Pl.ÚS 27/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       Pl.ÚS 27/25 ze dne 10. 9. 2025 Obnova řízení po rozsudku ESLP ve věci Y. proti ČR   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy soudu Josefa Baxy a soudkyň a soudců Lucie Dolanské Bányaiové, Josefa Fialy, Milana Hulmáka, Jaromíra Jirsy, Veroniky Křesťanové, Zdeňka Kühna, Tomáše Langáška, Jiřího Přibáně (soudce zpravodaje), Kateřiny Ronovské, Dity Řepkové, Pavla Šámala, Jana Wintra a Daniely Zemanové o návrhu Jany B. (jedná se o pseudonym), zastoupené JUDr. Danielem Bartoněm, LL.M., Ph.D., advokátem, sídlem Ječná 505/2, Praha 2 - Nové Město, na obnovu řízení vedeného před Ústavním soudem pod sp. zn. IV. ÚS 707/21, za účasti Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního ředitelství policie Prahy III, Služby kriminální policie a vyšetřování, 3. oddělení Odboru obecné kriminality, jako účastníků řízení, a P. J., zastoupeného JUDr. Janem Choděrou, advokátem, sídlem Malá Štěpánská 8, Praha 2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Povoluje se obnova řízení ve věci ústavní stížnosti vedené před Ústavním soudem pod sp. zn. IV. ÚS 707/21 a usnesení Ústavního soudu ze dne 12. října 2021 sp. zn. IV. ÚS 707/21 se ruší. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. V posuzované věci navrhovatelka žádá o obnovu řízení o ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. IV. ÚS 707/21 po rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ("ESLP"), rozsudek ze dne 12. prosince 2024 ve věci Y. proti České republice, stížnost č. 10145/22 (dále též "rozhodnutí ESLP"). II. Shrnutí dosavadního řízení před Ústavním soudem 2. Navrhovatelka se ústavní stížností ve věci původně vedené pod sp. zn. IV. ÚS 707/21 domáhala zrušení vyrozumění Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 20. ledna 2021 č. j. 3 KZN 1114/2020-13 a usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha III, Služby kriminální policie a vyšetřování, 3. oddělení Odboru obecné kriminality, ze dne 25. července 2017 č. j. KRPA-175834-210/TČ-2015-001373-THON. 3. Tvrdila, že je obětí trestného činu sexuální povahy. Vedlejší účastník jí údajně svým jednáním, které mělo probíhat od léta 2002 do října 2014, měl způsobit těžkou újmu na zdraví s dlouhodobými dopady na kvalitu jejího života. Navrhovatelka před orgány činnými v trestním řízení měla vznést i otázku, zda se vedlejší účastník nedopouštěl obdobného jednání i vůči jiným osobám. Rozsáhle brojila i proti nedostatečnému vyhodnocení charakteru dlouhodobého vztahu vedlejšího účastníka k ní v jeho komplexnosti a proti nepodřazení jeho jednání pod příslušnou právní kvalifikaci. 4. Navrhovatelka podotkla, že proti usnesení o odložení věci policií nepodala stížnost, protože jí obvodní státní zástupkyně údajně sdělila, že by neměla šanci na úspěch. Proto podala až žádost o výkon dohledu. Dohledové Městské státní zastupitelství v Praze se její žádostí meritorně zabývalo a shledalo ji částečně důvodnou. Tento fakt navrhovatelka vnímá jako určité zadostiučinění. Konečné vyřízení její žádosti však u ní vyvolalo pocit nedosažení spravedlnosti, neboť případ nebyl dotažen do konce. Městské státní zastupitelství se totiž výše uvedeným aspektům oznámeného jednání nevěnovalo. V případě, kdy Městské státní zastupitelství úvahy o trestněprávní odpovědnosti vedlejšího účastníka připustilo, navrhovatelka nesouhlasí s jeho závěrem, že trestní stíhání takového jednání je promlčené. 5. Orgány činné v trestním řízení údajně svým postupem spočívajícím v nezahájení trestního stíhání porušily její právo na účinné vyšetřování plynoucí z práva na nedotknutelnost osoby, zákazu nelidského a ponižujícího zacházení a práva na soukromí zaručených v čl. 7 a 10 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"). 6. Ústavní soud usnesením ze dne 12. října 2021 sp. zn. IV. ÚS 707/21 tuto ústavní stížnost odmítl zčásti jako zjevně neopodstatněnou (vůči vyrozumění Městského státního zastupitelství) a zčásti jako nepřípustnou (vůči usnesení Policie ČR). III. Řízení před Evropským soudem pro lidská práva 7. Navrhovatelka podala stížnost k ESLP. Ten rozsudkem Y. proti České republice konstatoval, že došlo k porušení čl. 3 a 8 Úmluvy a přiznal navrhovatelce 25 000 € jako náhradu nemajetkové újmy a 4 000 € jako náhradu nákladů řízení. 8. ESLP zamítl námitku vlády, že nebyly vyčerpány všechny vnitrostátní prostředky nápravy, a stížnost prohlásil za přijatelnou. 9. ESLP považoval sexuální napadení tvrzená navrhovatelkou za natolik závažná, že mají být posuzována v rozsahu článku 3 a 8 Úmluvy. Vyšel z toho, že pozitivní závazky zakotvené v článcích 3 a 8 Úmluvy vyžadují především vytvoření legislativního a regulačního rámce poskytujícího jednotlivcům odpovídající ochranu před útoky na jejich fyzickou a morální integritu, zejména v případě tak závažných skutků, jako je znásilnění, a to přijetím účinné trestněprávní úpravy a jejím efektivním uplatňováním v praxi (body 57 a 59 rozhodnutí ESLP). 10. Při vyhodnocení, zda v projednávané věci orgány státu jednaly v souladu s pozitivními závazky vyplývajícími ze zmíněných článků Úmluvy tak, aby poskytly účinnou ochranu navrhovatelce před nekonsenzuálními sexuálními akty, dospěl ESLP k závěru, že k porušení pozitivních povinností státu došlo. Podstata problému nespočívala podle ESLP v tehdejší právní úpravě, ale v jejím příliš restriktivním výkladu. 11. Ve vztahu k právní úpravě ESLP uvedl, že státy jsou povinny přijmout a účinně uplatňovat ustanovení trestního práva za účelem kriminalizace a stíhání všech nekonsenzuálních sexuálních aktů, a to i případů, kdy oběť nekladla fyzický odpor (k tomu ESLP v rozhodnutí odkázal na tyto rozsudky: rozsudek ze dne 15. března 2016 M. G. C. proti Rumunsku, č. 61495/11, § 59; dále rozsudek ze dne 28. května 2020 Z proti Bulharsku, č. 39257/17, § 67; rozsudek ze dne 27. května 2021 J. L. proti Itálii, č. 5671/16, § 117, bod 53). ESLP odkázal na obecné zásady zakotvené v rozsudku ze dne 4. prosince 2003 M. C. proti Bulharsku (č. 39272/98), z nichž lze vycházet. 12. ESLP dále připomněl, že články 3 a 8 Úmluvy státům ukládají rovněž pozitivní procesní povinnosti. Pokud je zde hájitelné tvrzení o jednání, které může být v rozporu s těmito ustanoveními, musí vnitrostátní orgány provést účinné oficiální vyšetřování vedoucí ke zjištění skutkového stavu, identifikaci odpovědných osob a případně k jejich potrestání. Jedná se tedy o povinnost realizovat určité prostředky, nikoliv o povinnost dosáhnout určitého výsledku. Přestože tento požadavek neznamená, že by všechna trestní řízení musela vést k odsouzení, nebo dokonce uložení konkrétního trestu, nesmí vnitrostátní soudní orgány v žádném případě ponechat nepotrestané útoky na fyzickou a morální integritu osob, aby byla zachována důvěra veřejnosti v zásadu legality a aby se vyvarovaly jakéhokoliv náznaku spoluúčasti či tolerování protiprávního jednání (viz mimo jiné J. L. proti Itálii, cit. výše, § 118; rozsudek ze dne 9. února 2021 N. Ç. proti Turecku, č. 40591/11, § 96). 13. ESLP uvedl, že navrhovatelka nezpochybňuje znění trestněprávních předpisů, ale napadá způsob, jakým byla právní úprava v jejím případě aplikována. Podle ESLP Městské státní zastupitelství uznalo, že navrhovatelka nejednala svobodně a vytklo policejnímu orgánu, že se nezabýval otázkou, zda byly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu sexuálního nátlaku s ohledem na stav závislosti (odkázanosti) navrhovatelky a zneužití postavení vedlejšího účastníka, jeho důvěryhodnosti či vlivu. Státní zástupkyně však nerozhodla o vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí, protože ve vztahu k tomuto trestnému činu již stejně uplynula promlčecí doba. 14. Navrhovatelka u ESLP tvrdila, že orgány činné v trestním řízení vykládaly pojem odporu příliš restriktivně a u některých skutků se měly přiklonit k trestnému činu znásilnění. ESLP zdůraznil, že ačkoliv orgány trestního řízení věrohodnost navrhovatelky ohledně líčení průběhu jednání vedlejšího účastníka nezpochybnily, k důkladějšímu prošetření konkrétních skutečností i komplexnímu zhodnocení otázky, zda a do jaké míry se navrhovatelka mohla nacházet v postavení zvláštní zranitelnosti a odkázanosti na vedlejšího účastníka, nepřistoupily. Nevěnovaly pozornost ani vývoji vztahu mezi vedlejším účastníkem a navrhovatelkou v průběhu času a posuzování ukončily konstatováním, že kladený odpor nebyl natolik dostatečný, aby jej mohly zohlednit. Navrhovatelka přitom situace ve vztazích s vedlejším účastníkem líčí nejprve jako vynucené styky a následně jako určitou rezignaci. Přístup orgánů činných v trestním řízení dostatečně nezohlednil situaci, kdy souhlas navrhovatelky jako oběti mohl být neplatný z důvodu zneužití mimořádné zranitelnosti, a obecněji z důvodu psychologické reakce obětí sexuálního napadení. Orgány činné v trestním řízení se rozhodly věc odložit, aniž by vzaly v potaz hledisko, podle nějž k naplnění znaku násilí u nekonsenzuálních sexuálních aktů není nez