Pl.ÚS 22/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       Pl.ÚS 22/18 ze dne 10. 7. 2018 Obnovené řízení po rozsudku ESLP ve věci Beránek proti ČR   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy Pavla Rychetského a soudců Ludvíka Davida, Jaroslava Fenyka, Josefa Fialy, Jana Filipa, Jaromíra Jirsy, Tomáše Lichovníka, Jana Musila, Radovana Suchánka, Vojtěcha Šimíčka, Milady Tomkové, Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Josefa Beránka a 2) Mgr. Romany Beránkové, obou zastoupených Mgr. Václavou Burianovou, advokátkou, sídlem Nerudova 1404/5, Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. července 2013 č. j. 1 As 33/2013-58 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. března 2013 č. j. 57 A 65/2011-52, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Plzeňského kraje, sídlem Škroupova 1760/18, Plzeň, Antonína Povondry a Hany Povondrové, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z obsahu napadených rozhodnutí a z dalších stěžovateli předložených podkladů vyplývají následující skutečnosti. Stavební úřad v Rokycanech (dále jen "stavební úřad") rozhodnutím ze dne 6. 1. 2011 č. j. 208/OST/11 zamítl žádost stěžovatelů o povolení stavby mobilních boxů na zpevněné ploše za účelem ustájení koní, neboť dospěl k závěru, že umístění stavby je navrženo v relativní blízkosti sousední nemovitosti a tímto umístěním nejsou zajištěny podmínky pohody bydlení. Ke zhoršení pohody bydlení dochází již v současné době, kdy jsou na pozemcích stěžovatelů umístěny mobilní boxy pro ustájení koní, a samo toto zhoršení dosahuje intenzity překračující míru přiměřenou poměrům, což dokládají pravomocné rozsudky civilních soudů. Proti rozhodnutí stavebního úřadu podali stěžovatelé odvolání. 3. Krajský úřad Plzeňského kraje (dále jen "krajský úřad") rozhodnutím ze dne 26. 5. 2011 č. j. RR/1640/11, změnil rozhodnutí stavebního úřadu v nesprávně uvedeném paragrafu a označení právního předpisu ve výroku a nahradil je označením správným, v ostatních částech rozhodnutí potvrdil. 4. Proti rozhodnutí krajského úřadu podali stěžovatelé žalobu ke Krajskému soudu v Plzni (dále jen "krajský soud"). Krajský soud žalobu zamítl s odůvodněním, že se správní orgány řádně vypořádaly s předloženými důkazy, přičemž nevycházely pouze z rozsudků civilních soudů, nýbrž prováděly vlastní šetření a rozsudky civilních soudů se zabývaly pouze v rámci volného hodnocení důkazů. 5. Rozsudek krajského soudu napadli stěžovatelé kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že stavební úřad nepochybil, když v rámci hodnocení vlivu zamýšlené stavby vycházel při určení aktuální zátěže lokality imisemi ze závěrů existujících rozhodnutí civilních soudů zabývajících se stejnou otázkou ve shodné lokalitě. Dané závěry byly plně relevantní i pro správní řízení a bylo by v rozporu s obecnou zásadou ekonomie řízení pořizovat shodný znalecký posudek jak v civilním, tak i opakovaně ve správním řízení. Jako důvodnou neshledal Nejvyšší správní soud ani námitku tvrdící, že se krajský úřad ani krajský soud nezabývaly rozdíly mezi boxy zamýšlenými a již realizovanými, které byly předmětem dřívějšího řízení před okresním soudem. Jak krajský úřad, tak i krajský soud vycházely z toho, že již současným užíváním původních mobilních boxů jsou v dané lokalitě překročeny únosné limity imisí, což vyplývá ze znaleckého posudku vyhotoveného v rámci řízení před okresním soudem. Další mobilní boxy pro chov koní umístěné v tomto prostoru, by tak dle Nejvyššího správního soudu logicky způsobily zvýšení imisí na sousedních pozemcích. Stavební úřad, krajský úřad i krajský soud při tomto hodnocení vycházely z předložené projektové dokumentace, a nikoliv z dokumentace k původním boxům. K této dokumentaci byla také pořizována všechna stanoviska dotčených orgánů. 6. Ústavní stížností ze dne 29. 10. 2013 se navrhovatelé domáhali zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2013 č. j. 1 As 33/2013-58 a rozsudku krajského soudu ze dne 29. 3. 2013 č. j. 57 A 65/2011-52. Usnesením sp. zn. IV. ÚS 3270/13 ze dne 31. 3. 2014 byla ústavní stížnost odmítnuta jako podaná po lhůtě stanovené pro její podání, která uplynula podle odůvodnění citovaného usnesení dnem 28. 10. 2013. 7. Na základě stížnosti stěžovatele 1) k Evropskému soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), ve které namítal porušení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), ESLP v rozsudku ze dne 5. 10. 2017 (stížnost č. 45758/14) uvedl, že usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3270/13 bylo porušeno právo stěžovatele 1) na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy, neboť nesprávné uplatnění procesního pravidla o lhůtě k podání ústavní stížnosti Ústavním soudem zbavilo stěžovatele jeho práva na přístup k soudu. 8. S odkazem na citovaný rozsudek ESLP se stěžovatelé domáhali podle ustanovení § 119 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), obnovení řízení vedeného pod sp. zn. IV. ÚS 3270/13. Usnesením sp. zn. Pl. ÚS 22/18 ze dne 22. 5. 2018 Ústavní soud obnovu řízení ve věci ústavní stížnosti, rozhodnuté Ústavním soudem pod sp. zn. IV. ÚS 3270/13, povolil, usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3270/13 zrušil, a rozhodl, že v řízení ve věci původně rozhodnuté pod sp. zn. IV. ÚS 3270/13 bude pokračováno pod sp. zn. Pl. ÚS 22/18. II. Argumentace stěžovatelů 9. Stěžovatelé poté, co rekapitulují průběh řízení, v ústavní stížnosti konstatují, že byli při podání žádosti o vydání stavebního povolení vedeni záměrem moci co možná nejefektivnějším a současně právem dovoleným způsobem pozemek ve svém vlastnictví užívat a brát z něj požitky, tedy realizovat na svém pozemku předmětnou stavbu tak, aby tuto mohli vlastnit a využívat ji pro potřeby vlastní, své rodiny a současně i umožnit užívání třetím osobám, neboť stěžovatelé zamýšleli na pozemku následně realizované boxy pro ustájení koní pronajímat třetím osobám za účelem zajištění návratnosti investice či dosažení zisku. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že na svém vlastnickém právu byli rozhodnutími správních orgánů i soudů zkráceni, když jim zcela nedůvodně nebyla povolena realizace stavby, ač tato byla navrhována způsobem zcela souladným s právním řádem. V rámci řízení jak před správními orgány, tak před soudy stěžovatelé namítali a nadále namítají, že správní orgány i soudy v dané věci postupovaly svévolně, když se nezabývaly otázkou, zda jde o shodný typ mobilních boxů pro koně oproti stávajícím, které byly řešeny v rámci předcházejícího soudního řízení, a jakou vazbu má tato otázka na lokalitu. K dané námitce se krajský soud dle stěžovatelů nevyjádřil, pouze odkázal na dřívější rozsudky soudů v občanskoprávním řízení, kterými bylo nařízeno stěžovatelům zdržet se pronikání imisí z chovu koní na sousední pozemky. Uvedl-li v této souvislosti krajský soud, že z logiky vyplývá, že pokud stávající chov koní narušuje pohodu bydlení nad míru přiměřenou poměrům a několikanásobné zvýšení kapacity chovu situaci může jedině zhoršit, nelze dle stěžovatelů k takovému závěru dospět bez dalšího, zejména za situace, kdy způsob řešení ustájení koní byl zamýšlen jiným technickým způsobem a současně kdy pro nový záměr existovala platná stanoviska a podklady. Stěžovatelé rovněž opakovaně namítali, že byl zpracován posudek vlivu stavby na životní prostředí, který potvrdil, že stavba nebude mít žádný vliv na zvýšení imisí, a tento posudek také následně předložili. Krajský soud jej však nezkoumal a vycházel pouze z výše uvedených soudních rozhodnutí, doplněných svými teoretickými úvahami. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud postupem podle § 119b odst. 2 a 5 zákona o Ústavním soudu na základě povolené obnovy řízení znovu přistoupil k posouzení ústavní stížnosti, o níž bylo původně rozhodováno v řízení vedeném pod sp. zn. IV. ÚS 3270/13, přičemž nejprve posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou zastoupeni v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je rovněž přípustná, neboť stěžovatelé před jejím podáním vyčerpali veškeré dostupné