Pl.ÚS 24/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       Pl.ÚS 24/09 ze dne 1. 9. 2009 312/2009 Sb. U 16/54 SbNU 607 K odložení vykonatelnosti rozhodnutí prezidenta republiky č. 207/2009 Sb., o vyhlášení voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Usnesení pléna Ústavního soudu ve složení Stanislav Balík, František Duchoň, Vlasta Formánková, Vojen Güttler, Pavel Holländer, Ivana Janů, Vladimír Kůrka, Jiří Mucha, Jan Musil, Jiří Nykodým, Pavel Rychetský, Eliška Wagnerová a Michaela Židlická ze dne 1. září 2009 sp. zn. Pl. ÚS 24/09 ve věci ústavní stížnosti M. M. proti rozhodnutí prezidenta republiky č. 207/2009 Sb., o vyhlášení voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, kontrasignovanému předsedou vlády, spojené s návrhem na zrušení ústavního zákona č. 195/2009 Sb., o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny, (usnesení bylo vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 312/2009 Sb.). Výrok Vykonatelnost rozhodnutí prezidenta republiky č. 207/2009 Sb., o vyhlášení voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, kontrasignovaného předsedou vlády, se odkládá. Odůvodnění Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 26. srpna 2009, se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí prezidenta republiky č. 207/2009 Sb., o vyhlášení voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, kontrasignovaného předsedou vlády. Zároveň podle § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, spolu s předmětnou ústavní stížností podává návrh na zrušení ústavního zákona č. 195/2009 Sb., o zkrácení pátého volebního období Poslanecké sněmovny. Uvedeným rozhodnutím prezidenta se cítí být dotčen zejména v základním právu plynoucím z čl. 21 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), z něhož dle judikatury Ústavního soudu [nález sp. zn. Pl. ÚS 73/04 ze dne 26. 1. 2005 (N 17/36 SbNU 185; 140/2005 Sb.)] plyne i právo na nerušený výkon veřejné funkce. Porušení tohoto základního práva pak spatřuje nikoli v protiústavním způsobu aplikace a interpretace právního řádu v ústavní stížností napadeném rozhodnutí prezidenta republiky, nýbrž v jeho právním základu, v ústavním zákonu č. 195/2009 Sb., jejž považuje za rozporný s čl. 21 odst. 2 a 4 a čl. 22 Listiny a s čl. 9 odst. 2, čl. 16 odst. 1 a čl. 17 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Ústavní soud neshledal důvody odmítnutí ústavní stížnosti podle § 43 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Stanoví-li čl. 1 ústavního zákona č. 195/2009 Sb. ukončení volebního období Poslanecké sněmovny zvolené v roce 2006 dnem voleb do Poslanecké sněmovny, které se mají konat do 15. října 2009, rozhodnutí prezidenta republiky č. 207/2009 Sb., určující den konání těchto voleb na 9. a 10. říjen 2009 - jakkoli má i prvky normativního právního aktu - nutno považovat za akt aplikace uvedeného ústavního zákona, jenž stěžovateli, který je poslancem Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, vymezuje okamžik ukončení jeho mandátu, čili ukončení výkonu veřejné funkce. V tomto smyslu je zásahem orgánu veřejné moci, který se dotýká jeho základního práva podle čl. 21 odst. 4 Listiny. Podle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. Ústavní soud může na návrh stěžovatele odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a jestliže by výkon rozhodnutí nebo uskutečnění oprávnění, přiznaného rozhodnutím třetí osobě, znamenal pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám. Vycházeje z obsahu ústavní stížnosti ve spojení se závěry vyvozenými judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, tj. z toho, že "soudy se musejí při aplikaci procesních pravidel vyhnout jak přehnanému formalismu, který by zasahoval do zásad spravedlivého procesu, tak i přílišné pružnosti, která by naopak vedla k odstranění procesních podmínek stanovených zákonem", posoudil Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele z pohledu pojetí jejího petitu (návrhového žádání) jako návrh, jímž se stěžovatel domáhá i odkladu vykonatelnosti rozhodnutí prezidenta republiky č. 207/2009 Sb. Své rozhodnutí přitom neučinil ultra petitum, nýbrž byl veden právním názorem vysloveným Evropským soudem pro lidská práva v rozsudku ve věci Kadlec a další proti České republice (viz Soudní judikatura. Přehled rozsudků ESLP, č. 4, 2004) k otázce interpretace vůle a projevu ve vyjádření petitu ústavní stížnosti [viz též nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 687/04 ze dne 5. 10. 2005 (N 194/39 SbNU 57)]. Ústavní zákon č. 195/2009 Sb. je tzv. normou opatřením, jež se naplní k určitému časovému okamžiku (15. říjnu 2009). V usnesení sp. zn. Pl. ÚS 5/98 ze dne 22. 4. 1999 (U 32/14 SbNU 309) v souvislosti s přezkumem ústavnosti norem opatření v řízení o kontrole norem Ústavní soud konstatoval: "Právní úprava ústavního soudnictví v České republice stanoví právní účinky derogačních nálezů Ústavního soudu při kontrole norem ex nunc, a nikoli ex tunc (§ 70 a 71 zákona č. 182/1993 Sb.). Smyslem takto koncipovaného ústavního soudnictví je zabránit vzniku možných protiústavních právních následků v případech, kdy posuzovaný právní předpis alespoň hypoteticky předpokládá do budoucna vznik právní skutečnosti, jež by takovou protiústavnost mohla vytvořit. V právní praxi však existuje skupina právních norem, k jejichž naplnění dochází v jednom okamžiku (např. § 871 odst. 1 občanského zákoníku, v platném znění, jenž transformoval právo osobního užívání bytů na nájem), přičemž u nich ani hypoteticky již v budoucnu nemůže vzniknout právní skutečnost, jež by vyvolala právní normou předvídané následky. Posuzování takovýchto případů, jež je svojí povahou posuzováním retroaktivním, přesahuje pravomoc Ústavního soudu a plně náleží, s vědomím ústavních omezení, do pravomoci demokratického zákonodárce.". Uvedený právní názor pak potvrdil i ve své další judikatuře [viz nález sp. zn. III. ÚS 288/04 ze dne 16. 9. 2004 (N 132/34 SbNU 331), usnesení sp. zn. III. ÚS 30/04, III. ÚS 506/04 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu nepublikována, dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Minimální časový prostor vymezený okamžikem zahájení řízení v posuzované věci a naplněním normy opatření (ústavního zákona č. 195/2009 Sb.), jež dle stěžovatele zakládá tvrzenou protiústavnost, neumožňuje Ústavnímu soudu uplatnit Ústavou mu svěřenou kompetenci v oblasti konkrétní kontroly norem. Jedinou alternativou jejího uplatnění je proto odklad vykonatelnosti ústavní stížností napadeného rozhodnutí prezidenta republiky č. 207/2009 Sb. Ústavní soud přitom neshledal žádné okolnosti, jež by svědčily o veřejném zájmu, který by odkladu vykonatelnosti bránil (odkladem výkonu rozhodnutí prezidenta republiky volební období Poslanecké sněmovny zvolené v roce 2006 trvá dále dle obecné ústavní úpravy a nevzniká jím újma na veřejných prostředcích, jelikož zatím na zajištění voleb vynaloženy nebyly), a rovněž neshledal, že by odklad vykonatelnosti bránil realizaci oprávnění třetích osob, jež by mělo vyplynout z napadeného rozhodnutí, pročež podle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, rozhodl, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení. 1. Odlišné stanovisko soudce Vladimíra Kůrky I. 1. Zástupce stěžovatele nedostatečně vnímá okolnost, že nepodává návrh na zrušení ústavního zákona č. 195/2009 Sb. za skupinu poslanců či senátorů (§ 64 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), nýbrž že sleduje podání individuální ústavní stížnosti ve smyslu § 72 a násl. téhož předpisu. To je významné potud, že podmínkou úspěchu návrhu druhého (dokonce podmínkou jeho projednatelnosti) je doložení, že právě stěžovateli byla způsobena konkrétní újma v právech, jež jsou chráněna ústavním pořádkem. 2. Právě tato podmínka zde splněna není. Jediné, o co v osobě stěžovatele může jít, je, že má být skončen jeho poslanecký mandát dříve, než uplyne řádné volební období, na které byl zvolen poslancem. To může mít sice citelný dopad do jeho osobních poměrů, o zásah do ústavně zaručeného práva však nejde. Být poslancem po celé volební období totiž podepřeno žádným ústavním právem není; dokonce Ústava o předčasném ukončení mandátu poslance výslovně uvažuje, a počítá s tím ostatně i stěžovatel. Pouhá kritika zvolené metody předčasného ukončení mandátu je v této souvislosti (při neexistenci práva) zjevně bez významu. 3. Práva zakotvená v čl. 21 odst. 1 Listiny, kterých se stěžovatel dovolává, se jej (a věci) netýkají vůbec; reflektují práva občana, resp. voliče - co do jeho účasti na správě veřejných věcí, nikoli práva "zvoleného zástupce", s nimiž stěžovatel své nároky identifikuje. Je ostatně zřejmé, že tento článek Listiny míří zcela jinam, totiž k ústavnímu zakotvení režimu správy přímé nebo zastupitelské jako takových, nikoli k ochraně poslance. Stejně tak je vyloučeno vztáhnout k jemu svědčícím ústavním právům jím použitý argument, že ve hře je "základ pluralitního politického systému" a "vo