Pl.ÚS 26/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       Pl.ÚS 26/11 ze dne 28. 2. 2012 Domácí porody   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Plénum Ústavního soudu ve složení Stanislav Balík, Vlasta Formánková, Vojen Güttler, Pavel Holländer, Ivana Janů, Vladimír Kůrka, Dagmar Lastovecká, Jiří Mucha, Jan Musil, Jiří Nykodým, Pavel Rychetský, Miloslav Výborný, Eliška Wagnerová (soudce zpravodaj) a Michaela Židlická, rozhodlo dne 28. února 2012 mimo ústní jednání ve věci navrhovatelky Š. D., zastoupené Mgr. Robertem Cholenským, advokátem, se sídlem Bolzanova 5, Brno, o ústavní stížnosti proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Rekapitulace návrhu 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 7. 2011 a doplněnou podáním ze dne 25. 8. 2011 se stěžovatelka domáhala vydání nálezu, jímž by Ústavní soud vyslovil, že I. postupem Ministerstva zdravotnictví, Vlády České republiky, Parlamentu České republiky a postupem Krajského úřadu Libereckého kraje bylo porušeno právo stěžovatelky na respektování soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"); II. Ministerstvu zdravotnictví, Vládě České republiky, Parlamentu České republiky a Krajskému úřadu Libereckého kraje se zakazuje pokračovat v postupu, kterým je omezována volba žen ohledně místa porodu; III. Ministerstvu zdravotnictví se ukládá, aby upravilo postup při porodu ženy v domácím prostředí tak, aby žena měla možnost porodu za asistence kvalifikovaného zdravotního personálu, například porodní asistentky. 2. Stěžovatelka uvedla, že v roce 2010 otěhotněla s termínem porodu 12. 5. 2011, byla zcela zdravá, všechna těhotenská vyšetření byla v pořádku, dítě bylo obráceno hlavou dolů. Po negativních zkušenostech z předchozího porodu v porodnici se po úvaze všech pro a proti rozhodla společně s otcem dítěte pro porod v domácím prostředí s porodní asistentkou, když doma se cítila bezpečně a nejlépe. Stěžovatelka těhotenství a porod považovala za přirozený jev, nikoli za nemoc a přistupuje k porodu tak, že to je ona, která rodí, nikoli zdravotníci. Z těchto důvodů začala stěžovatelka aktivně hledat informace, aby svou volbu zkonzultovala s porodní asistentkou, a aby našla porodní asistentku, která by jí asistovala při porodu v domácím prostředí. Stěžovatelka zjistila, že ani dvě porodní asistentky, které údajně dříve k porodům doma chodily, již nyní toto nenabízejí. Vzhledem k tomu, že se jí nepodařilo v Libereckém kraji najít žádnou porodní asistentku, která by jí byla ochotna při porodu v domácím prostředí asistovat, obrátila se dne 5. 4. 2011 na svou zdravotní pojišťovnu a krajský úřad s žádostí o radu a pomoc. Všeobecná zdravotní pojišťovna stěžovatelce dopisem ze dne 7. 4. 2011 odpověděla, že "Současná legislativa platná v České republice, ani odborné lékařské vědomí nedovoluje podporovat a hradit z veřejného zdravotního pojištění činnosti spojené s prováděním porodů v domácnostech... Krajská pojišťovna VZP ČR v Liberci v současné době nemá žádný smluvní vztah, jenž by umožňoval vedení porodu v domácích podmínkách porodní asistentkou a ani k podobnému kroku nesměřuje." Krajský úřad Libereckého kraje pak stěžovatelce dopisem ze dne 13. 4. 2011 sdělil, že "jako registrující orgán nemá ve své evidenci nestátních zdravotnických zařízení žádné s druhem a rozsahem péče - porodní asistentka." Krajský úřad dále uvedl, že "i porodní asistentka, která je zaregistrovaným nestátním zdravotnickým zařízením, může vést samostatně fyziologický porod jen v prostorách, které jsou pro fyziologický porod náležitě věcně a technicky vybavené. Toto upravuje vyhláška č. 221/2010 Sb." Vzhledem k tomu, že stěžovatelka neměla ve svém kraji k dispozici možnost porodu v domácím prostředí s porodní asistentkou, porodila nakonec dne 11. 5. 2011 syna doma sama, bez jakékoli odborné asistence. 3. Stěžovatelka je přesvědčena o tom, že informovaná volba místa porodu spadá do podstaty sebeurčení a jako taková je součástí soukromého a rodinného života. K tomuto závěru ostatně dospěl i Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP") ve věci Ternovszky proti Maďarsku (stížnost č. 67545/09, rozsudek ze dne 14. 12. 2010). V České republice nejsou porody v domácím prostředí zakázány. Orgány veřejné moci mají nicméně k porodům v domácím prostředí odmítavý vztah, jehož důsledek je to, že porody doma nejsou v ČR právně regulovány a na rozdíl od porodů v porodnici nemá žena, která se rozhodne pro porod v domácím prostředí k dispozici asistenci zdravotníka s patřičnou odborností. Jak přitom uvedl ESLP ve shora uvedeném rozhodnutí "legislativa, která pravděpodobně odrazuje takové odborníky, kteří by jinak mohli být ochotní poskytnout nezbytnou asistenci, konstituuje zásah do výkonu práva na ochranu soukromého života budoucích matek..." V České republice neexistuje komplexní úprava porodů v domácím prostředí, což je podle stěžovatelky výsledkem legislativní pasivity Ministerstva zdravotnictví, Vlády ČR a Parlamentu ČR a postupu krajských úřadů. Vyjádření největší zdravotnické pojišťovny i Krajského úřadu Libereckého kraje potvrdily, že stěžovatelka neměla, a s ohledem na stávající nejasnou legislativu a přístup orgánů veřejné moci ani mít nemohla, k dispozici porodní asistentku, která by ji při porodu doma doprovázela. Fakticky tak stěžovatelce byla znemožněna možnost porodu doma za asistentce kvalifikovaného zdravotníka a vzhledem k neexistenci porodních domů, kde by bylo možné porodit, tak byla stěžovatelka nucena buďto porodit v porodnici nebo vystavit sebe i své dítě riziku spojenému s porodem bez asistence. 4. Stěžovatelka odkázala na doporučení Světové zdravotnické organizace (WHO/FRH/MSM/96.24), podle kterého by si žena "měla zvolit místo, kde se cítí bezpečně, a na takové periferní úrovni, kde je dostupná náležitá péče (FIGO 1992). U těhotných žen s nízkým rizikem to může být doma, na malé porodnické klinice nebo v porodním centru ve městě, a možná i na porodnickém oddělení větší nemocnice. Musí to však být místo, kde bude veškerá pozornost a péče soustředěna na její potřeby a bezpečí, a které bude co nejblíže jejímu domovu a kultuře. Jestliže se má porod uskutečnit doma nebo v malém periferním porodním centru, měl by být v rámci příprav na porod sestaven plán pro případné převezení do řádně vybaveného zařízení ... normální porod, u kterého je riziko nízké, potřebuje pouze pečlivé sledování vyškolenou a způsobilou porodní asistentkou, aby byly včas zjištěny počínající komplikace. Nepotřebuje žádné zásahy, ale povzbuzování, podporu a trochu láskyplné péče." Dále pak stěžovatelka odkázala na analýzu Ligy lidských práv "Péče porodních asistentek mimo porodnice - Analýza právní úpravy vybraných evropských států," z níž vyplývá, že v řadě zemí EU jsou porody doma relativně běžnou záležitostí, když počet rodiček rodících mimo porodnici se pohybuje mezi 1 a 3 % (Německo, Spojené království, Irsko, Francie), 8-9 % (Wales) nebo až po 29 % (Nizozemí). Nejednotný postup a libovůli krajských úřadů konstatuje Závěrečné stanovisko Kanceláře veřejného ochránce práv ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. 2481/2009/VOP/MP4. Zástupkyně veřejného ochránce práv konstatovala nedostatečnou legislativní činnost Ministerstva zdravotnictví a odmítla jeho aplikaci právních předpisů. Blíže jsou pochybení Ministerstva zdravotnictví analyzována ve zprávě o šetření, která vydání závěrečného stanoviska předcházela. Příloha zprávy o šetření obsahuje informace o počtech registrovaných nestátních zdravotnických zařízení - porodní asistentka a informace o tom, zda některé porodní asistentky v daném kraji mohou disponovat oprávněním vést samostatně fyziologické porody. S výjimkou Jihočeského kraje, Kraje Vysočina a Olomouckého kraje (podle Královehradeckého kraje to nelze zjistit) přitom takové nestátní zdravotnické zařízení není k dispozici. Státní zdravotnická zařízení asistenci ženám při porodu doma nenabízejí. Omezenou možnost českých žen zvolit si porod mimo porodnici konstatuje ve svých Závěrečných doporučeních ze dne 22. 10. 2010 Výbor pro odstranění diskriminace žen (CEDAW). 5. Stěžovatelka se domnívá, že vzhledem k tomu, že i nově přijatá legislativa (pozn. vyhláška č. 221/2010 Sb.) se tváří, že domácí porody neexistují, byla opět přijata s tím, aby ženám znesnadnila možnost svobodné volby místa porodu tak, aby se ženy rozhodly pro porod v porodnici, neboť bude pokračovat situace, kdy ženy nemají k dispozici kvalifikovanou péči pro porod v domácím prostředí. ESLP se k situaci velmi podobné té, ve které se nachází stěžovatelka, vyjádřil právě ve věci Ternovszky proti Maďarsku. Soud zde dospěl k závěru o porušení čl. 8 Úmluvy, neboť nedostatek právní jistoty a hrozba sankcí pro zdravotníky asistující u domácích porodů, omezily výběr možností, které stěžovatelka v souvislosti s porodem mohla zvažovat. Stěžovatelka je přesvědčena o tom, že také v