Pl.ÚS 29/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       Pl.ÚS 29/25 ze dne 17. 9. 2025 Aktivní legitimace kvazisoudních subjektů (notáře) podle čl. 95 odst. 2 Ústavy a § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy soudu Josefa Baxy a soudkyň a soudců Lucie Dolanské Bányaiové, Josefa Fialy, Milana Hulmáka, Jaromíra Jirsy, Veroniky Křesťanové, Zdeňka Kühna, Tomáše Langáška, Kateřiny Ronovské, Dity Řepkové (soudkyně zpravodajky), Jana Svatoně, Pavla Šámala a Jana Wintra o návrhu notáře JUDr. Milana Cellara, soudního komisaře pověřeného Okresním soudem ve Vsetíně - pobočkou ve Valašském Meziříčí, na zrušení § 1646 odstavce 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, za účasti Parlamentu České republiky jako účastníka řízení a vlády jako vedlejší účastnice řízení, takto: Návrh se odmítá. Odůvodnění: 1. Notář JUDr. Milan Cellar (dále jen "navrhovatel") vede jako soudní komisař určený Okresním soudem ve Vsetíně - pobočkou ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 15 D 46/2025 pozůstalostní řízení ve věci zůstavitelky Mgr. Věry Tyralíkové, zemřelé 7. 1. 2025. Ve svém podání Ústavnímu soudu uvedl, že zůstavitelka pořídila dne 26. 10. 2000 závět formou notářského zápisu, jejíž součástí bylo rovněž prohlášení o vydědění jejího syna. Dědicem povolala svého manžela, který ji však předemřel. Podle tehdejší právní úpravy (§ 469a odst. 2 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník), nevztáhla-li zůstavitelka účinky vydědění i na potomky vyděděného syna, zůstali potenciálními dědici. Právní úprava platná v okamžiku úmrtí zůstavitelky (§ 1646 odst. 3 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) však stanoví pravidlo opačné, tedy neprojeví-li zůstavitel opačnou vůli, vztahují se účinky vydědění rovněž na potomky vyděděného. 2. Zůstavitelka ve svém pořízení pro případ smrti na potomky svého vyděděného syna z dědictví účinky vydědění nevztáhla, ač tak učinit mohla. Jelikož se však na pozůstalostní řízení uplatní právní předpisy účinné v okamžiku úmrtí, ukládá zákon navrhovateli aplikovat novou, opačnou právní úpravu. Navrhovatel bez dalšího namítá, že uvedené ustanovení § 1646 odst. 3 občanského zákoníku je v rozporu s ústavním pořádkem, zejm. pak s právem na dědění zakotveným v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a požaduje jeho zrušení. 3. Napadený § 1646 odst. 3 občanského zákoníku zní: "(3) Přežije-li vyděděný potomek zůstavitele, nedědí ani potomci vyděděného potomka, ledaže zůstavitel projeví jinou vůli. Nedožije-li se vyděděný potomek smrti zůstavitele, pak jeho potomci dědí vyjma těch, kteří jsou samostatně vyloučeni z práva dědického." 4. Ústavní soud zaslal návrh k vyjádření Poslanecké sněmovně Parlamentu, Senátu Parlamentu, vládě a veřejnému ochránci práv. Poslanecká sněmovna a Senát prostřednictvím svých předsedů pouze shrnuli legislativní proces přijímání napadené právní úpravy, který hodnotili jako ústavně konformní a řádný, a věcně nehodnotili ústavnost napadeného ustanovení. Veřejný ochránce práv se rozhodl nevyužít svého práva vstoupit do řízení a k návrhu se vyjádřit. 5. Vláda ve svém vyjádření nejprve zpochybnila aktivní legitimaci navrhovatele coby notáře v postavení soudního komisaře. Domnívá se, že pravomoc předložit aplikovanou právní úpravu Ústavnímu soudu ke zrušení ve smyslu čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") náleží výlučně soudům a tento pojem je třeba vykládat restriktivně - tedy tak, že jsou z tohoto oprávnění vyňaty osoby, které sice jsou nadány veřejnoprávní pravomocí rozhodovat o právech a povinnostech osob, případně i jednat jménem soudu, ale samy soudem nejsou. K tomu odkázala na usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 10/10 a usnesení ze dne 30. 1. 2015 sp. zn. I. ÚS 2689/14, v nichž Ústavní soud konstatoval neoprávněnost exekutora předložit Ústavnímu soudu návrh na zrušení zákona ve smyslu čl. 95 odst. 2 Ústavy. Tyto závěry se dle vlády dají plně aplikovat rovněž vůči notářům, jejichž postavení je obdobné. Ostatně ani notář v pozůstalostním řízení nekoná veškeré úkony, ale v souladu s § 100 odst. 2 a 3 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen "ZŘS"), v některých případech předkládá návrh na provedení úkonu příslušnému obecnému soudu. Takový postup pak vláda navrhuje rovněž v případě, že notář dospěje k závěru o neústavnosti aplikovaného právního předpisu. 6. Stran věcného posouzení návrhu vláda uvádí, že napadené ustanovení není protiústavní. Nejprve ve svém vyjádření polemizuje se závěrem plynoucím z návrhu, že obsahem čl. 11 odst. 1 Listiny je též veřejné subjektivní právo na dědictví a nikoli pouze obecná garance dědění coby právního institutu. Dle vlády tomu tak není a nelze tak z ústavního pořádku číst právo určitých osob dědit. Návrh vláda posuzuje spíše pohledem autonomie a integrity rodinného života ve smyslu čl. 32 odst. 1 a odst. 4 Listiny, nicméně ani optikou těchto lidskoprávních garancí nedochází k závěru o neústavnosti napadené úpravy. Ta je dle vlády důvodná, legitimní a je projevem legislativní suverenity zákonodárné moci, která je primárně zmocněna k definování právních pravidel. Co se týče konkrétní aplikace napadené úpravy, dle vlády navrhovatel napadenou úpravu aplikuje nesprávně. Z pořízení pro případ smrti zůstavitelky lze dojít k závěru o tom, že její vůlí bylo ponechat potomky vyděděného syna jako možné dědice. Takový postup by pak dle vlády byl ústavně konformní interpretací napadeného ustanovení a šetřil by v maximální možné míře její vůli. 7. Předtím, než Ústavní soud mohl přistoupit k meritornímu projednání návrhu, přezkoumal, zda byl návrh podán oprávněným navrhovatelem. Podle § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu (o který navrhovatel, ve spojení s § 100 odst. 1 a 2 ZŘS, opírá svou návrhovou legitimaci) je návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení oprávněn podat též soud v souvislosti se svou rozhodovací činností podle čl. 95 odst. 2 Ústavy. Podle tohoto ustanovení platí, že dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu. Ústavní soud přitom dospěl k závěru, že návrh byl podán osobou neoprávněnou. 8. Ve vztahu ke kvazisoudním orgánům, případně soukromým subjektům nadaným veřejnoprávním oprávněním se Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vyjadřoval. Zastával vždy restriktivní výklad pojmu "soud", obsaženého jak v Ústavě, tak v § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Oprávněným navrhovatelem tedy není soudní exekutor (viz usnesení ze dne 11. 5. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 10/10 nebo usnesení ze dne 30. 1. 2015 sp. zn. I. ÚS 2689/14) nebo rozhodce (viz usnesení ze dne 28. 1. 2009 sp. zn. Pl. ÚS 37/08). Postavením a kompetencí jsou soudy (resp. soudci) nadáni přímo Ústavou, tedy předpisem nejvyšší právní síly, který jim rovněž dává možnost obracet se na Ústavní soud s návrhy na posouzení souladu právního předpisu s Ústavou podle čl. 95 odst. 2. Toto ustanovení logicky navazuje na vázanost soudce při rozhodování pouze zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu, a jeho oprávnění s nimi posoudit soulad jiného právního předpisu, jak stanoví Ústava v odstavci 1 téhož článku. Je zřejmé, že tyto významné pravomoci svěřuje Ústava soudcům jakožto reprezentantům moci soudní (hlava čtvrtá Ústavy nadepsaná Moc soudní) se všemi k tomu nezbytnými atributy (nezávislost soudů a soudců, jmenování soudců do funkce prezidentem republiky bez časového omezení, nestrannost soudců, jejich neodvolatelnost, nepřeložitelnost, jakož i neslučitelnost výkonu funkce soudce s výkonem jiných ústavních funkcí). 9. Ústava v čl. 94 odst. 2 připouští, že zákon může stanovit, ve kterých věcech a jakým způsobem (tedy jako výjimku ve vyjmenovaných situacích) se na rozhodování soudů podílejí vedle soudců i další občané. Tak i kompetence soudních komisařů (obdobně jako v případě exekutorů nebo rozhodců) je pouze odvozená, a to na základě zákona po pověření (pozůstalostním) soudem, tedy na podústavní úrovni (§ 100 odst. 1 ZŘS). Ve srovnatelné pozici jsou např. vyšší soudní úředníci, jejichž rozhodování Ústavní soud rovněž odlišil od rozhodování soudů. Ač nejde a priori o protiústavní úpravu, rozhodování osobami odlišnými od soudců představuje pouze zvláštní doplňkovou formu právní ochrany, byť poskytované v rámci soudního řízení. Nejde o totožné postavení, v jakém se nachází soudci, a konečným garantem zákonnosti i ústavnosti je i v takovém řízení pouze soud (viz nález ze dne 30. 7. 2019 sp. zn. Pl. ÚS 32/18, který v bodě 48 zdůrazňuje, že nesmí jít o výkon pravomoci, kterou ústavní pořádek vyhrazuje výlučně soudcům). Tyto závěry lze obdobně vztáhnout rovněž na notáře v postavení soudních komisařů. 10. Při posuzování toho, zda daný subjekt lze za soud považovat, je přitom klíčové zejména jeho systematické zařazení do soustavy státních orgánů a soustavy soudů ve smyslu čl. 91 Ústavy (viz také usnesení ze dne 13. 6. 2017 sp. zn. Pl.