Pl.ÚS 26/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       Pl.ÚS 26/09 ze dne 6. 10. 2009 Ustanovení zákonů o jednacích řádech Poslanecké sněmovny a Senátu upravující tzv. vázaný mandát pro rozhodování v evr. orgánech   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Plénum Ústavního soudu ve složení Stanislav Balík, František Duchoň, Vojen Güttler, Ivana Janů, Vladimír Kůrka, Dagmar Lastovecká, Jan Musil, Jiří Nykodým, Pavel Rychetský, Miloslav Výborný a Michaela Židlická rozhodlo ve věci návrhu skupiny senátorů „na zrušení vybraných ustanovení zákona č. 162/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 107/1999 Sb., o jednacím řádu Senátu, ve znění pozdějších předpisů“, takto : Návrh se odmítá. Odůvodnění: A. Rekapitulace návrhu. 1. Skupina senátorů (dále jen „navrhovatelé“) podala s odvoláním na ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky, v platném znění (dále jen „Ústavy“), a na ustanovení § 64 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění (dále jen „zákona o Ústavním soudu“), návrh, v němž požadují, aby Ústavní soud a) zrušil: aa) ustanovení § 119n odst. 4 zákona č. 107/1999 Sb., o jednacím řádu Senátu, ve znění zákona č. 162/2009 Sb. (dále jen „zákona o jednacím řádu Senátu“), a ab) ustanovení § 109k odst. 4 zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, ve znění zákona č. 162/2009 Sb. (dále jen „zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny“), včetně poznámky pod čarou č. 13a, a to pro tvrzený rozpor s čl. 39 odst. 4 Ústavy, a dále ba) slov „nejméně 17“ obsažených v ustanovení § 119p odst. 1 zákona o jednacím řádu Senátu, a bb) slov „nejméně 41“ obsažených v ustanovení § 109d odst. 1 zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, pro jejich rozpor s čl. 1 odst. 1 a s čl. 6 Ústavy, a aby dále b) „v souvislosti s návrhem ad a) výslovně potvrdil“, že: I. „Český ústavní pořádek, resp. čl. 10a ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy neumožňují celkový přenos svrchovanosti České republiky na Evropskou unii ani na jakoukoli jinou mezinárodní organizaci či instituci; tento stav nelze – v důsledku ustanovení čl. 9 odst. 2 – změnit ani ústavním zákonem. II. Ústavně konformní je pouze taková integrace, která i v rámci koncepce suverenity sdílené společně členskými státy a jejich společným integračním seskupením respektuje, že členským státům musí za všech okolností zůstat zachována určitá minimální mez pravomocí, aby ještě bylo možno považovat je za svrchované státy v rámci mezinárodního společenství. III. Ústavně konformní je pouze taková integrace, která beze zbytku respektuje princip přenesených pravomocí. Proto není možné žádné blanketní přenesení pravomocí, které by dávalo integračnímu seskupení nezávislé právo rozhodovat o rozsahu svých vlastních kompetencí - členské státy musí za všech okolností a beze zbytku zůstat pány smluv. IV. Zástupce České republiky v Evropské radě, resp. Radě EU (pozn: správně Radě) smí hlasovat pro rozhodnutí Evropské rady, resp. Rady EU, podle: - článku 31 odst. 3, - článku 48 odst. 6, druhého pododstavce, a - článku 48 odst. 7 Smlouvy o Evropské unii, podepsané v Maastrichtu dne 7. února 1992, ve znění Lisabonské smlouvy pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství, podepsané v Lisabonu dne 13. prosince 2007 (dále též jen „Maastrichtská smlouva"), a podle: - článku 81 odst. 3, druhého pododstavce, - článku 153 odst. 2, čtvrtého pododstavce, - článku 192 odst. 2, druhého pododstavce, - článku 312 odst. 2, druhého pododstavce, - článku 333 odst. 1 a 2, a - článku 352 odst. 1 Smlouvy o fungování Evropské unie, podepsané v Římě dne 25. března 1957, ve znění Lisabonské smlouvy pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství, podepsané v Lisabonu dne 13. prosince 2007 (dále též jen „Římská smlouva“) pouze po předchozím výslovném souhlasu obou komor Parlamentu České republiky daném ústavní většinou (článek 10a ve spojení s článkem 39 odst. 4 Ústavy) a být k tomu řádně oprávněn podle vnitrostátních právních předpisů pro sjednávání mezinárodních smluv. V. Tam, kde existuje na úrovni Evropské unie tzv. demokratický deficit, je třeba jej na vnitrostátní úrovni rovněž eliminovat prostřednictvím tzv. vázaného mandátu. To se týká nejen schvalování předpisů EU, ale Parlament by měl mít právo veta např. i vůči výběru kandidátů České republiky do „Komise EU“ (správně: Evropské komise), do Evropského soudního dvora (správně Soudního dvora Evropské unie) a v případě vstupu České republiky do Evropského měnového systému i vůči výběru kandidátů České republiky do Výkonné rady Evropské centrální banky. VI. Celá řada ustanovení Římské a Maastrichtské smlouvy zůstane v souladu s českou ústavou pouze za předpokladu, že budou vykládána určitým, zpravidla restriktivním způsobem, a to i ze strany orgánů Evropské unie. Český Ústavní soud proto musí zůstat konečným strážcem české ústavnosti a jako takový mít i možnost odmítnout jako neaplikovatelný na území České republiky anebo jejími orgány takový výklad Římské anebo Maastrichtské smlouvy Evropským soudním dvorem anebo jiným orgánem Evropské unie, který by odporoval české Ústavě. VII. Český právní řád v současné době nedává Ústavnímu soudu ani Parlamentu České republiky možnosti zmíněné v bodech IV. - VI. shora. Zákon č. 162/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 90/1995 Sb,, o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 107/1999 Sb., o jednacím řádu Senátu, ve znění pozdějších předpisů, který je vlastním předmětem této ústavní stížnosti, umožňuje Parlamentu zavazovat vládu před jednáním Evropské rady, resp. Rady EU jen ve velmi omezené míře. Novela zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, která by Ústavnímu soudu umožňovala kontrolu souladu jednotlivých kroků orgánů EU s českou Ústavou, dosud přijata vůbec nebyla, přestože Ústavní soud na potřebu takové novely upozornil již ve svém nálezu ze dne 26. listopadu 2008, sp. zn. Pl.ÚS 19/08, který byl publikován pod č. 446/2008 Sb. VIII. Do doby, než budou přijaty zákony kodifikující na vnitrostátní úrovni postupy podle bodů IV. - VI. výše, nesmí prezident republiky ratifikovat Lisabonskou smlouvu pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství, podepsanou dne 13. prosince 2007 v Lisabonu („Lisabonská smlouva“), protože její aplikace by se mohla dostat do rozporu s Ústavou České republiky, aniž by Česká republika disponovala odpovídající vnitrostátními právními prostředky, jak takové aplikaci na svém území zamezit, a nadto by Česká republika nebyla schopna beze zbytku plnit všechny své závazky, které pro ni z Lisabonské smlouvy plynou a dostala by se tak i do rozporu s článkem 1 odst. 2 své Ústavy“. 2. K takto formulovanému petitu návrhu navrhovatelé „předesílají“, že „též připravují s tímto návrhem úzce související návrh na posouzení souladu s Ústavou Lisabonské smlouvy samotné, resp. jejích vybraných ustanovení“, a že tyto návrhy jsou odděleny „pouze z formálních důvodů“, s tím, že „tento návrh předkládají v předstihu zejména proto, aby poskytli Parlamentu a vládě dostatek času na přípravu nezbytných vnitrostátních prováděcích předpisů, jejichž přijetí považují z hlediska Ústavy za nezbytné i v případě, že Lisabonská smlouva vůbec nevstoupí v platnost“. 3. Odůvodnění návrhu zahájili navrhovatelé citací bodů 165. až 167. nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 19/08, uveřejněného pod č. 446/2008 Sb., „ve věci Lisabonské smlouvy“, v nichž se Ústavní soud vyjádřil k jejím článkům 48 odst. 6 a 7 ve smyslu očekávání jejich adekvátnímu průmětu do tuzemského právního řádu, jmenovitě k zajištění „ingerence“ Parlamentu, případně jednotlivých komor v procesech, jež tato ustanovení předjímají, jakož i kontroly přijatých rozhodnutí Ústavním soudem z hlediska jejich souladu s ústavním pořádkem. Napadené jednací řády komor podle navrhovatelů sice podmiňují souhlas zástupce České republiky s použitím těchto tzv. passerell předchozím souhlasem Poslanecké sněmovny i Senátu (tzv. „vázaným mandátem“), avšak opomíjejí, že „použití některé z passerell fakticky znamená změnu Římské či Maastrichtské smlouvy“, a protože obě smlouvy, jakož i „smlouva Lisabonská, jsou smlouvami podle článku 10a Ústavy“, navrhovatelé míní, že je „k jejich změně nezbytný souhlas ústavní většiny poslanců i senátorů“. Oproti tomu „novela jednacích řádů však podmiňuje předchozí souhlas s použitím passerelly pouze většinou prostou“, a „právě v tom“, usuzují navrhovatelé, spočívá „její rozpor s článkem 39 odst. 4 Ústavy“. 4. Podle článku 8 Protokolu o používání zásad subsidiarity a proporcionality připojeného k Římské a Maastrichtské smlouvě má Soudní dvůr EU pravomoc rozhodovat o žalobách týkajících se porušení zásady subsidiarity, pokračují v návrhu navrhovatelé, a novela jednacích řádů v souladu s ním opravňuje k podání takové žaloby Soudnímu dvoru EU rovněž Poslaneckou sněmovnu a Sená