Pl.ÚS 3/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       Pl.ÚS 3/25 ze dne 1. 10. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy Josefa Baxy a soudkyň a soudců Lucie Dolanské Bányaiové, Josefa Fialy, Milana Hulmáka, Jaromíra Jirsy, Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje), Veroniky Křesťanové, Tomáše Langáška, Jiřího Přibáně, Kateřiny Ronovské, Dity Řepkové, Jana Svatoně, Pavla Šámala, Jana Wintra a Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Martina Maršíka, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. října 2023 č. j. 30 Cdo 2954/2023-116, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. června 2023 č. j. 12 Co 144/2023-92 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 7. března 2023 č. j. 7 C 132/2022-59, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Ústavní stížnost se odmítá. II. Vedlejší účastnici se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že civilní soudy porušily jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 3, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Stěžovatel byl účastníkem řízení o vypořádání společného jmění manželů ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 30 C 139/2014. Řízení trvalo více než osm let, bylo nepřiměřeně dlouhé. Stěžovatel se proto domáhal náhrady nemajetkové újmy. Za období od 27. 6. 2014 do 20. 5. 2020 byl částečně odškodněn náhradou ve výši 55 092,50 Kč. Poté v březnu 2022 uplatnil u vedlejší účastnice nárok na poskytnutí dalšího zadostiučinění za nemajetkovou újmu za období od 21. 5. 2020 do 5. 8. 2022. Vedlejší účastnice mu za tuto dobu dobrovolně (bez soudu) vyplatila 24 595,50 Kč. Za nepřiměřenou délku soudního řízení tudíž bylo stěžovateli zaplaceno celkem 79 688 Kč. 3. Stěžovatel poskytnuté zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou mu nepřiměřeně dlouhým řízením nepovažoval za dostatečné a následně se žalobou domáhal, aby civilní soudy uložily vedlejší účastnici povinnost zaplatit mu dalších 175 404,50 Kč s příslušenstvím. Obvodní soud pro Prahu 10 žalobu napadeným rozsudkem zamítl. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudek obvodního soudu napadeným rozsudkem potvrdil. Stěžovatel byl za nepřiměřenou délku řízení (trvajícího 8 let a 2 měsíce) již dostatečně odškodněn celkovou částkou 79 688 Kč. Při stanovení výše náhrady civilní soudy vyšly ze stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010. Základní částku stanovily na 15 000 Kč za rok trvání řízení, avšak s výjimkou prvních dvou let, za které určily částku poloviční. Základní výše zadostiučinění následně snížily o 15 % z důvodu složitosti řízení a o 10 % pro zohlednění počtu stupňů soudní soustavy, které se na rozhodování podílely. Námitka stěžovatele, že od vydání stanoviska uplynula již delší doba, a proto je základní částka 15 000 Kč nepřiměřeně nízká, není důvodná. Výše finančního zadostiučinění má být přiměřená konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, nikoli vývoji ekonomiky. Na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá inflace vliv. Stěžovatel poté podal dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy při určování výše odškodnění nerozlišily mezi dvěma zákonnými kritérii, a to celkovou délkou řízení a postupem soudů během řízení ve smyslu § 31a odst. 3 písm. a) a d) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Nejvyšší soud posuzoval jen průtahy v části řízení, ve které šlo o "do-odškodnění" (tj. za období od 21. 5. 2020), měl však posuzovat řízení jako celek a zohlednit všechny skutečnosti jednotlivě i komplexně, aby konečná výše odškodnění (součet již kompenzované částky a do-odškodnění) byla přiměřená za celkovou délku řízení. Stěžovatel podrobně popisuje jednotlivé průtahy. Soudy prý hodnotily jednotlivá zákonná kritéria nepřezkoumatelně a nepřiměřeně ke způsobené délce řízení. Kupříkladu stalo-li se řízení složitým, bylo to kvůli chybnému postupu soudu. 5. Stěžovatel namítá, že základní částka určená stanoviskem Cpjn 206/2010 je nepřiměřená, neboť nezohledňuje změnu ekonomických okolností v důsledku plynutí času. Od vydání stanoviska uplynulo více než třináct let, základní částku je proto třeba takzvaně valorizovat. Ztrácí-li peníze v průběhu času hodnotu, je důsledkem diskriminační zacházení s osobami, které byly poškozeny státem. Nejvyšší soud však potřebu valorizace základní částky vůči poškozeným státem ignoruje. III. Předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) a vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná. IV. Průběh řízení před Ústavním soudem 7. Věc byla podle rozvrhu práce původně přidělena prvnímu senátu a vedena pod sp. zn. I. ÚS 3051/23. První senát dne 5. 2. 2025 jednomyslně věc postoupil k projednání a rozhodnutí plénu. Učinil tak s ohledem na závažnost věci a její široký přesah podle § 11 odst. 2 písm. k) zákona o Ústavním soudu ve spojení s čl. 1 odst. 1 písm. i) rozhodnutí pléna Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2014 č. j. Org. 24/14, o atrahování působnosti. 8. Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastnici, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili. 9. Nejvyšší soud navrhl ústavní stížnost stěžovatele odmítnout. Uvedl, že Ústavní soud obdobné ústavní stížnosti advokáta stěžovatele odmítal. Soudy náležitě vzaly na zřetel rozdíl mezi celkovou délkou řízení a jednotlivými průtahy, jež neodčinily, nýbrž u nich pouze posuzovaly, zda a v jakém rozsahu se podílely na celkové době řízení. Stěžovatel se nepřípustně domáhá přezkoumání závěrů pravomocného rozhodnutí, přestože v předchozím řízení byl částečně odčiněn za nepřiměřenou délku řízení, čímž se snaží prolomit materiální právní moc dotčených soudních rozhodnutí. Námitku, že soudy neposuzovaly jednotlivá kritéria "proporcionálně", stěžovatel neuplatnil v dovolacím řízení a Nejvyšší soud se jí nemohl zabývat. Ohledně navýšení základní částky zadostiučinění z důvodu inflace odkazuje Nejvyšší soud na odůvodnění rozhodnutí a na četnou navazující judikaturu Ústavního soudu, která závěry Nejvyššího soudu aprobuje. 10. Městský soud ve vyjádření uvedl, že ohledně valorizace základní částky odškodnění postupoval v souladu s aktuální judikaturou a ústavní stížnost by měla být odmítnuta. 11. Také podle obvodního soudu není ústavní stížnost důvodná. Stěžovatel netvrdil (ani na výzvu soudu), že mu nepřiměřená délka řízení způsobila konkrétní újmu, kromě újmy předpokládané nepřiměřeně dlouhým soudním řízením jako takovým. Argumentace stěžovatele o nedostatečnosti základní částky neobsahuje konkrétní skutková tvrzení. Náhrada za nepřiměřenou délku řízení nemá vycházet z ekonomické situace, ale ze závažnosti zásahu do života poškozeného. Nevylíčil-li stěžovatel skutkové okolnosti, jež by odůvodňovaly zvýšení základní částky, soudy vycházely z částky 15 000 Kč za rok. 12. Vedlejší účastnice navrhla ústavní stížnost odmítnout a zároveň uložit stěžovateli povinnost nahradit jí náklady řízení. Soudy se s přiměřeností výše zadostiučinění i námitkami stěžovatele vypořádaly a v jejich rozhodnutí nelze spatřovat exces. Námitky stěžovatele vztahující se k jednotlivým kritériím podle § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. představují pouze polemiku s hodnocením věci. Ohledně problematiky valorizace základní částky odškodnění vedlejší účastnice odkázala na usnesení Ústavního soudu. 13. Stěžovatel podal repliku k vyjádření Nejvyššího soudu. Princip proporcionality při určování přiměřeného zadostiučinění je pravidlo, které objektivizuje vliv jednotlivých kritérií na celkovou délku řízení. Stěžovatel dále (bez dalšího komentáře) zaslal Ústavnímu soudu stanovisko kolegia předsedů krajských soudů a Městského soudu v Praze ve věci platů soudců a přehledy průměrných mezd zaměstnanců a platů soudců a soudkyň na různých úrovních soudní soustavy. 14. Na jednání pléna dne 17. 9. 2025 nezískal návrh původního soudce zpravodaje Jirsy potřebnou většinu hlasů, proto téhož dne předseda Ústavního soudu určil k vypracování návrhu rozhodnutí soudce Kühna jako nového soudce zpravodaje (§ 55 z