Pl.ÚS 29/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       Pl.ÚS 29/16 ze dne 13. 6. 2017 U 12/85 SbNU 929 Aktivní legitimace kárného senátu Ústavního soudu předložit věc Ústavnímu soudu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Usnesení Ústavního soudu - pléna složeného z předsedy soudu Pavla Rychetského a soudců a soudkyň Ludvíka Davida, Jaroslava Fenyka, Josefa Fialy, Jana Filipa, Jaromíra Jirsy, Jana Musila (soudce zpravodaj), Vladimíra Sládečka, Kateřiny Šimáčkové, Vojtěcha Šimíčka, Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka - ze dne 13. června 2017 sp. zn. Pl. ÚS 29/16 ve věci návrhu kárného senátu Ústavního soudu na zrušení ustanovení § 4 odst. 2 a § 133 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Návrh na zrušení ustanovení § 4 odst. 2 a § 133 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti předcházející podání návrhu 1. Dne 11. 8. 2016 bylo Ústavnímu soudu doručeno sdělení Městského úřadu Břeclav, odboru správních věcí a dopravy, oddělení přestupkového řízení, (dále jen "správní orgán") ze dne 10. 8. 2016 č. j. MUBR 56799/2016/RH, podle něhož se soudce Ústavního soudu JUDr. Radovan Suchánek, Ph.D., měl dne 21. 7. 2016 dopustit jednání, které má znaky přestupku podle ustanovení § 125c odst. 1 písm. f) bodu 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, tím, že při řízení motorového vozidla překročil nejvyšší dovolenou rychlost stanovenou zákonem o silničním provozu pro jízdu v obci. Jelikož podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona České národní rady č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o přestupcích"), jednání, které má znaky přestupku, jehož se dopustila osoba požívající výsad a imunit podle zákona nebo mezinárodního práva, nelze jako přestupek projednat, nestanoví-li zákon jinak, správní orgán věc postoupil k dalšímu opatření předsedovi Ústavního soudu. 2. Předseda Ústavního soudu dne 11. 8. 2016 usnesením č. j. K. ÚS 5/16-13 podle ustanovení § 134 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zahájil proti jmenovanému soudci kárné řízení. 3. Dne 23. 8. 2016 plénum Ústavního soudu zvolilo podle ustanovení § 139 odst. 2 zákona o Ústavním soudu k projednání a rozhodnutí věci kárného provinění jmenovaného soudce pětičlenný kárný senát ve složení Ludvík David, Jaroslav Fenyk, Vladimír Sládeček, Kateřina Šimáčková a Vojtěch Šimíček; posledně jmenovaný byl následně podle ustanovení § 140 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zvolen předsedou kárného senátu. II. Návrh kárného senátu 4. Dne 6. 9. 2016 usnesením č. j. K. ÚS 5/16-18 kárný senát (dále též jen "navrhovatel"), s poukazem na článek 95 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), kárné řízení se soudcem Radovanem Suchánkem přerušil (výrok I) a navrhl zrušit ustanovení § 4 odst. 2 a ustanovení § 133 odst. 2 zákona o Ústavním soudu (výrok II). III. Znění ke zrušení navrhovaných ustanovení zákona o Ústavním soudu 5. Ke zrušení navrhovaná ustanovení zákona o Ústavním soudu mají následující znění (vyznačeno tučně). "§ 4 (2) Soudce nelze stíhat pro přestupek. § 133 (2) Kárným proviněním je též jednání, které má znaky přestupku podle zvláštních předpisů." IV. Argumentace navrhovatele 6. Navrhoval je toho názoru, že napadená zákonná ustanovení jsou rozporná s čl. 1 větou první, s čl. 3 a 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a s čl. 1 Ústavy. 7. Navrhovatel konstatoval, že soudci Ústavního soudu nemají možnost volby orgánu příslušného k projednání a rozhodnutí o přestupku, jak je tomu např. u poslanců a senátorů podle ustanovení § 9 odst. 3 zákona o přestupcích, nýbrž jsou povinni se podrobit pouze a jedině kárné pravomoci Ústavního soudu. Tento stav považuje navrhovatel za protiústavní, neboť porušuje princip rovnosti. Soudci Ústavního soudu nejsou ničím jiným než občany v taláru, a není proto důvod jakkoliv je zvýhodňovat i tam, kde toto "zvýhodnění" přímo nesouvisí s jejich činností. 8. Navrhovatel je toho názoru, že jakkoliv absolutní rovnost nastolit nelze, je nezpochybnitelným úkolem právního řádu odstraňovat rozdíly tam, kde jsou neodůvodněné, zbytečné, iracionální a někdy až způsobující zjevné nespravedlnosti. 9. Navrhovatel je také toho názoru, že zvýhodnění soudců Ústavního soudu v případě spáchání přestupků není žádným způsobem rozumně a legitimně odůvodnitelné a není dán rozumný důvod pro to, aby přestupkové řízení nebylo vedeno k tomu určenými orgány a aby jím byl zatěžován samotný Ústavní soud. 10. K případné obavě ze šikanování soudce Ústavního soudu orgány veřejné správy navrhovatel poukázal na systém opravných prostředků, jež jsou k dispozici ve správním řízení, ve správním soudnictví, případně v řízení o ústavní stížnosti. Obavy ze zneužití situace orgány veřejné správy vůči soudcům Ústavního soudu, které by mohlo vzbuzovat odstranění přestupkové exempce, považuje navrhovatel "za zcela liché". 11. Navrhovatel dále poukázal na princip právního státu zakotvený v čl. 1 Ústavy, zahrnující povinnost státu rovně zacházet se všemi osobami ve své jurisdikci bez privilegií a nerovného zacházení, a uvedl, že vývojem České republiky právní úprava zakotvující v podstatě přestupkovou imunitu soudců Ústavního soudu postupem času ztratila legitimní účel a přestala být proporcionální. V době přípravy zákona o Ústavním soudu totiž vůbec neexistovalo plnohodnotné správní soudnictví, odpovídající standardům daným Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod [k tomu viz nález sp. zn. Pl. ÚS 16/99 ze dne 27. 6. 2001 (N 96/22 SbNU 329; 276/2001 Sb.), dostupný stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Ústavního soudu v internetové databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz], a v období transformace režimu mohla být pociťována potřeba větší ochrany nově zřízeného orgánu ochrany práva. Od 90. let minulého století však došlo ke změně kontextu právní úpravy, a tím i původně funkční opatření zcela ztratilo své historické odůvodnění a legitimní účel. 12. Stávající zákonná úprava se podle navrhovatele může v konečném důsledku jevit pro soudce Ústavního soudu nezřídka i jako velmi nevýhodná, neboť namísto vyřešení banálního přestupku zaplacením pokuty v blokovém řízení musí soudce podstoupit projednání této věci plénem Ústavního soudu a poté zvoleným kárným senátem, což již z povahy věci lze považovat za daleko větší zásah do osobních práv (narušení profesní pověsti, zhoršení postavení mezi ostatními kolegy a atmosféry na pracovišti), nežli by tomu bylo v neveřejném přestupkovém řízení. 13. Kárná řízení vedená kárným senátem Ústavního soudu mohou být i medializována a jakkoliv je pravda, že soudci Ústavního soudu jako osoby veřejně činné musí snést větší míru pozornosti a kritiky ze strany veřejnosti nežli osoby jiné, spočívá daný problém podle navrhovatele v tom, že mohou být podrobováni kritice primárně nikoliv pro samotné jednání, kterého se dopustili (a kterého se ostatně dnes a denně dopouštějí další občané), nýbrž proto, že mají podle zákona (v řadě případů skutečně jen zdánlivě) privilegovaný způsob jeho projednání a potrestání. Podstata této kritiky totiž nespočívá v tom, že by se daného jednání dopustit nesměli, nýbrž v tom, že je zcela nedůvodné, aby toto jejich pochybení nebylo projednáno a rozhodnuto ve stejném režimu jako pochybení kterékoliv jiné osoby. 14. Stávající zákonná úprava je podle navrhovatele nanejvýš problematická i tím, že jako prakticky jedinou možnost sankce za kárné provinění stanoví výtku (§ 141 zákona o Ústavním soudu), čímž nepřipouští sebemenší diferenciaci při ukládání trestů s ohledem na závažnost kárného provinění (resp. spáchaného přestupku). Tato paušalizace kárného trestání tak ve svém výsledku vede k tomu, že celé kárné řízení je jen jakousi "hrou" na skutečné kárné řízení; kárně stíhaný soudce si je vědom, že mu skutečný právní postih nehrozí, a kárný senát zase není nijak motivován pečlivě objasňovat všechny relevantní okolnosti za situace, kdy kárně stíhaný soudce obsah usnesení o zahájení kárného stíhání nijak nerozporuje. Ve vztahu k jednotlivým kárným řízením pak zmíněná paušalizace vede k tomu, že soudcům, kteří se dopustili zcela banálního přestupku, je ukládána zcela stejná sankce jako těm, jejichž provinění je závažnější povahy. Tím je však zcela popírána zásada individualizace a konkretizace trestu, nemluvě o tom, že je zcela negován samotný účel ukládaného trestu. 15. Na základě shora uvedeného proto navrhovatel dospěl k závěru, že napadená zákonná ustanovení představují případ zvýhodnění soudců Ústavního soudu, postrádajícího jakékoliv rozumné opodstatnění ve smyslu doktríny a judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu, které zvýhodněné zacházení akceptují pouze tehdy, směřuje-li k odstranění faktické diskriminace mezi danými subjekty, což však zcela zjevně není dan