Pl.ÚS 30/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       Pl.ÚS 30/10 ze dne 7. 9. 2010   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Plénum Ústavního soudu ve složení Stanislav Balík, František Duchoň, Vlasta Formánková, Vojen Güttler, Pavel Holländer, Ivana Janů, Vladimír Kůrka, Dagmar Lastovecká, Jiří Mucha, Jan Musil, Jiří Nykodým, Pavel Rychetský, Miloslav Výborný, Eliška Wagnerová a Michaela Židlická, rozhodlo o návrhu skupiny senátorů Senátu Parlamentu České republiky na zrušení § 5 odst. 2 a 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, a na zrušení § 13 odst. 2 až 4, § 22 odst. 10 a § 26 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, takto: Návrh se odmítá. Odůvodnění I. Vymezení věci a rekapitulace návrhu Ústavnímu soudu byl dne 11. května 2010 doručen návrh skupiny 32 senátorů Senátu Parlamentu České republiky (dále jen "navrhovatel") na zrušení § 5 odst. 2 a 4 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, a na zrušení § 13 odst. 2 až 4, § 22 odst. 10 a § 26 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů. Navrhovatel považuje předmětná zákonná ustanovení za rozporná s čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 1 odst. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), s čl. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva") a s čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"). Za smysl svého návrhu považuje navrhovatel docílit toho, aby občané České republiky (a v minulosti občané Československé republiky), kteří nebyli držiteli českého (československého) státního občanství v době, kdy zákonné lhůty umožnily uplatnit restituční nároky a v mezidobí občanství nabyli, mohli uplatnit práva plynoucí z restitučních zákonů. Navrhovatel považuje za ústavně nekonformní pro oprávněné osoby samu podmínku státního občanství. Svoje tvrzení v tomto směru opírá o restriktivní výklad čl. 11 odst. 2 Listiny, dále o argumentaci obsaženou v odlišném stanovisku soudkyně Ivy Brožové k nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 33/96, dále v odlišných stanoviscích k nálezu sp. zn. Pl. ÚS 9/99 a podpůrně i odkazem na úvahy Nejvyššího správního soudu o relativizaci pojmu státního občanství v důsledku existence Evropské unie a vývoje pojmu "evropského občanství" (rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 62/2006-82), jakož i závěry Výboru Spojených národů pro lidské práva a Helsinského výboru Kongresu USA. Navrhovatel se ale nedomáhá zrušení podmínky státního občanství, obsažené v restitučních zákonech, nýbrž toliko zákonných ustanovení pro uplatnění restitučních nároků a pléduje tím pro "opětovnou možnost domáhat se neprávem odňatého majetku těm občanům České republiky, kteří nemohli o majetek žádat v původně stanovených lhůtách, protože v té době nebyli držiteli státního občanství České republiky". Důvodnost tohoto postupu spatřuje v ukončení platnosti Úmluvy o naturalizaci mezi Československem a Spojenými státy americkými v roce 1997, jež znamenalo zrušení zákazu dvojího státního občanství a umožnění získání státního občanství České republiky státním občanům USA bez sankce jeho ztráty, jakož i v přijetí zákona č. 193/1999 Sb., o státním občanství některých bývalých československých státních občanů, jenž zjednodušil získání státního občanství České republiky bývalým občanům. Vyloučení těchto osob z možnosti podílet se na zmírnění majetkových křivd spáchaných komunistickým režimem vůči nim považuje navrhovatel za protiústavní diskriminaci. Vůči možnému uplatnění překážky věci rozhodnuté (nálezem sp. zn. Pl. ÚS 24/98), a to ohledně navrhovaného zrušení § 13 odst. 2 věty první zákona č. 229/1991 Sb., navrhovatel argumentuje komplexností jím předloženého návrhu. II. Dikce napadených zákonných ustanovení Dle ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., platí: "K vydání věci vyzve oprávněná osoba povinnou osobu do šesti měsíců, jinak její nárok zanikne." Odstavec 4 uvedeného zákonného ustanovení, rovněž ve znění nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb., pak zní: "Nevyhoví-li povinná osoba výzvě podle odstavce 2, může oprávněná osoba uplatnit své nároky u soudu ve lhůtě jednoho roku." Ustanovení § 13 odst. 2 až 4 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 30/1996 Sb., zní: "(2) Byla-li nemovitost vydána podle § 9, mohly oprávněné osoby, které splňovaly všechny podmínky oprávněné osoby k 31. lednu 1993 nebo k 1. září 1993 a jejichž nároky uplatněné ve lhůtě podle odstavce 4 nebyly uspokojeny, tyto nároky uplatnit u soudu vůči osobám, kterým byla nemovitost vydána, do šesti měsíců ode dne skončení lhůty uvedené v odstavci 4. Oprávněná osoba podle odstavce 5 může u soudu uplatnit nárok vůči osobám, kterým byla nemovitost vydána podle § 9, do šesti měsíců od uplynutí lhůty uvedené v odstavci 5. (3) Oprávněná osoba může vyzvat povinnou osobu k vydání nemovitostí a požádat o poskytnutí náhrad podle § 14 až 16 do šesti měsíců ode dne, kdy se dozvěděla, kdo je povinnou osobou, nejpozději do pěti let ode dne 24. června 1991. Oprávněná osoba podle odstavce 5 může uplatnit nároky podle tohoto odstavce do 31. prosince 1996. Neuplatněním ve lhůtě tato práva zanikají. (4) Právo na vydání nemovitosti podle § 6 mohla oprávněná osoba, s výjimkou oprávněné osoby podle odstavce 5, uplatnit do 31. ledna 1993, a pokud jde o nároky vyplývající z čl. II, do 1. září 1993. Náhrady za živý a mrtvý inventář podle § 20 mohla oprávněná osoba, s výjimkou oprávněné osoby podle odstavce 5, uplatnit do 31. března 1993. V případě uvedeném v § 6 odst. 1 písm. a) počala osmnáctiměsíční lhůta běžet až ode dne právní moci rozhodnutí, kterým byl výrok zrušen, došlo-li k tomuto rozhodnutí po 1. červenci 1993. Neuplatněním práva ve lhůtě právo zaniklo. Lhůty pro předkládání písemných důkazů v řízení před pozemkovým úřadem se řídí obecnými předpisy o správním řízení." Dle ustanovení § 22 odst. 10 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 30/1996 Sb., platí: "Lhůta podle odstavce 6 počne běžet ode dne účinnosti tohoto zákona. Návrh podle odstavce 8 lze podat nejpozději do 31. prosince 1996 a může tak učinit oprávněná osoba uvedená v § 13 odst. 5." Ustanovení § 26 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 30/1996 Sb., poslední z navrhovatelem napadených zákonných ustanovení, zní: "Lhůta podle odstavce 2 počne běžet ode dne účinnosti tohoto zákona, a to pro oprávněné osoby uvedené v § 13 odst. 5." III. Ústavní konformita kompetence a legislativního procesu Podle ustanovení § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, posuzuje Ústavní soud při rozhodování obsah zákona nebo jiného právního předpisu z hlediska jejich souladu s ústavními zákony, a jedná-li se o jiný právní předpis, též se zákony, a zjišťuje, zda byly přijaty a vydány v mezích Ústavou stanovené kompetence a ústavně předepsaným způsobem. Dle konstantní judikatury Ústavního soudu (nálezy sp. zn. Pl. ÚS 9/99, Pl. ÚS 10/99 a další) z ustanovení § 66 odst. 2 a § 68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. vyplývá, že u právních předpisů vydaných před nabytím účinnosti Ústavy je Ústavní soud oprávněn přezkoumávat jejich obsahový soulad se stávajícím ústavním pořádkem, nikoli však ústavnost procedury jejich vzniku a dodržení normotvorné kompetence. Napadená ustanovení § 5 odst. 2 a 4 zákona č. 87/1991 Sb. platí ve znění nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. Byla tudíž přijata před nabytím účinnosti Ústavy, pročež není u nich naplněna podmínka přezkumu ústavnosti procedury jejich vzniku a dodržení normotvorné procedury. Napadená ustanovení § 13 odst. 2 až 4, § 22 odst. 10 a § 26 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, platí ve znění zákona č. 30/1996 Sb. (když novelou provedenou zákonem č. 139/2002 Sb. došlo v § 22 zákona o půdě toliko ke změně číslování odstavců). Ze stenografického záznamu jednání Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky bylo zjištěno (http://www.psp.cz/sqw/hlasy.sqw?G=3240), že Poslanecká sněmovna schválila vládní návrh zákona, kterým se mění a doplňuje zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, zákon ČNR č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, ve 3. čtení na své 39. schůzi dne 2. února 1996, kdy z přítomných 172 poslankyň a poslanců se pro jeho přijetí vyslovilo 121 poslankyň a poslanců, proti hlasovalo 36. Předmětný zákon byl podepsán příslušnými ústavními činiteli a byl pod č. 30/1996 Sb. řádně vyhlášen v částce 11 Sbírky zákonů, která byla rozeslána dne 9. února 1996, a dle čl. III. nabyl účinnosti dnem vyhlášení, čili dnem roz