Pl.ÚS 32/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       Pl.ÚS 32/09 ze dne 2. 3. 2010 K příslušnosti soudů v řízeních o vyvlastnění   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v plénu složeném z předsedy Pavla Rychetského a soudců Františka Duchoně, Vlasty Formánkové, Vojena Güttlera, Pavla Holländera, Ivany Janů, Vladimíra Kůrky, Dagmar Lastovecké, Jiřího Muchy, Jana Musila, Jiřího Nykodýma, Miloslava Výborného, Elišky Wagnerové a Michaely Židlické, o ústavní stížnosti P. a M. G. a M. a K. G., zastoupených JUDr. Milanem Holomkem, advokátem, se sídlem ve Zlíně, směřující proti usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 14. 9. 2009, č. j. Konf. 9/2009-4, za účasti tohoto zvláštního senátu, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Dne 27. října 2009 obdržel Ústavní soud návrh, jímž stěžovatelé brojí proti v záhlaví specifikovanému usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále jen "zvláštní senát"), kterým byl jako příslušný k vydání rozhodnutí o žalobě proti rozhodnutí krajského úřadu o vyvlastnění určen soud v občanském soudním řízení. 2. Stěžovatelé tvrdí, že napadeným usnesením bylo porušeno jejich právo na zákonného soudce, garantované jim čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Proto jej navrhují zrušit. Dále po Ústavním soudu žádají, aby vyslovil, že postupem Krajského soudu v Brně ve věci 29 Ca (bez přidělené konkrétní spisové značky), a ve věci sp. zn. 35 C 3/2009, jakož i postupem zvláštního senátu ve věci sp. zn. Konf. 9/2009, bylo porušeno právo stěžovatelů na řádný zákonný a spravedlivý proces, jak je vymezeno čl. 90 věty první Ústavy ČR, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění jejích protokolů a dodatkových protokolů a v čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Konečně stěžovatelé navrhují, aby Ústavní soud nálezem vyslovil, že příslušným rozhodnout o jejich žalobě proti rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje o vyvlastnění je soud rozhodující podle zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního. II. 3. Z obsahu ústavní stížnosti a listin k ní připojených vyplynuly následující, pro rozhodnutí relevantní skutečnosti. 4. Dne 20. 9. 2002 požádala Česká republika - ředitelství silnic a dálnic o vyvlastnění v žádosti specifikovaných pozemků stěžovatelů, ležících v katastrálním území Kvítkovice u Otrokovic, a to za účelem stavby silnice. Městský úřad Otrokovice, stavební úřad, rozhodl dne 31. 7. 2003 (č. j. SÚ/1862/2002/18874/2002/OŠK) o vyvlastnění dotčených pozemků a stanovil náhradu za vyvlastnění. Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatelé odvolali, ovšem Krajský úřad Zlínského kraje, odbor územního plánování a stavebního řádu, dne 24. 11. 2003 (č.j. KUZL 5114/03 ÚP-Do) prvoinstanční rozhodnutí změnil toliko co do rozvržení náhrady za vyvlastněné pozemky mezi spoluvlastníky. Stěžovatelé pak podali žalobu dle páté části občanského soudního řádu k Okresnímu soudu ve Zlíně, který dne 13. 5. 2004 řízení o ní zastavil. Stěžovatelé tedy žalovali dle soudního řádu správního u Krajského soudu v Brně. Ten rozsudkem ze dne 31. 10. 2006 (č. j. 29 Ca 159/2004-149) jejich žalobě vyhověl a napadené správní rozhodnutí pro vady řízení zrušil. Rozsudek napadli stěžovatelé (správní rozhodnutí mělo být dle jejich názoru zrušeno též pro nezákonnost) i krajský úřad kasační stížností. 5. Aniž bylo o kasační stížnosti rozhodnuto, pokračoval krajský úřad, kterému byla věc vrácena, v odvolacím řízení a dne 27. 9. 2007 původní prvostupňové rozhodnutí o vyvlastnění (ze dne 31. 7. 2003) zrušil s tím, že se městský úřad nevypořádal s námitkou (ne)vyvlastnění zbytkového pozemku. Dne 21. 2. 2008 (č. j. 4 As 31/2007-255) Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že vyvlastnění musí v souzené věci v souladu se zákonem č. 184/2006 Sb. přezkoumávat soudy dle páté části občanského soudního řádu. Toto soudní řízení dosud nebylo skončeno. 6. Dne 8. 7. 2008 městský úřad usnesením vyvlastňovací řízení zastavil, neboť žadatel stavbu silnice v mezidobí uskutečnil. Jelikož tak účelu vyvlastnění dosáhl, žádost o vyvlastnění se stala zjevně bezpředmětnou. K odvolání stěžovatelů toto usnesení potvrdil dne 22. 9. 2008 (č. j. KUZL 61618/2008) krajský úřad. Stěžovatelé se tedy obrátili se správní žalobou na Krajský soud v Brně. Specializovaný senát pro věci správního soudnictví ale postoupil věc civilnímu senátu krajského soudu s tím, že ten je příslušným řízení provést. Civilní senát 35 C ovšem svou příslušnost rovněž popřel; tvrdil, že pro rozhodování podle části páté občanského soudního řádu chybí podmínka stanovená v § 244, tedy aby správní orgán o věci rozhodl in merito. 7. Zvláštní senát nyní napadeným usnesením rozhodl, že příslušný vydat rozhodnutí o žalobě proti rozhodnutí Krajského úřadu Zlínského kraje ze dne 22. 9. 2008, č. j. KUZL 61618/2008, je soud v občanském soudním řízení. V odůvodnění připomněl, že již dříve, konkrétně v usnesení ze dne 21. 5. 2008, č. j. Konf 34/2008-15, vyslovil, že počínaje 1. lednem 2007, kdy nabyl účinnosti zákon č. 184/2006 Sb., o vyvlastnění, zanikla příslušnost správních soudů k přezkumu zákonnosti rozhodnutí o vyvlastnění ve správním soudnictví. K řízení jsou příslušné krajské soudy, které procesně postupují podle páté části občanského soudního řádu. Argument civilního senátu, že tento výklad nelze použít, neboť v posuzované věci nebyl zamítnut návrh, ale zastaveno vyvlastňovací řízení, zvláštní senát neakceptoval. V projednávané věci městský úřad zastavil vyvlastňovací řízení z důvodů věcných, neboť příslušná stavba již byla zhotovena a vyvlastnění neslouží k legalizaci daného stavu. Věcně se proto musel zabývat případem i krajský úřad, který rozhodoval o odvolání. K zastavení tedy nedošlo pouze a jenom z procesních důvodů, kdy by v souladu se závěrem vysloveným v rozhodnutí zvláštního senátu č. j. Konf. 22/2006-8 ze dne 20. 9. 2007 (šlo o přezkum rozhodnutí správního orgánu o zastavení řízení pro neodstranění vad návrhu) rozhodoval příslušný správní soud. III. 8. Stěžovatelé v ústavní stížnosti formulují několikero námitek. 9. Jednak brojí proti postupu Krajského soudu v Brně, který rozhodování zvláštního senátu předcházel. Správní senát je vůbec neinformoval o svém názoru, podle něhož podaná žaloba nespadá pod režim soudního řádu správního, ale občanského soudního řádu. Byla jim tak odňata možnost tomuto závěru oponovat a účinně proti němu argumentovat. Stejně tak je civilní senát krajského soudu nevyrozuměl, že svou příslušnost popírá, a předkládá proto věc konfliktnímu senátu. Přitom podle ustanovení § 104b odst. 3, resp. 4 občanského soudního řádu bylo povinností soudu umožnit stěžovatelům, aby se k zamýšlenému postupu vyjádřili. Nakonec se stěžovateli nejednal ani zvláštní senát; o probíhajícím kompetenčním sporu je nevyrozuměl a jakoukoliv účast v řízení, zejména pak předložení vlastního stanoviska ke kompetenčnímu konfliktu, jim tak znemožnil. 10. Vlastnímu napadenému rozhodnutí konfliktního senátu stěžovatelé vytýkají závěr, že správní orgány se případem zabývaly věcně a k zastavení nedošlo pouze z procesních důvodů. Domnívají se, že bylo-li řízení zastaveno, návrh na vyvlastnění nebyl ani odmítnut ani mu nebylo vyhověno. Podstatný je výsledek vyvlastňovacího řízení promítnutý do výroku rozhodnutí, nikoliv důvod, proč bylo řízení zastaveno. Dále namítají nesprávný výklad zákona o vyvlastnění. Ten sice říká, že žaloba ve věci vyvlastnění má být projednána v občanském soudním řízení podle občanského soudního řádu, ovšem podle stěžovatelů je "projednáním žaloby ve věci vyvlastnění" myšlena toliko žaloba směřující proti takovému správnímu rozhodnutí, jímž k vyvlastnění došlo či byl naopak návrh zamítnut. Argumentují v tomto ohledu tím, jak může soud s napadeným rozhodnutím naložit - podle občanského soudního řádu nemůže napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení, může žalobu zamítnout nebo svým rozsudkem rozhodnutí správního orgánu nahradit. A právě v případě přezkumu zastavovacího správního rozhodnutí vzniká problém, jak by měl soud vlastně rozhodnout a jaký to případně bude mít vliv na další průběh správního řízení. Tyto sporné otázky podle přesvědčení stěžovatelů pramení z nešťastné legislativní koncepce zavádějící namísto jednotného dvojí přezkum správních rozhodnutí. Konkrétně v případě vyvlastnění pak zákonodárce přenesením přezkumné agendy na soudy rozhodující v občanském soudním řízení způsobil zmatek, který také kritizuje odborná právnická veřejnost. K tomu stěžovatelé dlouze citují ze článku "Soudní ochrana vyvlastnění" autorky prof. JUDr. Aleny Wintrové, CSc., (in Právní fórum č. 5/2009, str. 195 a násl.). 11. Koneč