Pl.ÚS 3/12 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       Pl.ÚS 3/12 ze dne 4. 2. 2014 Obnovené řízení po rozsudku ESLP ve věci Janýr a ostatní proti ČR   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl (po obnově řízení) v plénu složeném z předsedy Pavla Rychetského a soudců Ludvíka Davida, Jaroslava Fenyka, Jana Filipa, Vlasty Formánkové, Ivany Janů, Vladimíra Kůrky, Jana Musila, Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka, Kateřiny Šimáčkové, Jiřího Zemánka a Michaely Židlické, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Romana Lučivňáka, zastoupeného JUDr. Milanem Zábržem, advokátem v Brně, Veveří 57, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2009 sp. zn. 6 Tdo 1584/2008, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 4. 2008 sp. zn. 4 To 19/2008 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 12. 2007 sp. zn. 53 T 3/2007, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. V záhlaví citovaným rozsudkem Krajského soudu v Brně byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podle § 148 odst. 1, odst. 2 a odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 trestního zákona, a odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání sedmi a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou; dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu funkce statutárního zástupce a prokuristy ve všech obchodních společnostech a družstvech na dobu deseti let. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, to však Vrchní soud v Olomouci v záhlaví citovaným usnesením podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), zamítl. Následně stěžovatel brojil proti tomuto usnesení vrchního soudu dovoláním, Nejvyšší soud je však podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl, a to právě usnesením ze dne 28. 1. 2009 sp. zn. 6 Tdo 1584/2008. Podkladem výroku o vině se stalo skutkové zjištění, že stěžovatel jako jednatel společnosti Instal - Lučivňák s. r. o., se sídlem v Brně, Křížová 15 (kdy tato společnost byla plátcem daně z přidané hodnoty) s čtvrtletním, respektive měsíčním zdaňovacím obdobím, podal na Finanční úřad Brno I. od 22. 7. 2002 do 27. 9. 2004 celkem 22 daňových přiznání k DPH, do nichž v úmyslu dosáhnout vyplacení neoprávněného nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty na vstupu, respektive v úmyslu zkrátit svou daňovou povinnost k dani z přidané hodnoty na výstupu, zahrnul fiktivní faktury na různá neuskutečněná plnění, údajně vystavené společnostmi Baumax Česká republika, a. s., TRIMS, s. r. o., ITEMA, s. r. o., Global stores, a. s., STAVOARTIKEL, a. s., MAXPROGRES, s. r. o., RAAB KARCHER STAVIVA, a. s., STAVOSPOL, s. r. o., a KF MONT, s. r. o. Na základě takto podaných daňových přiznání se stěžovatel pokusil od České republiky vylákat neoprávněný nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty na vstupu o 25.534.003,00 Kč, přičemž došlo k vyplacení 21.310.293,00 Kč a zásahem Finančního úřadu nebylo vyplaceno dalších stěžovatelem požadovaných 4.224.710,- Kč. Následně Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele usnesením sp. zn. III. ÚS 1007/09 dne 19. 11. 2009 tak, že ústavní stížnost odmítl. Uvedl v podstatě následující: Podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), konkrétně podle jeho ust. § 72 odst. 4, ve znění do 31. 12. 2012, to je do účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhodoval, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, bylo lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě šedesáti dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Stěžovatel přitom podle Ústavního soudu odvozoval počátek běhu lhůty pro podání ústavní stížnosti ode dne doručení shora zmíněného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proto, že bylo podáno z jiných než zákonem vymezených důvodů; námitky v tomto dovolání obsažené totiž nebyly - posuzováno z materiálního hlediska - podřaditelné ohlášenému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, jelikož spočívaly výlučně v kritice skutkových zjištění. Dovolání v trestním řízení ale nebylo bezpodmínečně vždy posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytoval. Vzhledem k taxativnímu výčtu dovolacích důvodů (§ 265b odst. 1 trestního řádu) jím nebylo i ve stěžovatelově případě například tehdy, když stěžovatel (tehdy dovolatel) sledoval výlučně námitku nesprávnosti nebo neúplnosti skutkových zjištění; v takovém případě ale podle Ústavního soudu je posledním procesním prostředkem nutně již odvolání, přičemž od doručení rozhodnutí o něm počíná běh šedesátidenní lhůty k podání ústavní stížnosti. Dovolání tedy ve stěžovatelově věci podle tehdejšího soudce zpravodaje nebylo posledním prostředkem ve smyslu § 72 odst. 3 a ani mimořádným opravným prostředkem ve smyslu odst. 4 zákona o Ústavním soudu, a proto bylo nutné lhůtu pro podání ústavní stížnosti odvíjet od data a doručení shora označeného usnesení vrchního soudu. Protože tak ale stěžovatel neučinil, odmítl Ústavní soud jeho ústavní stížnost jako opožděnou podle ust. § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Nadto Ústavní soud doplnil, že i kdyby bylo možné podané dovolání označit za poslední procesní prostředek, nezbylo by Ústavnímu soudu, než ústavní stížnost rovněž odmítnout, a to podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatel shora zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ústavní stížností nenapadá. Stěžovatel Roman Lučivňák (Janýr a Záleský) podal v této věci proti České republice stížnost Evropskému soudu pro lidská práva. Ten rozsudkem ze dne 13. 10. 2011 (číslo stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10) rozhodl, že v případě (mimo jiné) navrhovatele (stěžovatele) výklad přijatý usnesením Ústavního soudu sp. zn. III.1007/09 je porušením zejména čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a že Česká republika je povinna navrhovateli zaplatit částku 4.000,- EUR jako náhradu nemajetkové újmy a případnou částku daně. Evropský soud pro lidská práva argumentoval zejména následovně: "51. V dané věci stěžovatelé po svém odsouzení v trestním řízení podali dovolání, které založili mimo jiné na § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. I když Nejvyšší soud shledal jejich dovolání přípustnými, odmítl je (v případě pana Janyra pouze částečně) na základě § 265i odst. 1 písm. b), přičemž měl za to, že konkrétní námitky uplatněné stěžovateli neodpovídaly označeným dovolacím důvodům a týkaly se spíše skutkových otázek a otázek hodnocení důkazů, které jdou nad rámec jeho přezkumné pravomoci. Soud připouští, že tato rozhodnutí jsou v souladu s relevantní judikaturou Nejvyššího soudu a nejeví se být svévolná; Soud rovněž uznává povinnost na straně navrhovatelů a jejich právních zástupců formulovat dovolání s přihlédnutím ke specifické roli Nejvyššího soudu, jehož kontrola se omezuje na dodržování práva. Problematičtější v tomto případě se naproti tomu zdají být důsledky, které z těchto rozhodnutí Nejvyššího soudu vyvodil Ústavní soud, jenž dospěl k závěru, bez bližšího upřesnění, že dovolání v dané věci nepředstavuje poslední procesní prostředek poskytnutý stěžovatelům k ochraně jejich práv a že měli podat ústavní stížnosti ve lhůtě šedesáti dnů od rozhodnutí o odvolání. Podle Soudu takový přístup znamená ve svém důsledku požadavek, aby stěžovatelé sami vyhodnotili - byť ve světle judikatury Nejvyššího soudu - jaké úvahy tento soud přijme, přičemž je jim přičítáno k tíži, pokud - v dobré víře, avšak chybně - mají za to, že platným způsobem vznesli jeden z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 trestního řádu. Takový požadavek výrazně oslabuje ochranu práv jednotlivců před vrcholným vnitrostátním soudem a může vést k situaci, které je třeba se vyvarovat, totiž situaci, kdy by stěžovatelé v pochybnostech podávali současně dovolání i ústavní stížnost (viz, mutatis mutandis, Adamíček, cit. výše, § 57). 52. Zároveň je třeba poznamenat, že usnesení přijaté Ústavním soudem ve věci pana Janyra znamená ve svém důsledku požadavek vůči stěžovateli, aby rozdělil svoje námitky proti rozsudku vrchního soudu do dvou kroků: jeho námitka spočívající v absenci právního zastoupení při hlavním líčení před vrchním soudem, která byla odmítnuta Nejvyšším soudem pro zjevnou neopodstatněnost, by mohla být uplatněna před Ústavním soudem ve lhůtě šedesáti dnů od usnesení Nejvyššího soudu; naproti tomu ostatní námitky, které byly přezkoumány a zamítnuty Nejvyšším soudem z jiného důvodu než pro zjevnou neopodstatněnost, by měly být předloženy Ústavnímu soudu ve lhůtě šedesáti dnů od rozsudku vrchního soudu. Požadavek, aby stěžovatel podal v dané věci dvě samostatné ústavní stí