkové, Vojena Güttlera, Ivany Janů, Vladimíra Kůrky, Dagmar Lastovecké, Jana Musila, Jiřího Nykodýma, Miloslava Výborného a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D. R., zastoupeného JUDr. Romanem Jelínkem, advokátem, se sídlem, Valentinská 56/11, 110 00 Praha 1, proti usnesení č. 1163 Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky ze dne 5. června 2012, a proti jinému zásahu veřejné moci spočívajícím v takovém postupu Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, kdy na 40. schůzi konané dne 5. června 2012 při jednání o rozhodnutí Poslanecké sněmovny o přípustnosti trestního stíhání stěžovatele nebylo umožněno vystoupení stěžovatelova advokáta, za účasti Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Obsah ústavní stížnosti a podklady pro rozhodnutí 1. Stěžovatel doručil dne 7. srpna 2012 Ústavnímu soudu návrh označený jako "ústavní stížnost proti postupu Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky na 40. schůzi konané dne 5. června 2012 při jednání o rozhodnutí Poslanecké sněmovny o přípustnosti trestního stíhání stěžovatele." Namítá v ní, že napadeným usnesením č. 1163 [číslo usnesení v samotné ústavní stížnosti uvedeno nebylo, pozn. ÚS] Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky ze dne 5. června 2012 [dále jen "usnesení Poslanecké sněmovny"] a zároveň postupem Poslanecké sněmovny při jednání o přípustnosti trestního stíhání stěžovatele [dále jen "jiný zásah Poslanecké sněmovny"] bylo porušeno jeho základní právo zaručené čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Napadenému usnesení dále vytýká rozpor s čl. 2 odst. 3 Ústavy. 2. V ústavní stížnosti stěžovatel nejdříve rekapituluje vývoj věci. Uvádí především, že jako poslanec Parlamentu České republiky byl dne 14. května 2012 zadržen Policií České republiky, byl vydán souhlas předsedkyně Poslanecké sněmovny k odevzdání zadrženého soudu [ve smyslu čl. 27 odst. 5 Ústavy]. Dne 15. května 2012 bylo proti němu zahájeno trestní stíhání pro zločin přijetí úplatku podle § 331 odst. 1 alinea 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, a následně usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. května 2012, č. j. 40 Nt 637/2012-15, byl vzat do vazby. 3. Dne 22. května 2012 se konala 32. schůze mandátového a imunitního výboru Poslanecké sněmovny k projednání žádosti Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem o vyslovení přípustnosti stíhání stěžovatele podle čl. 27 odst. 5 Ústavy, a to pro skutek uvedený v oznámení o zadržení poslance a žádosti o udělení souhlasu k jeho odevzdání soudu ze dne 14. května 2012. Přípisem ze dne 25. května 2012 požádal A. Č., obhájce stěžovatele, předsedkyni Poslanecké sněmovny o umožnění účasti obhájců stěžovatele na jednání schůze k přípustnosti stíhání stěžovatele. Přípisem ze dne 1. června předsedkyně Poslanecké sněmovny sdělila oběma obhájcům stěžovatele, že žádost o jejich účast na jednání Poslanecké sněmovny bude posouzena v souladu s Jednacím řádem Poslanecké sněmovny. V průběhu jednání 40. schůze konané 5. června 2012 navrhl poslanec Ing. Jiří Paroubek, aby Poslanecká sněmovna umožnila účast na svém jednání obhájcům stěžovatele. Tento návrh stěžovatel upřesnil o požadavek o umožnění účasti pouze jednoho svého obhájce a to D. Č. Poslanecká sněmovna s tímto vystoupením nevyslovila souhlas. Následně Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR rozhodla, že stíhání stěžovatele podle článku 27 odst. 5 Ústavy je přípustné. 4. V otázce samotného práva poslance účastnit se jednání Poslanecké sněmovny o vyslovení přípustnosti jeho stíhání podle článku 27 odst. 5 Ústavy stěžovatel toliko poukázal na odlišné právní výklady a ponechal eventuální stanovisko (obiter dictum) na Ústavním soudu. Tato otázka není předmětem ústavní stížnosti. 5. Podstatou námitek stěžovatele je pak skutečnost, že Poslanecká sněmovna při jednání o rozhodnutí Poslanecké sněmovny o přípustnosti trestního stíhání stěžovatele neumožnila vystoupit obhájci (advokátu) stěžovatele. Poukazuje na skutečnost, že předtím ani mandátový a imunitní výbor neumožnil stěžovateli a jeho obhájcům seznámit se s podklady pro jednání výboru. Na vystoupení stěžovatele na 40. schůzi Poslanecké sněmovny dne 5. června 2012 mělo navazovat vystoupení jeho obhájce, který se měl vyjádřit k právní podstatě stíhaného skutku, k legitimitě dosavadního řízení a k podkladům, které orgány činné v trestním řízení nashromáždily. V tomto se stěžovatel dovolává svého ústavního práva na právní pomoc, jehož realizaci by neměla být na překážku ani absence související právní úpravy v zákonu č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel tvrdí, že v řízení o přípustnosti trestního stíhání poslanec nevykonává svůj mandát, nýbrž "vystupuje jako osoba dotčená takovým řízením." Z důvodu odepření práva na právní pomoc stěžovatel neměl možnost seznámit Poslaneckou sněmovnu s právní argumentací vyvracející tvrzení policejního orgánu, zpochybňující legalitu důkazů opatřených v rozporu § 10 trestního řádu a umožňující kvalifikované odpovědi na vystoupení ostatních poslanců. 6. Vzhledem k tomu, že označené usnesení Poslanecké sněmovny, a postup Poslanecké sněmovny předcházející jeho přijetí, považuje stěžovatel za rozporné s čl. 37 odst. 2 Listiny, požaduje, aby Ústavní soud vyslovil v této věci protiústavnost, napadené usnesení Poslanecké sněmovny zrušil a zakázal Poslanecké sněmovně pokračovat v porušování základního práva stěžovatele. 7. Z příloh ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že dle záznamu o hlasování Poslanecké sněmovny byl návrh označený jako "Rozhodnutí PS k stíhání D. R., 40. schůze, 10. hlasování, 5. 6. 2012, 16:19" zamítnut. Dále byla přiložena kopie "žádosti o vyslovení souhlasu k trestnímu stíhání poslance" ze dne 18. července 2012, v rozsahu 5 stran, která obsahuje zdůvodnění závěru policejního orgánu, že se stěžovatel dopustil trestného činu, a 11 stran příloh (přepisů odposlechů telefonické komunikace). Konečně byla připojena kopie faxem zaslaného potvrzení předsedkyně Poslanecké sněmovny o přijetí žádosti advokátů A. Č. a Romana Jelínka. 8. Z internetových stránek Poslanecké sněmovny http://www.psp.cz Ústavní soud dále zjistil následující: Ze stenozáznamu z jednání Poslanecké sněmovny dne 5. června 2012 plyne, že výše zmíněným hlasováním č. 10 byl zamítnut návrh formulovaný slovy: "Poslanecká sněmovna souhlasí s účastí advokáta A. Č. při projednávání tohoto bodu." Po hlasování předsedající konstatoval, že v "hlasování pořadové číslo 10 je přítomno 191, pro hlasovalo 75, proti 76, takže souhlas Sněmovna s tímto vystoupením nevyslovila." Z usnesení č. 1163 Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky ze dne 5. června 2012 [které stěžovatel v rozporu § 72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu nepřiložil k ústavní stížnosti, avšak Ústavní soud nepovažoval vzhledem k dále uvedeným závěrům za účelné tuto vadu odstraňovat, pozn. ÚS] plyne, že "Poslanecká sněmovna rozhoduje, že stíhání poslance D. R. podle čl. 27 odst. 5 Ústavy České republiky je přípustné, a to pro skutek uvedený v oznámení Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem o zadržení poslance a žádosti o udělení souhlasu k jeho odevzdání soudu ze dne 14. 5. 2012, které jsou přílohou tohoto usnesení." II. 9. Hodnocení provedené Ústavním soudem 10. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 11. Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatel v zásadě kvalifikuje tentýž tvrzený zásah Poslanecké sněmovny do svého základního práva souběžně jako rozhodnutí i jako tzv. jiný zásah veřejné moci, upřesňuje Ústavní soud, že jeho níže formulované závěry směřují primárně k hodnocení napadeného usnesení Poslanecké sněmovny, a to ze dvou důvodů. Zaprvé: eventuální tzv. jiný zásah veřejné moci již v době podání ústavní stížnosti nebyl aktuální a přítomný, tzn. jednorázově odezněl, přičemž Ústavní soud zásadně požaduje, aby ústavní stížnost směřovala k takovému reálnému zásahu, jež bude eventuálním nálezem efektivně odstraněn (namátkou srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 690/2000 ze dne 11. 4. 2001; usnesení sp. zn. IV. ÚS 224/04 ze dne 11. 10. 2006). Pokud tím stěžovatel sledoval ochranu svých základních práv v souvislosti s dalšími budoucími žádostmi orgánů činných v trestním řízení k vydání stěžovatele ke stíhání pro další skutky, jak v ústavní stížnosti naznačil, konstatuje Ústavní soud, že nerozhoduje preventivně o budoucích hypotetických zásazích do základního práva. Zadruhé: přijetím napadeného usnesení Poslanecké sněmovny byl tvrzený jiný zásah veřejné moci fakticky konzumován, přičemž dle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu je ochrana subjektivním základním právům stěžovatelů poskytována prostřednictvím zrušení napadeného aktu, a to i z důvodu eventuální p