Pl.ÚS 3/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       Pl.ÚS 3/12 ze dne 17. 4. 2013 Obnova řízení po rozsudku ESLP ve věci Janýr a ostatní proti ČR   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy Pavla Rychetského a soudců Stanislava Balíka, Vojena Güttlera, Pavla Holländera, Vladimíra Kůrky, Dagmar Lastovecké, Jana Musila, Jiřího Nykodýma, Miloslava Výborného a Michaely Židlické o návrhu navrhovatele Romana Lučivňáka, zastoupeného JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem Veveří 57, Brno, na obnovu řízení před Ústavním soudem ve věci sp. zn. III. ÚS 1007/09, takto: I. Obnova řízení ve věci ústavní stížnosti navrhovatele rozhodnuté Ústavním soudem pod III. ÚS 1007/09 se povoluje. II. Usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2009, sp. zn. III. ÚS 1007/09, se zrušuje. III. V řízení ve věci původně rozhodnuté pod sp. zn. III. ÚS 1007/09 bude pokračováno pod sp. zn. Pl. ÚS 3/12. Odůvodnění: Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 17. 1. 2012 navrhl Roman Lučivňák (dále jen "navrhovatel") obnovu řízení před Ústavním soudem ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 1007/09, ve které usnesením ze dne 19. 11. 2009 soudce III. senátu Ústavního soudu odmítl jeho ústavní stížnost proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 4. 2008 č. j. 4 To 19/2008-1316 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 12. 2007 sp. zn. 53 T 3/2007. Navrhovatel konkrétně navrhl povolit "obnovu řízení ve smyslu ust. § 119 a násl. zák. č. 182/1993 Sb. ve věci vedené pod sp. zn. III. US 1007/09, když skutečností pro tuto obnovu řízení je to, že Evropský soud pro lidská práva (dále jen ESLP) rozsudkem ze dne 13. října 2011 konstatoval, že ve věci navrhovatele došlo k porušení jeho základních lidských práv dle čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech. K tomuto porušení došlo tou skutečností, že Ústavní soud odmítl ústavní stížnost navrhovatele s tím, že byla promeškána lhůta k jejímu podání, když toto odůvodnil ust. § 72 odst. 3, 4 zák. 182/1993 Sb. [...] ESLP se vyjádřil, že interpretace Ústavního soudu o odmítnutém dovolání a následném podání ústavní stížnosti zabránila navrhovateli nechat prozkoumat celkově ústavní stížnost, což porušilo jeho právo na přístup k soudu. [...] Dále nemůžeme souhlasit s odůvodněním soudce zpravodaje, že by ústavní stížnost byla odmítnuta dle § 43 odst. 1 písm. e) zák. č. 182/1993 Sb. z důvodu nenapadnutí usnesení Nejvyššího soudu, byť není v petitu zmíněno, ale napadnutí i tohoto rozhodnutí je zřejmé z textu". Odvolal se na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janýr a ostatní ze dne 13. 10. 2011 (č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), o kterém bude pojednáno v textu tohoto usnesení Ústavního soudu níže. Ústavní soud konstatuje, že podmínky obnovy řízení stanovené v části druhé, hlavě druhé, oddílu osmém (§ 119 až § 119b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), byly v projednávaném případě splněny. Evropský soud pro lidská práva je mezinárodním soudem, jehož rozhodnutí jsou pro Českou republiku závazná [čl. 87 odst. 1 písm. i) Ústavy; § 117 zákona o Ústavním soudu; čl. 46 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva")]. Návrh na obnovu řízení byl podán oprávněnou osobou a včas (§ 119 odst. 2 a 3 zákona o Ústavním soudu). Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janýr a ostatní ze dne 13. 10. 2011 (č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10) se stal konečným dne 13. 1. 2012, tj. po uplynutí tříměsíční lhůty dle čl. 44 odst. 2 písm. b) Úmluvy, jak plyne ze samotného rozsudku uveřejněného na internetových stránkách Evropského soudu pro lidská práva na adrese http://www.echr.coe.int. Evropský soud pro lidská práva rozhodl uvedeným rozsudkem ve věci Janýr a ostatní, že výklad přijatý Ústavním soudem výše citovaným usnesením ohledně procesních podmínek k věcnému posouzení ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu (konkrétně lhůty k podání ústavní stížnosti) zabránil stěžovateli domoci se věcného přezkumu celé jeho ústavní stížnosti. Tam bylo porušeno zejména jeho základní právo na přístup k soudu; proto došlo k porušení článku 6 odst. 1 Úmluvy. Navrhovatel se domáhal přezkumu rozhodnutí ve své trestní věci co do výroku o vině a trestu. Návrh byl shledán podle § 119a zákona o Ústavním soudu přípustným, neboť nápravy ve věci navrhovatele může být dosaženo pouze novým posouzením původní ústavní stížnosti, se zřetelem k závěrům, ke kterým dospěl Evropský soud pro lidská práva, jenž přiznal navrhovateli náhradu nemajetkové újmy (4.000 EUR). Ze spisu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1007/09 a z rozsudku Evropského soudu pro lidská práva bylo zjištěno, že ve věci sp. zn. III. ÚS 1007/09 podal navrhovatel ústavní stížnost, kterou navrhl zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 4. 2008 č. j. 4 To 19/2008-1316 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 12. 2007 sp. zn. 53 T 3/2007. Uvedenými rozhodnutími byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 2 a 4 trestního zákona, dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 trestního zákona, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedm a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou; dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu funkce statutárního zástupce a prokuristy ve všech obchodních společnostech a družstvech na dobu 10 let. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, to však Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením podle § 256 trestního řádu zamítl. Následně stěžovatel brojil proti tomuto usnesení vrchního soudu dovoláním, Nejvyšší soud je však podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl, a to usnesením ze dne 28. 1. 2009 sp. zn. 6 Tdo 1584/2008. Dovolání totiž bylo podle Nejvyššího soudu podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b trestního řádu. Proto nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 trestního řádu (věc meritorně přezkoumat), přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu v neveřejném zasedání. Ústavní soud v usnesení ze dne 19. 11. 2009, sp. zn. III. ÚS 1007/09, uvedl zejména následující: "Stěžovatel, jak patrno z ústavní stížnosti, odvozuje počátek běhu lhůty pro její podání ode dne doručení shora zmíněného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti shora označenému usnesení vrchního soudu proto, že bylo podáno z jiných než zákonem vymezených důvodů; námitky v tomto dovolání obsažené totiž nebyly - posuzováno z materiálního hlediska - podřaditelné ohlášenému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (a ani jinému zákonnému dovolacímu důvodu), jelikož spočívaly výlučně v kritice skutkových zjištění. Stěžovatel přitom předmětné usnesení Nejvyššího soudu v ústavní stížnosti nijak nenapadá (a jeho zrušení se nedomáhá). [...] Jak již Ústavní soud konstatoval ve svém usnesení ze dne 27. 10. 2009 sp. zn. III. ÚS 2546/09, dovolání v trestním řízení (§ 265a a násl. tr. ř.) není posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3, § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), vždy; vzhledem k taxativnímu výčtu dovolacích důvodů (§ 265b odst. 1 tr. ř.) jím není kupříkladu (zde právě) tehdy, když dovolatel sleduje výlučně námitku nesprávnosti nebo neúplnosti skutkových zjištění; bylo-li přesto dovolání o ně opřené podáno, dovolací soud je podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítne, aniž by se jím mohl zabývat věcně. V takovém případě (a tím je i případ nyní posuzovaný) je posledním procesním prostředkem nutně již odvolání, pročež od doručení rozhodnutí o něm i počíná běh šedesátidenní lhůty k podání ústavní stížnosti (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); dobrodiní ustanovení § 74 odst. 4 tohoto zákona se zde uplatnit nemůže, neboť mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, nebyl odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. [...] Vzhledem k výše uvedenému nutno konstatovat, že v posuzované věci dovolání nebylo posledním procesním prostředkem ve smyslu § 72 odst. 3 a ani mimořádným opravným prostředkem ve smyslu odst. 4 zákona o Ústavním soudu a že tudíž lhůtu pro podání ústavní stížnosti nutno odvíjet od data doručení shora označeného usnesení vrchního soudu. Protože k doručení tohoto usnesení nepochybně došlo již v průběhu roku 2008 a ústavní stížnost byla podána dne 21. 4. 2009, je zřejmé, že jde o pozdě podaný návrh. [...] Z tohoto důvodu Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl. [...] Zbývá doplnit, že i kdyby bylo možno podané dovolání označit za poslední procesní prostředek ve smyslu § 73 odst. 3 zákona o Ústavním soudu (čemuž tak - jak bylo uvedeno výše - není), nezbylo by Ústavnímu soudu než ústavní stížnost rovněž odmítnout