Pl.ÚS 32/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       Pl.ÚS 32/16 ze dne 8. 8. 2017 345/2017 Sb. N 139/86 SbNU 369 Právo poškozeného či jeho zmocněnce na navrácení lhůty podle § 61 odst. 1 trestního řádu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález pléna Ústavního soudu složeného z předsedy soudu Pavla Rychetského a soudkyň a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj), Ludvíka Davida, Josefa Fialy, Jana Filipa, Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka, Kateřiny Šimáčkové, Vojtěcha Šimíčka, Milady Tomkové, Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka ze dne 8. srpna 2017 sp. zn. Pl. ÚS 32/16 ve znění opravného usnesení ze dne 21. srpna 2017 ve věci návrhu na zrušení § 61 odst. 1 věty první a § 143 odst. 1 v rozsahu slova "tří" zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, spojeného s ústavní stížností stěžovatelů 1. I. K., 2. P. L. K., 3. V. L., 4. M. L. a 5. J. L., zastoupených JUDr. Janem Kučerou, advokátem advokátní kanceláře Jan Kučera, advokátní kancelář, s. r. o., se sídlem Římská 104/14, Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2016 č. j. Nt 46/2016-532 a proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2016 č. j. 10 To 188/2016-536, jimiž byla pro opožděnost zamítnuta stížnost stěžovatelů jakožto poškozených v trestním řízení proti usnesení o povinnosti obviněného k náhradě nákladů potřebných k uplatnění jejich nároků v adhezním řízení a současně byla zamítnuta jejich žádost o navrácení lhůty z důvodu podání osobou neoprávněnou, za účasti Poslanecké sněmovny a Senátu Parlamentu České republiky jako účastníků řízení a vlády jako vedlejší účastnice řízení (nález byl vyhlášen pod č. 345/2017 Sb.). Návrh se zamítá. Odůvodnění I. Vymezení předmětu řízení 1. Stěžovatelé se svou ústavní stížností domáhali zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud"), jimiž tento soud zamítl stížnost stěžovatelů jakožto poškozených v trestním řízení proti usnesení o povinnosti obviněného k náhradě nákladů poškozených potřebných k uplatnění jejich nároků v adhezním řízení, a to z důvodu opožděnosti, a současně zamítl jejich žádost o navrácení lhůty pro podání osobou neoprávněnou. Skutkové okolnosti spočívaly v tom, že Okresní soud v Kladně, před nímž probíhalo předmětné trestní řízení, uložil obviněnému náhradu nákladů poškozených pouze zčásti, a tito chtěli proti příslušnému usnesení brojit stížností. Zmocněnec stěžovatelů však ze zdravotních důvodů zmeškal třídenní lhůtu k jejímu podání, přičemž hned následující den po marném uplynutí lhůty zaslal soudu jménem stěžovatelů předmětnou stížnost spolu s lékařskou zprávou a žádostí o navrácení lhůty dle ustanovení § 61 odst. 1 trestního řádu. Této žádosti krajský soud nevyhověl s odůvodněním, že ustanovení § 61 odst. 1 trestního řádu přiznává právo žádat o navrácení lhůty toliko obviněnému, a tedy i odpovídajícím procesním postupem stížnost stěžovatelů zamítl pro opožděnost. 2. Stěžovatelé dle ustanovení § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 48/2002 Sb., spojili se svou ústavní stížností návrh na zrušení ustanovení § 61 odst. 1 věty první zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "trestní řád") a ustanovení § 143 odst. 1 trestního řádu v rozsahu slova "tří" (dále též jen "napadená ustanovení"). První senát Ústavního soudu rozhodl usnesením ze dne 13. 9. 2016 č. j. I. ÚS 2084/16-16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) tak, že řízení o ústavní stížnosti přerušil a návrh na zrušení napadených ustanovení dle § 78 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, postoupil plénu Ústavního soudu k rozhodnutí. II. Rekapitulace návrhu 3. Stěžovatelé svůj návrh na zrušení napadených rozhodnutí odůvodňují tím, že ačkoliv si jsou vědomi skutečnosti, že tzv. adhezní řízení se řídí toliko trestním řádem a ustanovení civilněprocesních předpisů není možno v něm uplatnit ani analogicky, neměla by se ze zřetele ztrácet skutečnost, že poškozený a škůdce jsou v občanskoprávním smyslu rovnými stranami závazkového vztahu ex delicto a že z hlediska hmotného práva se nárok poškozených i v trestním řízení řídí občanským zákoníkem, přičemž rovnost před zákonem je elementárním lidským právem a základním principem demokratického a právního státu, vyjádřeným v čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelé mají za to, že trestní řád přiznává právo podat žádost o navrácení lhůty dle ustanovení § 61 toliko obviněnému proto, že proti němu stojí státní zástupce, který je zastupitelným představitelem instituce, nicméně není tím reflektována skutečnost, že v rámci adhezního řízení proti sobě stojí poškozený a škůdce, kteří spolu vedou soukromoprávní spor, v němž by měli mít rovnoprávné postavení. 4. Stěžovatelé rovněž argumentují tím, že právo na přiznání náhrady nákladů trestního řízení mohou jakožto poškození uplatnit výlučně postupem podle ustanovení § 154 trestního řádu, tedy se jej nemohou domoci v žádném jiném řízení, např. v řízení ve věcech občanskoprávních. 5. Stěžovatelé dále brojili proti ustanovení § 143 odst. 1 trestního řádu v rozsahu slova "tří", stanovujícímu třídenní lhůtu k podání stížnosti. Stěžovatelé tento svůj návrh zdůvodňují tím, že je četnou praxí orgánů činných v trestním řízení, že usnesení, proti nimž je stížnost přípustná, jsou rozesílána v pátek, a tedy lhůta se fakticky zkracuje na pouhý jeden pracovní den, neboť tato usnesení jsou zpravidla doručována do datových schránek advokátů, a tedy doručena již přihlášením se do nich za zcela nesouvisejícím účelem. Taková usnesení tak jsou skutečně většinou doručována již v pátek. 6. Stěžovatelé mají za to, že třídenní lhůta není racionálně odůvodněna a je disproporcionální k závažnosti případů, na něž může dopadat. Jde přitom o lhůtu, která platí nejen pro poškozené, ale i pro obviněné, u nichž zejména předmětnými usneseními bude významně zasahováno do jejich práv, kdy jako příklad stěžovatelé uvádějí usnesení o vzetí do vazby. Tuto lhůtu rovněž stěžovatelé považují za neproporcionální ve vztahu k běžné délce trestního řízení, které se zpravidla vede měsíce až roky. 7. Stěžovatelé tedy dospěli k závěru, že umožněním žádat o navrácení lhůty dle ustanovení § 61 odst. 1 trestního řádu jen obviněnému jakožto jedné straně občanskoprávního sporu v adhezním řízení a příliš krátkou (třídenní) lhůtou k podání stížnosti dle ustanovení § 143 odst. 1 trestního řádu je porušeno jejich právo na soudní a jinou ochranu ve smyslu čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 1 Listiny. Jelikož jediným důvodem porušení těchto základních práv je protiústavnost napadených ustanovení, navrhli stěžovatelé jejich zrušení. III. Vyjádření ostatních účastníků a další vyjádření stěžovatelů 8. Ústavní soud zaslal návrh stěžovatelů k vyjádření účastníkům řízení dle ustanovení § 69 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů: 9. Za Poslaneckou sněmovnu Parlamentu České republiky se vyjádřil její předseda Jan Hamáček. Ten zrekapituloval průběh přijetí právního předpisu, jímž byla napadená ustanovení zavedena do právního řádu, konstatoval, že v důvodové zprávě bližší odůvodnění obou napadených ustanovení chybí, poukázal na to, že od přijetí trestního řádu v roce 1961 nebyla napadená ustanovení s jedinou nepodstatnou výjimkou novelizována, a uzavřel, že je na Ústavním soudu, aby posoudil ústavnost napadených ustanovení. 10. Obdobně se vyjádřil za Senát Parlamentu České republiky jeho předseda Milan Štěch. Ten ve svém vyjádření rovněž poukázal na to, že napadená ustanovení jsou součástí právního řádu již od roku 1961, přičemž Senát Parlamentu České republiky zahájil svou činnost až koncem roku 1996, a tedy legislativně se na obou napadených ustanoveních podílel toliko v rámci projednávání shora uvedené novelizace, která se týkala komplexnější novely trestního řádu - zákona č. 265/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, zavádějícího mimo jiné dovolání. Rovněž konstatoval, že ani v rámci projednání příbuzných věcných rozprav v Senátu Parlamentu České republiky nejsou k dispozici prezentace aktuálních názorů senátorů týkajících se napadených ustanovení. I předseda Senátu Parlamentu České republiky tak uzavřel, že je na Ústavním soudu, aby posoudil ústavnost napadených ustanovení. 11. Veřejná ochránkyně práv se rozhodla nevyužít svého práva vstoupit do řízení před Ústavním soudem v nyní projednávané věci. 12. Naopak vláda České republiky (dále jen "vláda") usnesením ze dne 28. 11. 2016 č. 1072 vzala na vědomí zahájení tohoto řízení před Ústavním soudem, rozhodla o vstupu do něj, navrhla Ústavnímu soudu, aby návrh zamítl, zmocnila ministra spravedlnosti k zastupování vlády před