Pl.ÚS 23/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       Pl.ÚS 23/08 ze dne 14. 8. 2008 K aktivní legitimaci ministra spravedlnosti k podání kárné žaloby vůči předsedkyni Nejvyššího soudu   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Musila ve věci návrhu Nejvyššího soudu (kárného senátu) na zrušení ustanovení § 128 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, v části „nebo pokud zjistí, že soudce, jmenovaný předsedou nebo místopředsedou, závažným způsobem porušuje stanovené povinnosti při výkonu státní správy soudů“, takto: Návrh se odmítá. Odůvodnění: Kárný senát Vrchního soudu v Olomouci (dále jen „kárný soud prvního stupně“) rozhodnutím ze dne 3. 3. 2008, sp. zn. 1 DS 24/2007, rozhodl tak, že JUDr. Iva Brožová, předsedkyně Nejvyššího soudu, se podle § 19 odst. 2 zákona č. 7/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákona o řízení ve věcech soudců a státních zástupců“), zprošťuje kárného obvinění pro skutky, dále popsané ve výroku v odstavcích 1/ a 2/. V odůvodnění především reagoval na „procesní výhradu“ kárně obviněné předsedkyně Nejvyššího soudu JUDr. Ivy Brožové o nedostatku aktivní legitimace ministra spravedlnosti k podání kárné žaloby, již zdůvodnila jednak tím, že ministru není nikterak „podřízena“, a jednak poukázala na okolnost, že předseda Nejvyššího soudu je jmenován prezidentem republiky, čemuž podle jejího názoru odpovídá, že tato návrhová legitimace svědčí jen jemu. Zde kárný soud prvního stupně usoudil, že ministr spravedlnosti je oprávněným subjektem v případě, že by kárný návrh podal proti předsedkyni Nejvyššího soudu jakožto soudkyni (§ 8 odst. 2 písm. a/ „zákona o řízení ve věcech soudců a státních zástupců“), a naopak jím není, směřuje-li proti JUDr. Ivě Brožové – jak je tomu v daném případě – coby „funkcionáři soudní správy“. K tomuto závěru dospěl poté, co dovodil, že ustanovení § 8 odst. 2 písm. a/ označeného zákona ani „nesignalizuje“ – ve vztahu k čl. 62 písm. f/ Ústavy České republiky (dále jen „Ústavy“) – že by zde mohl být rozpor práva jednoduchého a ústavního. Poté kárný soud zvažoval procesní možnosti, jež závěru o nedostatku legitimace ministra spravedlnosti k podání kárného návrhu odpovídají, jmenovitě zastavení kárného řízení podle § 14 zákona o řízení ve věcech soudců a státních zástupců, resp. podle analogického užití § 11 tr. řádu, a podrobně zdůvodnil, proč před procesním „řešením“ pokládal za potřebné dát přednost dalšímu posouzení „i po stránce skutkové a hmotněprávní“. To posléze vyznělo tak, že skutek popsaný v kárném návrhu se sice stal, není však kárným proviněním, čímž je založen důvod, aby podle § 19 odst. 2 zákona o řízení ve věcech soudců a státních zástupců byla JUDr. Iva Brožová tohoto kárného obvinění zproštěna. Proti tomuto rozhodnutí podal ministr spravedlnosti odvolání, v němž navrhl, aby kárný senát Nejvyššího soudu jeho návrh znovu posoudil, tvrzený skutek kvalifikoval jakožto kárné provinění a uložil JUDr. Ivě Brožové i přiměřené kárné opatření. Usnesením ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. 1 Skno 6/2008, kárný senát Nejvyššího soudu (dále jen „odvolací kárný soud“, resp. posléze i „navrhovatel“) podle § 224 odst. 5 tr. řádu se zřetelem k § 25 zákona o řízení ve věcech soudců a státních zástupců kárné řízení přerušil a věc předložil Ústavnímu soudu. Rozhodnutí odůvodnil tím, že sice souhlasí s názorem kárného soudu prvního stupně, že ustanovení § 8 odst. 2 písm. a/ zákona o řízení ve věcech soudců a státních zástupců „nekoliduje s Ústavou“, avšak tento soud podle jeho mínění pominul, že ministr spravedlnosti podal návrh na zahájení kárného řízení nejen podle tohoto ustanovení, nýbrž i ve spojení s ustanovením § 128 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákona o soudech a soudcích“). To odvolací kárný soud pokládá za důležité, neboť výklad tohoto ustanovení by podle jeho názoru „v podstatě … umožňoval, aby ministr spravedlnosti podal kárnou žalobu na předsedkyni Nejvyššího soudu, protože ministerstvo spravedlnosti je dle ustanovení § 119 odst. 1 zákona o soudech a soudcích ústředním orgánem státní správy soudů, a tedy i Nejvyššího soudu“. Princip nezávislosti soudu, uvedl dále kárný soud, vylučuje možnost ingerence výkonné moci; tomu však úprava podle § 128 odst. 2 zákona o soudech a soudcích ve vztahu ku předsedovi Nejvyššího soudu „nevyhovuje“, jelikož ve smyslu nálezů Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 7/02 a sp. zn. Pl. ÚS 18/06 není předseda Nejvyššího soudu ministru spravedlnosti nikterak podřízen, „takže … může být“ právě toto ustanovení v rozporu s ústavním pořádkem – „konkrétně s čl. 62 písm. f/ Ústavy ČR, který stanoví, že prezident republiky jmenuje ze soudců předsedu a místopředsedy Nejvyššího soudu“. Oproti předsedům nižších soudů, uzavřel odvolací kárný soud, by proto oprávnění k podání kárné žaloby proti předsedovi Nejvyššího soudu měl mít prezident republiky, „při zachování principu nezávislého soudnictví“. Tak je prý ostatně stanoveno „v připravované novele“ zákona o soudech a soudcích, přičemž v důvodové zprávě k ní „se výslovně uvádí“, že předsedu a místopředsedu soudu nelze podle platné právní úpravy kárně postihnout za porušení povinnosti, která je spojena s výkonem této funkce. Ústavní soud si v prvé řadě položil otázku, zda navrhovatel – odvolací kárný soud – je k podanému návrhu, svým obsahem na zahájení řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů podle hlavy druhé, oddílu prvního zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákona o Ústavním soudu), oprávněn. Podle § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení je oprávněn podat též soud v souvislosti se svou rozhodovací činností podle čl. 95 odst. 2 Ústavy. Podle čl. 95 odst. 2 Ústavy platí, že dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu. Ve smyslu závěrů usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 39/2000 je podmínka návrhového oprávnění soudu vyslovená v čl. 95 odst. 2 Ústavy, aby požadavek zrušení zákona směřoval proti tomu, „jehož má být při řešení věci použito“, splněna, „jedná-li se o zákon, resp. jeho jednotlivé ustanovení, jehož aplikace má být bezprostřední …“, případně „je nezbytná jeho nevyhnutelná aplikace a nikoli jen hypotetické použití, resp. jiné širší souvislosti…“ (srov. též sp. zn. Pl. ÚS 20/05). Z účelu a smyslu (konkrétní) kontroly ústavnosti právních norem pak plyne, že zákon, „jehož má být při řešení věci použito“, je pouze ten (resp. jeho ustanovení), jenž překáží tomu, aby bylo dosaženo žádoucího (ústavně konformního) výsledku; nebyl-li by pak odstraněn, byl by výsledek před ním probíhajícího řízení jiný. Je na navrhovateli, aby tento důsledek doložil, a samozřejmým požadavkem je též, aby snesl adekvátní argumentaci, že napadený zákon (ustanovení) vskutku v rozporu s ústavním pořádkem je. Nesplňuje-li konkrétní návrh podaný podle § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu uvedené podmínky, vystavuje se navrhovatel riziku, že k jeho podání není legitimován, resp. že návrh byl podán „někým zjevně neoprávněným“, a to podle výslovné dikce ustanovení § 43 odst. 1 písm. c/ téhož zákona. Přitom na obecném soudu (zde kárném), který navrhuje zrušení zákona (jeho ustanovení), spočívá v projednávané věci povinnost nejen ku zákonnému výkladu ustanovení, jež má být v ní aplikováno, nýbrž k interpretaci primárně ústavně konformní; v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 48/95 Ústavní soud dále uvedl, že není dán důvod ku zrušení takového ustanovení, je-li možný – případně mezi jinými – i výklad, jenž tomuto požadavku vyhovuje (srov. též nález sp. zn. Pl. ÚS 20/05, sp. zn. Pl. ÚS 36/01 a další). Okolnost, že v posuzované věci je takový ústavně konformní výklad k dispozici, pak implikuje eventualitu posouzení návrhu jako „zjevně neopodstatněného“, jak je tato kvalifikace vyjádřena v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu. V obou případech je k rozhodnutí o návrhu obecného soudu, podaného podle § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu na zrušení zákona, resp. jeho ustanovení povolán senát Ústavního soudu, a to k usnesení, jímž návrh odmítne (§ 43 odst. 2 písm. b/ zákona o Ústavním soudu). Podmínky právě tohoto postupu jsou v dané věci splněny, a je tomu tak z následujících důvodů. Navrhující odvolací kárný soud především – mylně – vykládá napadené ustanovení § 128 odst. 2 zákona o soudech a soudcích tak, že zakládá (a to protiústavně) legitimaci ke kárnému návrhu proti předsedkyni Nejvyššího soudu. Ve skutečnosti totiž zjevně – jak ostatně mínil kárný soud prvního stupně – nemůže být uvažováno než o tom, že svojí intencí směřuje k případnému doplnění (konkretizaci) obecného vymezení kárného provinění, jež je zakotveno v § 87 zákona o soudech a soudcích, a to specificky ve vztahu k „soudcům jmenovaným předsedou nebo míst