Pl.ÚS 23/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       Pl.ÚS 23/24 ze dne 11. 9. 2024 Valorizace vnosů při vypořádání společného jmění manželů   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy soudu Josefa Baxy a soudkyň a soudců Lucie Dolanské Bányaiové, Josefa Fialy, Milana Hulmáka, Jaromíra Jirsy, Veroniky Křesťanové, Tomáše Langáška, Jiřího Přibáně, Kateřiny Ronovské, Pavla Šámala, Davida Uhlíře a Jana Wintra (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Černého, zastoupeného JUDr. Adamem Kopeckým, LL.M., advokátem, sídlem Zborovská 1023/21, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 1946/2023-452 ze dne 26. 7. 2023 a rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 28 Co 235/2020-428 ze dne 23. 2. 2023, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení a Miloslavy Černé, zastoupené Mgr. Jakubem Kántorem, advokátem, sídlem Veleslavínova 94/8, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 1946/2023-452 ze dne 26. 7. 2023 a rozsudkem Krajského soudu v Praze č. j. 28 Co 235/2020-428 ze dne 23. 2. 2023 bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 2 odst. 1 a čl. 95 odst. 1 Ústavy. II. Usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 1946/2023-452 ze dne 26. 7. 2023 a rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 28 Co 235/2020-428 ze dne 23. 2. 2023 se ruší. Odůvodnění I. Podstata věci 1. Stěžovatel a vedlejší účastnice v roce 1988 uzavřeli manželství. Stěžovatel dne 16. 11. 1990 prodal rodinný dům v katastrálním území obce N., který mu patřil z doby před sňatkem (měl jej ve výlučném vlastnictví), a v hotovosti za něj obdržel 182 194 Kč. Krátce nato, dne 5. 12. 1990, společně s vedlejší účastnicí koupili pozemky s rodinným domem v katastrálním území obce K. za 171 816 Kč v hotovosti. 2. Manželství stěžovatele a vedlejší účastnice bylo rozvedeno v roce 2017. Následně bylo vedeno řízení o vypořádání společného jmění manželů a hlavním předmětem sporu se staly nemovité věci v obci K., v době rozvodu v hodnotě 9 800 000 Kč. 3. Civilní soudy po dokazování uzavřely, že nemovité věci stěžovatel a vedlejší účastnice koupili do bezpodílového spoluvlastnictví manželů, které se později transformovalo do společného jmění manželů, a stěžovatel na něj vynaložil prostředky ze svého výhradního majetku (získané prodejem svého rodinného domu v N.). Při vypořádání zaniklého společného jmění použily pravidlo upravené v § 742 odst. 1 občanského zákoníku, podle kterého platí, že nedohodnou-li se manželé nebo bývalí manželé jinak, má každý z manželů právo žádat, aby mu bylo nahrazeno, co ze svého výhradního majetku vynaložil na společný majetek. Stěžovateli proto přiznaly částku 171 816 Kč, kterou v roce 1990 vynaložil na nákup nemovitých věcí v K., nařídily je prodat a zbylý výtěžek rozdělit mezi stěžovatele a vedlejší účastnici rovným dílem. 4. Civilní soudy nepoužily § 742 odst. 2 občanského zákoníku, podle kterého se při vypořádání zaniklého společného jmění vnos manžela z výhradního do společného majetku takzvaně valorizuje (započítá se zvýšený nebo snížený podle změny hodnoty součásti majetku, na niž byl vynaložen). Odkázaly totiž na dřívější rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1172/2022 ze dne 29. 7. 2022 (R 64/2023), který v jiném řízení dovodil, že toto ustanovení lze použít jedině tehdy, když se na valorizaci manželé předem dohodli. V tomto řízení bylo přitom zjištěno, že stěžovatel a vedlejší účastnice se na ničem takovém nedohodli. 5. Stěžovatel brojí proti výše uvedeným závěrům a tvrdí, že civilní soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces a právo vlastnit majetek, neboť rozhodovaly ve zjevném rozporu s § 742 odst. 2 občanského zákoníku. II. Řízení před civilními soudy 6. Okresní soud Praha-západ nařídil v řízení o vypořádání zaniklého společného jmění manželů rozsudkem č. j. 8 C 192/2018-142 ze dne 17. 6. 2020, ve znění doplňujícího rozsudku č. j. 8 C 192/2018-161 ze dne 14. 4. 2021, krom jiného 1) prodej nemovitých věcí v K. a 2) rozdělení výtěžku z jeho prodeje mezi stěžovatele a vedlejší účastnici rovným dílem. 7. Krajský soud v Praze v odvolacím řízení rozsudek okresního soudu změnil a zohlednil přitom vnos stěžovatele do společného jmění ve výši 171 816 Kč, který stěžovatel učinil při koupi nemovitých věcí v K., plně financovanou z prodeje svého rodinného domu v N. Odvolací soud současně uzavřel, že nejsou splněny předpoklady pro valorizaci vnosu, neboť na výši současné hodnoty nemovitých věcí v K. se projevily společné investice a vliv trhu, nikoli částka vnesená žalovaným. Tu proto není namístě valorizovat, neboť není dána příčinná souvislost mezi provedením vnosu a současnou cenou nemovitosti. 8. K dovolání stěžovatele se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda (a případně za jakých podmínek) má být při vypořádání společného jmění manželů valorizován vnos spočívající ve vynaložení finančních prostředků ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů na součást jejich společného jmění. Nejvyšší soud odkázal na svůj rozsudek sp. zn. 22 Cdo 1172/2022 (R 64/2023), v němž zdůraznil, že § 742 odst. 2 občanského zákoníku "je třeba vykládat v kontextu právní úpravy majetkových vztahů mezi manželi", a dovodil, že toto ustanovení je možné aplikovat jedině tehdy, pokud se na valorizaci manželé dohodli. Korektivem tohoto pravidla může být § 2 odst. 3 občanského zákoníku: jestliže by v konkrétní věci nezohlednění valorizace vnosu bylo v rozporu s dobrými mravy nebo by vedlo ke krutosti urážející obyčejné lidské cítění, bylo by třeba k tomu přihlédnout při stanovení výše podílů na společném majetku (tzv. disparita podílů). Nejvyšší soud proto rozsudkem č. j. 22 Cdo 1765/2022-417 ze dne 30. 11. 2022 zrušil rozsudek krajského soudu, neboť v projednávané věci nebylo zjištěno, zda se stěžovatel a vedlejší účastnice na valorizaci vnosu dohodli, případně zda by učiněný vnos z výlučného majetku stěžovatele na společný majetek zakládal důvody k disparitě podílů. 9. Krajský soud po vrácení věci Nejvyšším soudem k dalšímu řízení zjistil, že stěžovatel a vedlejší účastnice nikdy neuzavřeli dohodu o valorizaci vnosu žalovaného do kupní ceny nemovitých věcí v K. Současně neshledal důvody pro disparitní vypořádání společného jmění manželů. Nemovitosti byly za trvání manželství zásadně stavebně upraveny, důležitým faktorem nárůstu ceny nemovitosti byl vývoj trhu, a neprovedení valorizace vnosu žalovaného tedy není v rozporu s dobrými mravy. 10. Druhé dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím odmítl. K námitce, že podmínka dohody manželů na valorizaci vnosu vyprazdňuje § 742 odst. 2 občanského zákoníku, zopakoval své dřívější závěry o nutnosti vykládat toto ustanovení "v kontextu právní úpravy majetkových vztahů mezi manželi". K námitce, že při absenci valorizace mělo být společné jmění vypořádáno alespoň disparitně, neboť veškeré stavební úpravy rodinného domu v K. byly marginálního charakteru, Nejvyšší soud uvedl, že je vázán předchozími skutkovými zjištěními, a námitka proto nesplňuje předpoklady přípustnosti. III. Argumentace stěžovatele 11. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že neprovedení valorizace, popř. absence disparity podílů, porušuje jeho právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Judikatura Nejvyššího soudu dospěla k závěru, že valorizace vnosu jednoho z manželů připadá v úvahu pouze tehdy, byla-li mezi manželi uzavřena dohoda o valorizaci nebo pokud její neprovedení zakládá rozpor s dobrými mravy nebo vede ke krutosti či bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Tyto závěry jsou však ve zjevném rozporu se zněním § 742 odst. 2 občanského zákoníku, jakož i s úmyslem zákonodárce. K valorizaci vnosů dochází přímo na základě tohoto ustanovení zákona; interpretační možnosti Nejvyššího soudu přitom nejsou neomezené a mají své ústavní mantinely. 12. Stěžovatel upozorňuje, že Nejvyšší soud rozšiřuje hypotézu právní normy obsažené v § 742 odst. 2 občanského zákoníku, tedy podmínky nebytné pro uplatnění její dispozice, což nelze považovat za interpretaci práva. Tímto postupem je porušováno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a současně je tím zasaženo do moci zákonodárné v rozporu s čl. 15 odst. 1 Ústavy. 13. Stěžovatel nezpochybňuje obecnou ústavní konformitu extenzivní právní interpretace, ale upozorňuje, že je možná jen tehdy, je-li v souladu s účelem zákonného ustanovení a úmyslem zákonodárce - a nemění-li obsah právní normy. Úmyslem zákonodárce bylo přitom zavést automatickou valorizaci vnosů a z ničeho nevyplývá, že by zákonodárce chtěl pro valorizaci vytyčovat další podmínky. Svým výkladem Nejvyšší soud fakticky zcela vylučuje použitelnost § 742 odst. 2 občanského zákoníku; vzhledem k bezformálnosti manželských vztahů nebude podmínka dohody manželů o valorizaci splněna téměř nikdy. I kdyby dohoda výjimečně