Pl.ÚS 31/94 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       Pl.ÚS 31/94 ze dne 24. 5. 1995 164/1995 Sb. N 25/3 SbNU 175 K otázce výpočtu náhrady škody při pracovním úrazu a nemoci z povolání   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud ČR rozhodl v plénu ve věci navrhovatele - skupiny poslanců Parlamentu ČR, a účastníka řízení - Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, o návrhu na zrušení ustanovení bodu 122 čl. I a čl. VI odst. 6 zákona č. 74/1994 Sb., t a k t o : Návrh, aby bylo ke dni 1. 6. 1994 zrušeno ustanovení bodu č. 122 čl. I zákona č. 74/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákoník práce č. 65/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, kterým byla z § 195 odst. 1 věty druhé zákoníku práce vypuštěna slova " ke zvýšení přiznaných důchodů podle těchto předpisů", se zamítá. Dnem 1. 10. 1995 se zrušuje ustanovení čl. VI odst. 6 zákona č. 74/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákoník práce č. 65/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony; ve zbývající části, pokud bylo navrhováno zpětné zrušení tohoto ustanovení ke dni 1. 6. 1994, se návrh zamítá. O d ů v o d n ě n í . I. Dne 20. 12. 1994 byl Ústavnímu soudu ČR doručen návrh skupiny 66 poslanců Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, ze dne 8. 12. 1994, v němž podepsaní poslanci, s odvoláním na ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy ČR a § 70 zákona č. 182/1993 Sb., navrhují, aby Ústavní soud ČR nálezem zrušil ke dni 1. června l994 ustanovení bodu 122 zákona č. 74/1994 Sb., kterým byla v § 195 odst. 1 věty druhé zákoníku práce vypuštěna slova "ke zvýšení přiznaných důchodů podle těchto předpisů", jakož i ustanovení čl. VI. odst. 6 téhož zákona, protože jsou tato ustanovení, podle názoru navrhovatelů, v rozporu s ustanovením čl. 1 Ústavy ČR, s ustanoveními čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 29 odst. 1 a čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), s úmluvami Mezinárodní organizace práce č. 12, 17 a 42 o odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání a s ustanovením čl. 19 odst. 8 Ústavy Mezinárodní organizace práce. Z těsnopisecké zprávy o 17. schůzi Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR, konané ve dnech 22. až 24. března 1994, vyplývá, že zákon č. 74/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákoník práce č. 65/1965 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, byl na této schůzi přijat potřebnou většinou poslanců ve smyslu čl. 39 odst. 1 a 2 Ústavy ČR. Tento zákon nabyl účinnosti dnem 1. 6. 1994 (s výjimkou čl. I bodu 90, který nabyl účinnosti dnem 1. 9. 1994 a čl. VII bodu 7, který nabyl účinnosti dnem 1. 1. 1995), byl publikován v částce 23 Sbírky zákonů ČR, rozeslané dne 29. 4. 1994. Je tedy splněna podmínka přípustnosti návrhu ve smyslu ustanovení § 66 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. II. Podle ustanovení § 42 odst. 3 a § 69 zákona č. 182/1993 Sb. zaslal Ústavní soud návrh na zahájení řízení Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR, v jejímž písemném vyjádření k obsahu návrhu se v podstatě uvádí, že při projednávání návrhu novely zákoníku práce v Poslanecké sněmovně, která byla později publikována ve Sbírce zákonů pod č. 74/1994, podal poslanec J. N. návrh na odstranění nesrovnalosti, vyplývající z navržené úpravy. V uvedeném návrhu novely bylo doporučeno zrušit limity omezující dosud výši poskytované náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, která zaměstnanci vznikla z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, s odůvodněním, že zaměstnanci má být hrazena skutečná škoda. Tento návrh však současně neumožňoval odstranit určité zvýhodnění některých poškozených zaměstnanců, spočívající v tom, že při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku podle § 195 zákoníku práce se nepřihlíželo k valorizaci invalidních důchodů. K odstranění této nesrovnalosti proto doporučil v § 195 odst. 1 větě druhé zákoníku práce vypustit slova "ke zvýšení přiznaných důchodů podle těchto předpisů". V rozpravě proti tomuto návrhu nevystoupil nikdo a při hlasování byl tento pozměňující návrh přijat poměrem hlasů 102 pro, 34 proti a 39 poslanců se hlasování zdrželo. Podle tohoto vyjádření je též třeba brát v úvahu, že jsou postupně valorizovány nejen invalidní důchody přiznané z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, ale též průměrné výdělky před vznikem škody, z nichž se náhrada za ztrátu na výdělku zjišťuje. Ve vyjádření se dále konstatuje, že zákon č. 74/1994 Sb. byl přijat potřebnou většinou poslanců a zákonodárný sbor tedy jednal v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu s Ústavou a naším právním řádem. Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR ve vyjádření k návrhu na zrušení napadených ustanovení, které si Ústavní soud vyžádal, zdůrazňuje, že nová úprava důsledně naplňuje princip náhrady skutečné škody, která zaměstnanci vznikla v důsledku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání. Poškozený tedy dostává na náhradě za ztrátu na výdělku spolu s výdělkem a případným invalidním důchodem tolik, kolik činil jeho průměrný výdělek před vznikem škody. Nová úprava tak zajišťuje rovné postavení všech poškozených, kteří pobírají náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti,bez ohledu na to, zda z titulu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání pobírají invalidní, resp. částečný invalidní, důchod, či nikoliv. Poživatelé invalidního důchodu byli podle dřívější úpravy zvýhodněni, neboť ve skutečnosti pobírali o částku zvýšení invalidního důchodu více, než činil jejich průměrný výdělek před vznikem škody, přičemž toto zvýšení bylo i mezi poživateli invalidního důchodu rozdílné podle toho, kdy byl invalidní důchod poškozenému přiznán - čím dříve byl invalidní důchod přiznán, tím vyšší bylo jeho zvýšení. Pokud jde o zvyšování náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, poukazuje se ve vyjádření na to, že zvyšování není vázáno na povinnost zvyšovat tyto náhrady v poměru 1:1 k růstu průměrné mzdy v národním hospodářství. Valorizace průměrného výdělku rozhodného pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku se přitom provádějí a reagují na růst průměrné mzdy v národním hospodářství. Změny ustanovení § 195 zákoníku práce, provedené zákonem č. 74/1994 Sb., nezvýhodňují zaměstnavatele ani zaměstnance, neboť poškozeným zaměstnancům je hrazena skutečná škoda. Zákonem č. 74/1994 Sb. byly totiž zároveň zrušeny limity omezující výši náhrady škody (uvedené v § 195 odst. 2 zákoníku práce, platném před 1. červnem 1994), zaměstnavatelé jsou naopak zatěžováni valorizací náhrad za ztrátu na výdělku. Zaměstnavatel není povinen poskytovat náhradu pouze v případě, že zaměstnanci, který utrpěl pracovní úraz nebo u něhož byla zjištěna nemoc z povolání, z tohoto důvodu žádná ztráta na výdělku nevznikla. Přitom je třeba podle názoru ministerstva mít na zřeteli také to, že náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti je jen jedním z druhů náhrad příslušejících poškozeným zaměstnancům a účelem této náhrady je nahradit zaměstnanci ztrátu na výdělku, která mu po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity z důvodů pracovního úrazu nebo nemoci z povolání vznikla. Český statistický úřad poskytl na vyžádání Ústavnímu soudu ČR tabulku zpřehledňující vývoj průměrné měsíční mzdy pracovníků národního hospodářství podle základních odvětví za období let 1980 až 1993, ze které plyne, že v uvedeném období v jednotlivých letech byla průměrná měsíční mzda představována těmito částkami: 2656,- , 2699,-, 2765,-, 2822,-, 2875,-, 2920,-, 2964,-, 3026,-, 3095,-, 3170,-, 3286,-, 3792,- , 4644,- a 5817,-. Odhadem uvedeného úřadu byla stanovena průměrná měsíční mzda za rok 1994 v částce 6896,- Kč. Tyto údaje byly užity ke srovnání s vývojem valorizace průměrného výdělku rozhodného pro výpočet náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. III. Pracovněprávní odpovědnost za škodu je v našem právním řádu založena na principu náhrady skutečné škody, tedy celé vzniklé skutečné škody. Na tomto principu je postavena rovněž odpovědnost za škodu při pracovních úrazech a nemocech z povolání. Z uvedeného principu náhrady skutečné škody je třeba vycházet i při interpretaci a posouzení novelizovaného ustanovení § 195 odst. 1 zákoníku práce pokud jde o jeho namítanou neústavnost. Zákoník práce č. 65/1965 Sb., který nabyl účinnosti dnem 1. ledna l966, stanovil, že pracovníku, který utrpěl pracovní úraz nebo u něhož byla zjištěna nemoc z povolání, je organizace povinna, v rozsahu, ve kterém za škodu odpovídá, poskytnout vedle dalších náhrad (bolestné, ztížení společenského uplatnění, účelně vynaložené náklady spojené s léčením a věcná škoda) i náhradu za ztrá