Pl.ÚS 26/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       Pl.ÚS 26/25 ze dne 24. 9. 2025 Valorizace odškodnění za průtahy v řízení   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy Josefa Baxy a soudkyň a soudců Lucie Dolanské Bányaiové, Josefa Fialy, Milana Hulmáka, Jaromíra Jirsy, Veroniky Křesťanové, Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje), Tomáše Langáška, Jiřího Přibáně, Dity Řepkové, Jana Svatoně, Pavla Šámala, Jana Wintra a Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Kose, zastoupeného JUDr. Janem Zůbkem, Ph.D., advokátem, sídlem Budečská 851/28, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. ledna 2025 č. j. 30 Cdo 2356/2024-72, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/18, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Ústavní stížnost se zamítá v části, ve které směřuje proti výroku I rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. ledna 2025 č. j. 30 Cdo 2356/2024-72 v rozsahu, v němž se dovolání stěžovatele zamítá, a v části, ve které směřuje proti výroku II téhož rozsudku. II. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá. III. Stěžovateli se náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem nepřiznává. Odůvodnění: I. Podstata věci 1. Ústavní soud zde řeší otázku, zda je v současnosti třeba při stanovování základních částek zadostiučinění (respektive částek přiznávaných jako odškodnění) za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení zohlednit také růst životní úrovně ve společnosti či inflaci, k níž došlo za posledních čtrnáct let. Ústavní soud na základě judikatury Evropského soudu pro lidská práva a po srovnání s jinými zeměmi vázanými Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod se srovnatelnou či vyšší životní úrovní dospěl k závěru, že z ústavního pořádku neplyne povinnost tyto faktory zohledňovat a v nynější věci přiznaná částka není nepřiměřeně nízká. Rozhodovací praxe civilních soudů založená na stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010 (č. 58/2011 Sb. rozh. civ.) není ani v roce 2025 v rozporu s ústavními požadavky. II. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozsudku 2. Stěžovatel ústavní stížností požaduje zrušit v záhlaví označený rozsudek Nejvyššího soudu. Tvrdí, že Nejvyšší soud porušil jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 3. Stěžovatel požadoval odškodnění za nemajetkovou újmu vzniklou nepřiměřeně dlouhým soudním řízením. Konkrétně šlo o exekuční řízení, ve kterém vystupoval jako povinný. Oprávněná obchodní společnost HV Financ, s. r. o. podala dne 15. 4. 2005 návrh na nařízení exekuce pro vymožení částky 11,43 mil. Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 3 % ročně od 12. 3. 2004 do zaplacení a smluvní pokuty ve výši 1 % dlužné částky za každý den prodlení od 11. 3. 2005 do zaplacení, to vše dle exekutorského zápisu ze dne 12. 3. 2004. Exekuční soud dne 21. 4. 2005 exekuci nařídil a jejím provedením pověřil soudního exekutora. Stěžovatel 24. 10. 2005 nahlédl do exekučního spisu a 1. 12. 2005 podal návrh na zastavení exekuce, v němž tvrdil, že vymáhanou pohledávku oprávněné uhradil (posléze ovšem argumentaci změnil a tvrdil, že pohledávka vůbec nevznikla). Současně navrhl odklad výkonu exekuce. Exekuční soudy stěžovatelovu návrhu na odklad exekuce vyhověly, nejprve jen k vymožení jistiny s příslušenstvím (7. 12. 2005), k odvolání stěžovatele též k vymožení smluvní pokuty (4. 4. 2006, usnesení odvolacího soudu nabylo právní moci dne 21. 12. 2006). Exekuční řízení poté nabralo dlouhý a komplikovaný průběh, spojený s obsáhlým dokazováním sporných skutečností, a skončilo zastavením celé exekuce až po sedmnácti letech, a to usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2022 č. j. 14 Co 331/2021-782, neboť bylo prokázáno, že závazkový vztah nevznikl. Městský soud současně uložil oprávněné povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši cca 1,6 mil. Kč a náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši cca 90 tis. Kč (dovolání oprávněné odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 8. 11. 2022 č. j. 20 Cdo 2700/2022-886). 4. Stěžovatel poté uplatnil u státu nárok na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 789 156 Kč podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Stát mu přiznal jen 350 167 Kč, proto se stěžovatel zbytku uplatněného nároku ve výši 438 989 Kč domáhal žalobou. II. A. Rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze 5. Obvodní soud pro Prahu 2 uložil státu povinnost zaplatit stěžovateli částku 19 750 Kč a ve zbytku žalobu zamítl (rozsudek ze dne 5. 12. 2023 č. j. 27 C 146/2023-32). Za počátek průtažného exekučního řízení označil den, kdy se o něm stěžovatel dozvěděl. V posuzované věci to byl den, kdy stěžovatel poprvé nahlédl do spisu, tj. 24. 10. 2005. Za konec exekučního řízení je třeba považovat den nabytí právní moci konečného rozhodnutí Nejvyššího soudu, tj. 21. 11. 2022. Exekuční řízení proto ve vztahu ke stěžovateli trvalo celkem 17 let a 1 měsíc, bylo extrémně dlouhé. Naopak řízení k vymožení stěžovatelovy pohledávky (nákladů exekučního řízení) je třeba hodnotit zvlášť, neboť jde o nově vzniklou pohledávku. 6. K požadavku stěžovatele na zvýšení přiměřeného zadostiučinění vzhledem ke zvyšující se inflaci obvodní soud konstatoval, že rozpětí základní částky uvedené ve stanovisku Cpjn 206/2010 je stále aktuální. Byť ekonomická úroveň vzrůstá, není to samo o sobě důvodem k mechanickému zvýšení zadostiučinění. 7. Ke kritériu významu předmětu řízení pro stěžovatele obvodní soud uvedl, že v exekučním řízení byl postižen jak nemovitý, tak i movitý majetek stěžovatele. Stěžovatel měl od nařízení exekuce majetek zatížen generálním inhibitoriem, tedy byl omezen v nakládání s veškerým svým majetkem. I když byl výkon exekuce prakticky po celou dobu exekučního řízení odložen, postižení majetku trvalo do zrušení exekučních příkazů a zastavení exekuce. Soud však přisvědčil tvrzení státu, že význam předmětu řízení pro stěžovatele nemohl být extrémně zvýšený, neboť po celou dobu trvání řízení neučinil dotaz na soud, kdy bude rozhodnuto, ani nepodal návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu (naopak oprávněná tak během řízení učinila dvakrát). Z důvodu generálního inhibitoria posoudil obvodní soud význam předmětu řízení pro stěžovatele jako zvýšený a základní částku zvýšil o 10 %. 8. Exekuční řízení hodnotil obvodní soud jako složitější. V jeho průběhu bylo nezbytné rozhodovat o vyloučení nemovitých a movitých věcí manželky stěžovatele (jako povinného) z exekuce (vylučovací žaloby), pročež soud musel exekuci částečně zastavovat. Řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy. Stěžovatel byl též opakovaně soudem vyzýván k doplnění návrhů na zastavení exekuce, vyskytly se též problémy s doručováním stěžovateli. Avšak zásadně se na délce řízení stěžovatel podílel tím, že v jeho průběhu změnil svá tvrzení ohledně vymáhané pohledávky - nejdříve tvrdil, že vymáhaná pohledávka byla uhrazena, později, že vůbec nevznikla. Právě k tomu musely exekuční soudy provést značné množství důkazů. Soud tak základní částku snížil o 5 %. Postup exekučního soudu nebyl plynulý, úkony nečinil v přiměřených lhůtách a v několika případech došlo k nedůvodným průtahům. Proto soud zvýšil základní částku o 20 %. 9. Obvodní soud vyšel ze stanoviska Cpjn 206/2010 a ze základní částky 321 667 Kč (20 000 Kč za rok řízení, při poloviční výši za první dva roky řízení), zvýšené o 15 %, tj. 48 250 Kč (+ 20 % postup soudu, - 10 % složitost řízení, - 5 % podíl žalobce a + 10 % zvýšený význam). Stěžovateli tak náleželo přiměřené zadostiučinění 369 917 Kč, což po odečtení již přiznané částky (350 167 Kč) činí 19 750 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně. 10. Městský soud v Praze k odvolání stěžovatele rozsudek obvodního soudu potvrdil. Ztotožnil se s hodnocením délky exekučního řízení i s výpočtem základní částky. Neshledal důvod pro navyšování základní částky zadostiučinění pouze z důvodu růstu životní úrovně ve společnosti a vysoké inflace. Městský soud naproti tomu nesouhlasil, jakým způsobem hodnotil obvodní soud jednotlivá kritéria pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění podle § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. Městský soud neshledal důvody pro úpravu základní částky ve vztahu ke kritériu významu předmětu řízení pro účastníka. Byť byl stěžovatelův movitý i nemovitý majetek zatížen generálním inhibitoriem, podstatné bylo, že již dne 7. 12. 2005 bylo rozhodnuto o odkladu exekuce ve vztahu k jistině a úrokům, dne 4. 4. 2006 byla odložena exekuce i ve vztahu ke smluvní pokutě. Ke kritériu slo