Pl.ÚS 27/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       Pl.ÚS 27/13 ze dne 5. 11. 2014   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Plénum Ústavního soudu ve složení předseda Pavel Rychetský, soudci Ludvík David, Jaroslav Fenyk, Jan Filip, Vlasta Formánková, Vladimír Kůrka, Tomáš Lichovník, Jan Musil, Vladimír Sládeček (soudce zpravodaj), Radovan Suchánek, Kateřina Šimáčková, Milada Tomková a Jiří Zemánek rozhodlo o ústavní stížnosti Jiřího Královce a Markéty Královcové, zastoupených Mgr. Davidem Strupkem, advokátem, se sídlem Jungmannova 31, Praha 521, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 2. 2013 sp. zn. Vol 42/2013, za účasti Nejvyššího správního soudu, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. 1. Ve včas podané ústavní stížnosti, která splňuje náležitosti, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") stěžovatelé napadli v záhlaví označené usnesení Nejvyššího správního soudu, kterým byl zamítnut jejich návrh na vyslovení neplatnosti volby prezidenta republiky podle § 90 odst. 5 soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.") a § 66 zákona č. 275/2012 Sb., o volbě prezidenta republiky a o změně některých zákonů (zákon o volbě prezidenta republiky). Stěžovatelé jsou toho názoru, že napadeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu došlo k porušení ustanovení čl. 1 a čl. 2 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. 2. Nejvyšší správní soud v uvedeném usnesení rozhodl, že výroky užité v prezidentské volební kampani kandidátem Milošem Zemanem a jeho týmem nebyly schopny svou intenzitou ovlivnit výsledky voleb, i když mnohé z nich by mohly být pokládány za dehonestující a některé i za nezákonné. Podle Nejvyššího správního soudu je k vyslovení neplatnosti voleb nutné, aby výrok užitý v kampani představoval nezákonný zásah do volebního procesu, dále aby existovala souvislost mezi touto nezákonností a výsledkem voleb a zejména aby nezákonnost založená daným výrokem dosáhla takové intenzity, aby bylo možno se důvodně domnívat, že pokud by k inkriminovanému jednání nedošlo, kandidát by nebyl zřejmě vůbec zvolen. Podle názoru Nejvyššího správního soudu nebyly výroky kandidáta na prezidenta republiky a jeho týmu v daném případě způsobilé zasáhnout do voleb takovým způsobem, aby zásadně ovlivnily rozdíl ve výsledném zisku hlasů mezi oběma kandidáty, který činil zhruba 500 000 hlasů. 3. Stěžovatelé se naopak domnívají, že především došlo k porušení čl. 2 odst. 1 Ústavy nečestností a nepoctivostí při volbách prezidenta republiky. Odkázali přitom na nález sp. zn. Pl. ÚS 73/04 ze dne 26. 1. 2005 v kauze senátora Nádvorníka. V ústavní stížnosti zejména uvedli, že Nejvyšší správní soud podle jejich názoru nehodnotil protiprávní výroky směřující proti Karlu Schwarzenbergovi řádně a ve vzájemných souvislostech. Nevzal prý v úvahu, že i více slabších protiprávních výroků mohlo dosáhnout zásadní intenzity nezákonnosti, která je pro vyslovení neplatnosti voleb potřeba. Tím podle stěžovatelů vznikla nerovnost stran, když se jedna strana musela neustále zabývat vyvracením zkreslených, nepravdivých a lživých výroků, které druhá strana uváděla, a nemohla se tak patřičně věnovat své vlastní kampani. Některé útoky byly navíc zřejmě záměrně načasovány tak, aby se na ně nedalo reagovat vůbec či pouze velmi obtížně. Stěžovatelé se proto domnívají, že volby prezidenta republiky by v rámci zachování důvěry v demokratický právní stát měly být opakovány nejen jako trest za nečestné a nepoctivé jednání ve volební kampani, ale především jako korektiv směřující k legitimitě zvoleného orgánu. II. 4. Rozhodnutím ze dne 30. října 2012 č. Org. 49/12, o atrahování působnosti (publikované pod č. 364/2012 Sb.), si plénum Ústavního soudu podle § 11 odst. 2 písm. k) zákona o Ústavním soudu mimo jiné vyhradilo rozhodovat o ústavních stížnostech směřujících proti rozhodnutí správního soudu o neplatnosti voleb ve smyslu § 90 s. ř. s. [čl. 1 odst. 1 písm. i)], resp. rozhodovat o ústavních stížnostech, kde je účastníkem řízení nebo vedlejším účastníkem řízení prezident republiky [čl. 1 odst. 1 písm. e)]. Uvedené rozhodnutí pléna se v řízení o projednávané ústavní stížnosti uplatnilo na základě čl. 2 rozhodnutí pléna Ústavního soudu ze dne 25. března 2014 č. Org. 24/14, o atrahování působnosti (vyhl. pod č. 52/2014 Sb.). Z tohoto důvodu projednalo ústavní stížnost plénum Ústavního soudu. Poté, co zanikla funkce soudkyni Ivaně Janů, se v souladu s rozvrhem práce stal soudcem zpravodajem Vladimír Sládeček. 5. Obsah ústavní stížnosti i napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení před Nejvyšším správním soudem, netřeba dále podrobněji rekapitulovat, neboť jsou stěžovatelům i Ústavnímu soudu známy. III. 6. Ústavní soud poté, co posoudil obsah napadeného rozhodnutí a zvážil argumentaci stěžovatelů, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. 7. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. 8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud, jak již mnohokrát konstatoval, není součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně na přezkumu toho, zda v řízení - rozhodnutím v něm vydaným - nebyla dotčena ústavním pořádkem chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. 9. Do rozhodovací činnosti ostatních soudů je tak Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutími porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody. Takovou situaci však Ústavní soud v projednávané věci neshledal. 10. Podle přesvědčení Ústavního soudu důvody, které vedly Nejvyšší správní soud k přijetí usnesení napadeného ústavní stížností, z ústavněprávního hlediska obstojí a v hlavních bodech proto postačí na jeho rozhodnutí odkázat. Je třeba zdůraznit, že účelem soudního přezkumu voleb nemůže být náprava všech pochybení či porušení právních předpisů, k nimž v průběhu volební kampaně mohlo dojít. Obdobně se k této problematice Ústavní soud již vyjádřil v nedávném usnesení sp. zn. Pl. ÚS 21/13 ze dne 28. 11. 2013, kde mj. vyslovil, že nelze přitakat tvrzení tehdejší stěžovatelky, že takovýto přístup zcela rezignuje na vymahatelnost pravidel volební kampaně. Dále uvedl, že "kromě specializovaného volebního soudnictví (vykonávaného především soudy ve správním soudnictví), se lze ochrany subjektivních práv, jež mohou být dotčena v průběhu volební kampaně, domáhat i jinými prostředky (např. zkrácené řízení o tiskových opravách a omluvách, žaloba na ochranu osobnosti či v krajním případě prostředky trestního práva); tyto prostředky jsou přitom konstruovány tak, aby za porušení pravidel mohl být případně sankcionován ten, kdo je způsobil". 11. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že odkaz na nález sp. zn. Pl. ÚS 73/04 [N 17/36 SbNU 185 (140/2005 Sb.)] není případný, neboť závěry v něm obsažené nejsou v rozporu s konkluzemi výše uvedenými. 12. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. listopadu 2014 Pavel Rychetský předseda Ústavního soudu Odlišné stanovisko soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudkyně Vlasty Formánkové k odůvodnění usnesení pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 27/13 ze dne 5. 11. 2014 Nemáme výhrad proti výroku plenárního usnesení ani proti napadenému usnesení Nejvyššího správního soudu. Nemůžeme se však ztotožnit s tím, s jakou lehkostí se většina pléna vypořádala s problémem nevymahatelnosti povinností stanovených zákonem č. 275/2012 Sb., o volbě prezidenta republiky, a s tím, že česká právní úprava sice slibuje voličům, že se postará o to, aby volební kampaň byla vedena čestně a poctivě, zakazuje zveřejňování nepravdivých údajů o kandidátech a přikazuje médiím u volební agitace či sdělení v neprospěch kandidáta zveřejnit informace o jejím zadavateli (§ 35 uvedeného zákona), avšak fakticky nijak tato pravidla nechrání. Nejlépe je tato "lehkost" názoru většiny seznatelná z tvrzení, že "odkaz na nález sp. zn. Pl. ÚS 73/04 není případný". Máme plné pochopení pro frustraci, kterou z takového tvrzení v nynějším rozhodnutí Ústavního soudu stěžovatelé právem nabydou. Je to totiž právě jimi citovaný nález z 26. 1. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 73/04, v němž Ústavní soud vyslal k zákonodárci následuj