Pl.ÚS 31/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       Pl.ÚS 31/25 ze dne 7. 1. 2026 Obnovené řízení po rozhodnutí ESLP ve věci V. proti ČR   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy soudu Josefa Baxy a soudkyň a soudců Lucie Dolanské Bányaiové, Michala Bartoně, Milana Hulmáka, Veroniky Křesťanové, Zdeňka Kühna, Tomáše Langáška, Jiřího Přibáně, Kateřiny Ronovské, Dity Řepkové, Martina Smolka, Pavla Šámala (soudce zpravodaje), Jana Wintra a Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele V. V., zastoupeného Mgr. Rebekou Moťovskou Židuliakovou, advokátkou, sídlem Husovo náměstí 139, Ledeč nad Sázavou, pobočka Krátký lán 138/8, Praha 6 - Vokovice, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. září 2022 č. j. 7 To 201/2022-5287, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti TELFIN, a. s., sídlem Havlíčkovo náměstí 189/2, Praha 3 - Žižkov, zastoupené Mgr. Františkem Kelem, advokátem, sídlem Moravcova 253/12, Kroměříž, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Vymezení věci 1. Stěžovatel se v obnoveném řízení o ústavní stížnosti (původně vedeném pod sp. zn. I. ÚS 3416/22) domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud"). Tvrdí, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 11 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). II. Skutkové okolnosti případu a průběh dosavadního řízení 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") ze dne 27. 9. 2021 č. j. 5 T 97/2010-5117 byl stěžovatel uznán vinným pod body I. a II. výroku o vině trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání tří roků. Současně mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb po 2 500 Kč, tedy celkem ve výši 500 000 Kč, a podle § 229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, byly poškozená společnost TELFIN, a. s. (dále jen "vedlejší účastnice" nebo "poškozená"), a poškozené Stavební bytové družstvo Ostrava, odkázány s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. K odvolání vedlejší účastnice byl napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") uvedený rozsudek okresního soudu podle 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 trestního řádu zrušen ve výroku o náhradě škody ohledně vedlejší účastnice a podle § 259 odst. 3 trestního řádu bylo znovu rozhodnuto tak, že stěžovateli byla podle § 228 odst. 1 trestního řádu uložena povinnost zaplatit na náhradě majetkové škody vedlejší účastnici částku ve výši 23 577 797 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 6,5 % ročně od 26. 1. 2010 do zaplacení z částky 22 782 902 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 8 % ročně od 26. 1. 2010 do zaplacení z částky 323 939 Kč a s úrokem z prodlení ve výší 2 % ročně od 26. 1. 2010 do zaplacení z částky 470 956 Kč. Podle § 229 odst. 2 trestního řádu byla vedlejší účastnice odkázána se zbytkem uplatněného nároku na náhradu majetkové škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 4. Krajský soud se na základě učiněných skutkových zjištění neztotožnil s názorem okresního soudu ohledně náhrady škody vedlejší účastnice. Mimo jiné konstatoval, že právní předchůdkyně vedlejší účastnice (obchodní společnost MELBRO a. s.) se k trestnímu řízení vedenému proti stěžovateli připojila řádně a včas, jak to předpokládá § 43 odst. 3 trestního řádu, a své nároky popsala a uplatnila postupně v pořadí uvedeném v usnesení o zahájení trestního stíhání. O důvodnosti jejího nároku na náhradu majetkové škody vůči stěžovateli nebyly podle krajského soudu žádné pochybnosti, neboť tato majetková škoda vznikla v příčinné souvislosti s úmyslným protiprávním jednáním stěžovatele, které je podrobně popsáno pod bodem I) písm. a) až j) výroku o vině shora uvedeného odsuzujícího rozsudku okresního soudu, s vyčíslením škody ve výši nejméně 26 673 619 Kč, způsobené stěžovatelem na konkurzní podstatě úpadce MELBRO a. s., přičemž stěžovatel byl již tímto zmíněným rozsudkem také pravomocně uznán vinným ze spáchaní trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 3 trestního zákona. Jen pro upřesnění krajský soud dodal, že vůči spoluobžalovanému J. V. bylo okresním soudem podle § 231 odst. 1, § 223 odst. 1 trestního řádu z důvodů uvedených v § 11 odst. 1 písm. f), g) trestního řádu trestní stíhání zastaveno, neboť u něj byla shledána těžká choroba, která mu trvale znemožňovala chápat smysl trestního stíhání, stejně jako postavení před soud. 5. Stěžovatel podal proti rozsudku krajského soudu ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 18. 1. 2023 sp. zn. I. ÚS 3416/22 odmítl jako zjevně neopodstatněnou se závěrem, že důvody, na jejichž základě krajský soud rozhodl o povinnosti stěžovatele nahradit vedlejší účastnici způsobenou škodu, jsou relevantní a mají oporu v provedeném dokazování. 6. Poté stěžovatel podal stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") s odůvodněním, že Ústavní soud si v řízení o ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. I. ÚS 3416/22 vyžádal vyjádření příslušného krajského státního zastupitelství a vedlejší účastnice jako vedlejších účastníků řízení, přičemž tato vyjádření mu nebyla zaslána k seznámení a případné replice. 7. ESLP v rozhodnutí ve věci V. proti České republice ze dne 19. 6. 2025, stížnost č. 20342/23, o vyškrtnutí stížnosti ze seznamu případů zohlednil zejména jednostranné prohlášení vlády České republiky, která výslovně uznala, že ve shora specifikovaném řízení navrhovatele před Ústavním soudem vedeným pod sp. zn. I. ÚS 3416/22 došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a to v důsledku toho, že Ústavní soud navrhovatele neseznámil s písemnými vyjádřeními podanými účastníky řízení v reakci na jeho ústavní stížnost. ESLP shledal, že dodržování lidských práv stanovených Úmluvou a jejími protokoly nevyžaduje, aby pokračoval v projednávání dané části stížnosti, a to vzhledem k možnosti navrhovatele podat návrh na obnovu řízení před Ústavním soudem. Dále ESLP zdůraznil, že nesplnila-li by vláda podmínky svého jednostranného prohlášení, stížnost by mohla být vrácena na seznam případů podle čl. 37 odst. 2 Úmluvy. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud usnesením ze dne 15. 10. 2025 sp. zn. Pl. ÚS 31/25 povolil obnovu řízení ve věci ústavní stížnosti vedené původně pod sp. zn. I. ÚS 3416/22 a zrušil své usnesení ze dne 18. 1. 2023 sp. zn. I. ÚS 3416/22, kterým byla ústavní stížnost odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost. 9. Ústavní soud pro úplnost opakuje, že znovu projednávaná ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. IV. Argumentace stěžovatele 10. Stěžovatel v původním řízení o ústavní stížnosti namítal, že krajský soud přistoupil ke změně rozhodnutí okresního soudu toliko na základě důkazů provedených v řízení před okresním soudem, sám v rámci veřejného zasedání žádný důkaz neprovedl. Čtení usnesení ze dne 17. 1. 2019 sp. zn. 27 K 14/2000 nelze podle něj považovat za důkaz. Tímto postupem bylo podle stěžovatele porušeno jeho právo na spravedlivý proces. K tomu odkázal na četnou judikaturu Ústavního soudu, podle které je odvolací soud vázán hodnocením důkazů ze strany soudu prvního stupně, vyjma důkazů, které sám ve veřejném zasedání provedl. Poukázal na to, že adhezní řízení ve své podstatě nahrazuje občanskoprávní řízení, v němž by jinak byl nárok na náhradu škody uplatňován, a že soud je vždy povinen zvážit aspekt proporcionality, tedy dbát na to, aby uložená povinnost nahradit způsobenou škodu neměla pro pachatele likvidační následky [viz nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 4457/12 (N 132/70 SbNU 221), ze dne 17. 9. 2002 sp. zn. I. ÚS 645/2000 (N 110/27 SbNU 221); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Podle mínění stěžovatele z napadeného rozhodnutí není patrné, zda byl uvedený aspekt v posuzované věci zvažován. Rovněž v rámci adhezního řízení nebylo podle něj najisto prokázáno, že danou škodu způsobil výlučně on. Podotýká, že v předmětné trestní věci bylo rozhodováno jak o skutcích vázaných ke konkursnímu řízení obchodní společnosti MELBRO a. s., tak i o skutcích ohledně konkursního řízení obchodní společnosti AUTOSTAR