Pl.ÚS 32/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       Pl.ÚS 32/21 ze dne 24. 5. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy Pavla Rychetského a soudců Ludvíka Davida, Jaroslava Fenyka, Josefa Fialy, Jana Filipa, Jaromíra Jirsy, Tomáše Lichovníka, Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka, Pavla Šámala, Vojtěcha Šimíčka, Milady Tomkové (soudkyně zpravodajka), Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka o návrhu Okresního soudu v Olomouci na zrušení § 94 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, za účasti Parlamentu České republiky, jako účastníka řízení, a vlády a Veřejného ochránce práv, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Návrh se odmítá. Odůvodnění I. Vymezení věci 1. Posuzovaným návrhem podaným na základě čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu se Okresní soud v Olomouci (dále jen "navrhovatel") domáhá zrušení § 94 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, podle kterého funkce soudce zaniká uplynutím kalendářního roku, v němž soudce dosáhl věku 70 let, neboť má za to, že napadené ustanovení je v rozporu s čl. 26 Listiny základních práv a svobod. 2. K tomuto závěru navrhovatel dospěl v rámci řízení, které vede o žalobě JUDr. Pavla Koláře, jenž se vůči žalované České republice - Vrchnímu soudu v Olomouci domáhá určení, že "funkce soudce žalobce nezaniká ke dni 31. prosince 2023 z důvodu ustanovení § 94 písm. a/ z.č. 6/2002 Sb." Žalobce uvedl, že soudcem byl jmenován dne 27. 6. 1995 a v důsledku napadeného ustanovení zanikne tato jeho funkce dne 31. 12. 2023, jelikož v tomto kalendářním roku dovrší 70 let. Tuto skutečnost přitom považuje za neústavní. 3. Navrhovatel řízení o žalobě přerušil a podal nyní posuzovaný návrh. V něm poukazuje na nejednotnost horních věkových hranic u jednotlivých profesí, odkazuje na vývoj demografické situace v České republice a namítá, že nelze dovodit souvislost mezi vyšším věkem a omezením či ztrátou schopnosti kvalifikovaného a profesionálního soudního rozhodování, protože výkon funkce není spojen s požadavkem fyzického výkonu, nýbrž s odpovídajícími intelektuálními schopnostmi a kognitivními funkcemi. II. Průběh řízení před Ústavním soudem 4. Ústavní soud vyzval Poslaneckou sněmovnu a Senát Parlamentu České republiky k vyjádření k návrhu. 5. Poslanecká sněmovna po rekapitulaci zákonodárného procesu vedoucího k přijetí zákona, jehož je napadené ustanovení součástí, konstatovala, že zákon byl schválen potřebnou většinou hlasů, podepsán příslušnými ústavními činiteli a řádně vyhlášen. Poslanecká sněmovna jednala v přesvědčení, že přijatý zákon je v souladu s Ústavou a právním řádem. 6. Senát taktéž zrekapituloval zákonodárný proces se závěrem, že předmětný zákon byl schválen ústavně předepsaným způsobem. 7. Návrh byl zaslán také vládě a Veřejnému ochránci práv s tím, že mohou Ústavnímu soudu sdělit, že vstupují do řízení v postavení vedlejších účastníků. 8. Vláda svého oprávnění využila, přičemž ve svém vyjádření předně zpochybnila aktivní legitimaci navrhovatele. Podle vlády je účelem určovací žaloby postavení práv či poměrů na jistý základ, čímž se má předcházet vzniku dalších sporů. Touto žalobou se lze domáhat pouze určení, zda tu je nebo není právní poměr nebo právo, avšak nikoliv určení právní skutečnosti. V daném případě se proto nelze domáhat určení objektivní právní skutečnosti, která plyne přímo ze zákona. Právo ani právní poměr žalobce nejsou podle vlády ohroženy ani nejsou nejisté, protože jeho funkce potrvá do dne 31. 12. 2023. Podaná žaloba je proto předčasná, neboť směřuje k výkladu soudu pro futuro, přičemž soud o žalobě rozhoduje na základě skutečností zjištěných v době vyhlášení rozsudku. Vláda tak navrhla, aby Ústavní soud návrh odmítl jako podaný někým zjevně neoprávněným. Pro případ, že by Ústavní soud návrh neodmítl, vláda navrhuje jeho zamítnutí pro nedůvodnost. 9. Veřejný ochránce práv také využil svého oprávnění a navrhl návrh zamítnout, neboť napadené ustanovení neshledává rozporným s ústavním pořádkem. 10. Ústavní soud zaslal obdržená vyjádření navrhovateli k případné replice, načež navrhovatel sdělil, že setrvává na podaném návrhu. 11. Soudcem zpravodajem byl původně určen Vojtěch Šimíček, jehož návrh zamítavého nálezu nebyl na neveřejném jednání pléna přijat. Podle § 55 zákona o Ústavním soudu proto předseda Ústavního soudu určil jako nového soudce zpravodaje Miladu Tomkovou. III. Posouzení aktivní legitimace navrhovatele 12. Ústavní soud se prvně zabýval podmínkami věcného přezkumu ústavnosti napadeného ustanovení včetně otázky aktivní legitimace k podání posuzovaného návrhu. 13. Aktivní legitimace soudu k podání návrhu na zrušení zákona je podle čl. 95 odst. 2 Ústavy, potažmo § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, dána jen tehdy, dospěje-li soud k závěru, že zákon (popř. jeho část), jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem. Ústavní soud opakovaně vyložil, že aktivní legitimace soudu podat návrh na zrušení zákona nebo jeho částí se odvíjí od předmětu sporu a právní kvalifikace. Soud může podat návrh na zrušení pouze takového zákona (nebo jeho dílčích ustanovení), který má přímo (bezprostředně) aplikovat při řešení aktuálního probíhajícího sporu. Úvaha o takové aplikaci musí být odůvodněná, odvozená od splnění podmínek řízení, včetně věcné legitimace účastníků, a jde-li o hmotněprávní předpis, od jednoznačného zjištění, že předpis má být použit (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 50/05 ze dne 16. 10. 2007, č. 2/2008 Sb; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Musí tedy jít o zákon, který překáží dosažení ústavně konformního výsledku; nebyl-li by odstraněn, byl by výsledek probíhajícího řízení v rozporu s ústavním pořádkem (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/19 ze dne 3. 3. 2020). 14. Posuzovaný návrh vzešel z občanského soudního řízení, v němž se žalobce domáhal určení, že k určitému datu nezanikne jeho funkce soudce. V souladu s § 7 odst. 1 občanského soudního řádu přitom v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z poměrů soukromého práva (dle § 7 odst. 3 pak i jiné věci, stanoví-li to zákon). Otázka, zda někomu zaniká funkce soudce, ovšem takovým sporem či jinou právní věcí, která by vyplývala z poměrů soukromého práva, není. 15. Ačkoli vedle funkce soudce existuje dle judikatury obecných soudů pracovněprávní vztah soudce ke státu, který je povahou soukromoprávní (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4896/2010 ze dne 11. 1. 2012), soudce nelze vnímat jako pouhého úředníka či zaměstnance státu. Naopak, soudci jsou ústavními činiteli, vykonavateli soudní moci a reprezentanty justice jakožto jednoho ze tří pilířů veřejné moci (čl. 2 odst. 1 Ústavy). Jak Ústavní soud v minulosti opakovaně uvedl, funkce soudce je veřejnou funkcí (viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 2420/11 ze dne 16. 11. 2011 nebo sp. zn. Pl. ÚS 8/16 ze dne 19. 12. 2017), která má i vzhledem ke svému mimořádnému významu pro řádné fungování demokratického právního státu pevné ústavní zakotvení (čl. 82, čl. 93 Ústavy). 16. Soud proto v občanském soudním řízení nemá pravomoc k určovací žalobě rozhodovat o tom, zda je někdo soudcem, resp. zda něčí funkce soudce k nějakému datu zaniká, stejně jako např. nemá pravomoc určovat, kdo je prezidentem republiky, poslancem či Veřejným ochráncem práv. Nic z toho totiž nevyplývá "z poměrů soukromého práva" a pravomoc činit taková rozhodnutí civilním soudům není svěřena ani jiným způsobem. Ostatně ani konkrétně "spor" o to, zda žalobcova funkce soudce ve věci řešené navrhovatelem zanikne k určitému datu, vůbec nemá soukromoprávní původ, neboť k zániku veřejné funkce má dojít přímo ze zákona a podstatou žaloby je toliko žalobcův názor, že tento zákon je neústavní. 17. I kdyby tedy navrhovatel určovací žalobě, o níž vede řízení, z něhož vzešel posuzovaný návrh, z jakéhokoli důvodu vyhověl, na zániku žalobcovy funkce by to nemohlo nic změnit, protože civilní soud nemůže o takové otázce závazně rozhodovat. Z toho nevyhnutelně plyne závěr, že navrhovatel není k podání posuzovaného návrhu aktivně legitimován. 18. Lze dodat, že určovací žaloba obecně neslouží k tomu, aby žalobci jejím prostřednictvím vyjadřovali svůj nesouhlas s určitou právní úpravou a domáhali se její změny, resp. jejího zrušení. Podle § 80 občanského soudního řádu se určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, lze domáhat tehdy, je-li na tom právní zájem. Naléhavý právní zájem typicky spočívá v tom, že je žalobcovo právo ohroženo v důsledku jeho nejisté situace. Není-li existence práva, resp. právního poměru sporná, nebude dán ani naléhavý právní zájem na jejich určení. Stanoví-li tedy něco jednoznačně zákon, nemá žádný smysl, aby soud rozsudkem k určovací žalobě určoval, že skutečně zákon platí. Situace žalobce ve věci, z níž vzešel posuzovaný návrh, nikterak nejasná či sporná není - žalobce si je naopak dobře