Pl.ÚS 28/11 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       Pl.ÚS 28/11 ze dne 24. 4. 2012 Obnova řízení po rozsudku ESLP ve věci Žirovnický proti ČR   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v plénu ve složení Stanislav Balík (soudce zpravodaj), František Duchoň, Vlasta Formánková, Vojen Güttler, Pavel Holländer, Ivana Janů, Vladimír Kůrka, Dagmar Lastovecká, Jiří Mucha, Jan Musil, Jiří Nykodým, Miloslav Výborný a Michaela Židlická ve věci návrhu navrhovatele A. Ž., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Ortmanem, CSc., advokátem se sídlem v Hořovicích, Husovo náměstí 65, na obnovu řízení ve věci usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 52/03 ze dne 22. května 2003, o odmítnutí ústavní stížnosti navrhovatele, a usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 314/03 ze dne 5. října 2005, o odmítnutí ústavní stížnosti navrhovatele, a o návrhu na zrušení části ustanovení § 65 odst. 2, části ustanovení § 73b odst. 2 a části ustanovení § 73b odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, takto: Návrh na obnovu řízení se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Včas doručeným návrhem na obnovu řízení ve věcech vedených a rozhodnutých Ústavním soudem pod sp. zn. III. ÚS 52/03 a sp. zn. I. ÚS 314/03 se navrhovatel domáhá: a) obnovení řízení vedených pod sp. zn. III. ÚS 52/03 a sp. zn. I. ÚS 314/03 podle § 119 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavnímu soudu"), b) zrušení usnesení ze dne 22. května 2003 sp. zn. III. ÚS 52/03 a usnesení ze dne 5. října 2005, sp. zn. I. ÚS 314/05, c) postupem podle ustanovení § 119 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zrušení části ustanovení § 65 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "tr. ř.") znějící: "V přípravném řízení může státní zástupce nebo policejní orgán právo nahlédnout do spisu a spolu s tím práva uvedená v odstavci 1 ze závažných důvodů odepřít. Závažnost důvodů, ze kterých tato práva odepřel policejní orgán, je na žádost osoby, jíž se odepření týká, státní zástupce povinen urychleně přezkoumat. Tato práva nelze odepřít obviněnému a obhájci, jakmile byli upozorněni na možnost prostudovat spisy", dále části ustanovení § 73b odst. 2 tr. ř. ve znění: "a v přípravném řízení státní zástupce", a části ustanovení § 73b odst. 3 tr. ř. ve znění: "O propuštění obviněného z vazby může i bez žádosti rozhodnout v přípravném řízení státní zástupce. Ten může rovněž rozhodnout o propuštění z vazby za současného nahrazení vazby slibem, dohledem probačního úředníka nebo peněžitou zárukou. Nevyhoví-li státní zástupce žádosti o propuštění z vazby, je povinen ji do pěti pracovních dnů od doručení předložit k rozhodnutí soudu. Po podání obžaloby činí uvedené rozhodnutí soud". 2. Z návrhu je dále patrné, že se navrhovatel domáhá nových rozhodnutí o jeho ústavních stížnostech v souladu s rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva ze dne 30. září 2010 č. st. 23661/03. 3. Ústavní soud zkoumal návrh nejprve z hlediska podmínek pro řízení před Ústavním soudem, které jsou stanoveny v § 119 až 119b zákona o Ústavním soudu. Podle § 119 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze proti rozhodnutí Ústavního soudu podat návrh na obnovu řízení tehdy, rozhodoval-li Ústavní soud v trestní věci, v níž mezinárodní soud shledal, že zásahem orgánu veřejné moci bylo v rozporu s mezinárodní smlouvou porušeno lidské právo nebo základní svoboda. V takovém případě lze proti takovému rozhodnutí Ústavního soudu podat návrh na obnovu řízení za podmínek stanovených tímto zákonem. 4. Ústavní soud dospěl k závěru, že základní podmínka byla zčásti splněna, neboť Evropský soud pro lidská práva je třeba považovat za mezinárodní soud ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. i) Ústavy České republiky a § 117 zákona o Ústavním soudu, když podle čl. 46 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") jsou rozhodnutí tohoto soudu pro Českou republiku závazná. Evropský soud pro lidská práva rozhodl o stížnosti navrhovatele č. 23661/03 jednomyslně tak, že a) prohlásil za přijatelnou stížnost na poli čl. 5 odst. 1 Úmluvy, týkající se navrhovatelovy vazby v době od 1. ledna do 10. února 2002, stížnost na poli čl. 5 odst. 4 Úmluvy týkající se tvrzeného nedostatku urychleného soudního přezkumu stěžovatelovy vazby v době od 6. března do 25. března 2002, stížnost na poli čl. 5 odst. 5 Úmluvy, a prohlásil zbývající část stížnosti za nepřijatelnou, b) rozhodl, že došlo k porušení čl. 5 odst. 1 Úmluvy tím, že navrhovatelova vazba od 1. ledna do 10. února 2002 neměla "zákonný" podklad ve smyslu tohoto ustanovení, c) rozhodl, že došlo k porušení článku 5 odst. 4 Úmluvy tím, že navrhovatelova vazba nebyla urychleně přezkoumána soudem, d) rozhodl, že došlo k porušení článku 5 odst. 5 Úmluvy tím, že stěžovatel neměl podle vnitrostátního práva vynutitelný nárok na odškodnění za zbavení svobody, které bylo v rozporu s čl. 5 odst. 1 písm. c) a odst. 4 Úmluvy, e) rozhodl, že Česká republika má stěžovateli zaplatit ve lhůtě tří měsíců ode dne, kdy rozsudek podle čl. 44 odst. 2 Úmluvy nabude právní moci, částku 4 000 € (čtyři tisíce eur) z titulu morální újmy plus případnou částku daně, které se převedou na české koruny podle kursu platného ke dni zaplacení, f) rozhodl, že od uplynutí výše uvedených tří měsíců až do zaplacení bude stanovená částka navyšována o prostý úrok se sazbou rovnající se sazbě marginální zápůjční facility Evropské centrální banky platné v období prodlení, zvýšené o tři procentní body, a g) zamítl v ostatním návrh stěžovatele na přiznání spravedlivého zadostiučinění. 5. Ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 314/03 Ústavní soud posuzoval ústavní stížnost navrhovatele, v níž navrhovatel (dále též "stěžovatel") brojil "proti usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 7 Tdo 274/2003 ze dne 13. března 2003, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 7 To 89/2002 ze dne 20. srpna. 2002, který ponechal ve věci samé beze změny rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 48 T 2/2002 ze dne 25. března 2002. Tímto rozsudkem byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 a 2 písm. h) trestního zákona a byl odsouzen k výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání šestnácti let." Z narativní části usnesení ze dne 5. října 2005 sp. zn. I. ÚS 314/03 se podává: "Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení ustanovení čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušení práva na spravedlivý proces a porušení práva na osobní svobodu spatřuje stěžovatel zejména v následujících skutečnostech: V trestním řízení byla v jeho neprospěch opakovaně použita výpověď jeho manželky ze dne 6. března 2001. Tato výpověď byla pořízena ještě předtím, než mu bylo v uvedené věci sděleno obvinění. Navíc provedením tohoto důkazu bylo porušeno jeho právo vyjadřovat se ke všem důkazům, protože jeho obhájce se před sdělením obvinění nemohl výslechu manželky účastnit. Stěžovatel dále namítá nepřezkoumatelné provedení důkazu, pokud jde o identifikaci mobilních telefonů. Další námitka stěžovatele směřuje proti sdělení obvinění. Tvrdí, že nebylo úplné, chyběly v něm prý části týkající se popisu skutku - subjektivní stránka skutkové podstaty, popř. pohnutky. Dále postrádá uvedení důvodů, pro něž je stíhán, popř. skutkových zjištění a úvah, kterými se vyšetřovatel při jejich hodnocení řídil, i úvah právních, na jejichž základě byla skutková zjištění hodnocena. Stejně tak nebyl dostatečně poučen o právu vyjadřovat se ke všem skutečnostem, které jsou mu kladeny za vinu a k důkazům o nich. V této souvislosti namítá i to, že ani on, ani jeho obhájce neměli možnost nahlížet do vyšetřovacího spisu, ačkoliv se toho opakovaně domáhali. Stěžovatel rovněž namítal, že domovní prohlídka byla provedena v jiném objektu, než na který byl udělen příkaz k domovní prohlídce. Příkaz k domovní prohlídce byl udělen pro rekreační chatu ev. číslo 512 v obci R., ale domovní prohlídka byla ve skutečnosti provedena v domě č. popisné 662 v téže obci, kde se svou ženou bydlel. Tímto postupem bylo porušeno jeho právo na domovní svobodu. Dále prohlásil, že rovněž povolené odposlechy byly prováděny v rodinném domě, kde bydlel, nikoliv v rekreační chatě, pro kterou byl odposlech Městským soudem v Praze povolen. Do trestního spisu byly tyto odposlechy zařazeny včetně zaznamenaného intimního života s manželkou, což nijak s vyšetřováním nesouviselo. Stěžovatel dále namítal, že ho v trestním řízení právně zastupoval obhájce JUDr. J. S., který současně zastupoval i obviněného Ž. Podle jeho názoru je nepochybné, že jeden obhájce nemůže řádně hájit práva dvou obviněných, jestliže jsou jejich tvrzení protichůdná. Stěžovatel konečně uvedl, že orgány činné v trestním řízení porušily zásadu presumpce neviny tím, že ho opakovaně vyzývaly k prokázání neviny; i v odůvodnění rozsudku Městský soud v Praze uvedl, že nenabídl důkazy, které by jeho vinu vyvracely. Orgány činné v