Pl.ÚS 33/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       Pl.ÚS 33/18 ze dne 10. 12. 2019 N 205/97 SbNU 195 K povaze zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb.   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy soudu Pavla Rychetského a soudců Ludvíka Davida, Jaroslava Fenyka, Josefa Fialy, Jana Filipa, Jaromíra Jirsy, Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), Kateřiny Šimáčkové, Vojtěcha Šimíčka, Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Zdeňka Roušala, zastoupeného Mgr. Václavem Strouhalem, advokátem, se sídlem Přátelství 1960, Písek, proti usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb. ze dne 24. 4. 2018 č. j. Konf 11/2017-31, za účasti zvláštního senátu jako účastníka řízení, takto: I. Usnesením zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb. ze dne 24. 4. 2018 č. j. Konf 11/2017-31 došlo k porušení práva stěžovatele na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 24. 4. 2018 č. j. Konf 11/2017-31 se ruší. Odůvodnění I. Předmět řízení 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, jímž byl odmítnut jeho návrh na rozhodnutí sporu o pravomoc, který vznikl mezi Obvodním soudem pro Prahu 7 a Krajským ředitelstvím policie Jihočeského kraje (dále též jen "KŘ PČR"), ve věci náhrady škody a nemajetkové újmy uplatňované podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."). 2. Stěžovatel tvrdí, že uvedeným rozhodnutím zvláštního senátu došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, 2 a 3, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 3. Stěžovatel byl příslušníkem Policie České republiky a byl ustanoven na služební místo vrchní inspektor u Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje, náměstka ředitele krajského ředitelství pro vnější službu, Operační odbor, Integrované operační středisko, Operační středisko Písek. Služební poměr stěžovatele skončil na základě jeho žádosti dnem 31. 5. 2010. 4. Stěžovatel se žádostmi podanými KŘ PČR domáhal doplacení služebního příjmu a nároků odvíjejících se od služebního příjmu za službu přesčas, která mu byla v rozporu se zákonem č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon č. 361/2003 Sb.") nařizována do 150 hodin za kalendářní roky 2007 až 2010. KŘ PČR na tyto žádosti reagovalo sdělením č. j. KRPC-81516-2/ČJ-2010-0200 OP ze dne 27. 1. 2011 a rozhodnutím České republiky - Policie České republiky, náměstka ředitele Krajského ředitelství policie Jihočeského kraje pro vnější službu ve věcech služebního poměru ze dne 13. 6. 2013 č. j. NŘVS-88/2013, kterým byly žádosti stěžovatele zamítnuty. 5. Zamítavá rozhodnutí KŘ PČR byla přezkoumána Krajským soudem v Českých Budějovicích, který vždy rozhodnutí KŘ PČR zrušil a věc mu vrátil k dalšímu projednání. Tato řízení byla u krajského soudu vedena pod sp. zn. 10 A 14/2012 (ústavní stížnost proti rozsudku vydanému v tomto řízení byla Ústavním soudem odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost usnesením sp. zn. II. ÚS 1408/13; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), sp. zn. 10 A 145/2013 a 10 A 142/2014. Až na základě rozsudku krajského soudu č. j. 10 A 145/2013 ze dne 15. 4. 2014 změnilo KŘ PČR svůj postoj a rozhodlo o doplacení služebního příjmu. Rozhodnutím ředitele pro řízení lidských zdrojů KŘ PČR ve věcech služebního poměru č. j. ŘLZ-869/2010 ze dne 1. 6. 2010 bylo stěžovateli přiznáno odchodné ve výši 247 872 Kč. Odchodné bylo vypočteno z měsíčního služebního příjmu podle § 166 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., tedy v případě stěžovatele z jeho průměrného měsíčního hrubého služebního příjmu za předchozí kalendářní rok, tj. rok 2009, který činil 41 312 Kč. 6. Poté, co bylo rozhodnuto KŘ PČR o doplatku služebního příjmu stěžovatele podal stěžovatel žádost o obnovu řízení. Výše přiznaného odchodného nebyla podle stěžovatele odpovídající, neboť nevycházela ze správně stanovené výše měsíčního příjmu pro účely stanovení výše výsluhových nároků. Do přiznaného odchodného nebyla podle stěžovatele zahrnuta náhrada za odslouženou přesčasovou službu do rozsahu 150 hodin. Žádost o obnovu řízení byla zamítnuta, neboť uplynula zákonná lhůta pro její podání. Uplynutí této zákonné lhůty bylo podle stěžovatele zapříčiněno postupem KŘ PČR v řízení o doplatku služebního příjmu stěžovatele v souvislosti s nařizováním služby přesčas v rozporu s § 54 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb. 7. Dne 8. 2. 2015 stěžovatel uplatnil u Ministerstva vnitra nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy v celkové výši 366 992 Kč. Škoda ve výši 16 992 Kč měla stěžovateli vzniknout jako nedoplatek na odchodném, kdežto nemajetková újma ve výši 350 000 Kč mu měla vzniknout v důsledku nezákonného rozhodnutí v souvislosti s nezákonným a nesprávným úředním postupem KŘ PČR souvisejícím s řízením o jeho žádosti o doplacení práce přesčas, resp. o doplacení odchodného. Ministerstvo vnitra se jeho návrhem odmítlo zabývat (sdělení č. j. MV-22269-2/P-2015 ze dne 25. 2. 2015) s odůvodněním, že o návrhu by měl rozhodnout příslušný služební funkcionář, kterým je ředitel KŘ PČR, v řízení podle zákona č. 361/2003 Sb. Ministerstvo vnitra proto návrh tomuto služebnímu funkcionáři postoupilo. Ředitel KŘ PČR však s postoupením návrhu nesouhlasil a návrh vrátil k vyřízení Ministerstvu vnitra (stěžovatel byl o tomto postupu vyrozuměn přípisem č. j. KRPC-30679-3/ČJ-2015-0200KR ze dne 13. 3. 2015), které jej opětovně vrátilo řediteli KŘ PČR, přičemž tento věc znovu postoupil Ministerstvu vnitra (stěžovatel byl o tom opětovně vyrozuměn přípisem č. j. KRPC-30679-6/ČJ-2015-0200KR ze dne 27. 4. 2015). 8. Po předběžném uplatnění nároku stěžovatel podal dne 10. 8. 2015 žalobu k Obvodnímu soudu pro Prahu 7, kterou se domáhal přiznání náhrady škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., která mu měla vzniknout v důsledku nezákonného rozhodnutí. Obvodní soud pro Prahu 7 usnesením ze dne 4. 1. 2017 č. j. 10 C 337/2015-33 řízení zastavil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II) s tím, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena KŘ PČR (výrok III). V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že požadavek stěžovatele na náhradu újmy se odvíjí od porušení právních povinností zaměstnanci žalované (České republiky) jednajícími jejím jménem, nejedná se tedy o odpovědnostní vztah veřejnoprávní povahy, vyplývající z rozhodnutí žalované při výkonu veřejné moci, na který by bylo možno vztáhnout působnost zákona č. 82/1998 Sb. Dospěl k závěru, že pravomoc k projednání a rozhodnutí dané věci, která souvisí se služebním poměrem, není svěřena soudu v rámci občanského soudního řízení, a proto řízení pro nedostatek pravomoci zastavil a věc postoupil k dalšímu řízení podle svého názoru příslušnému orgánu, a to KŘ PČR s tím, že by mělo proběhnout řízení ve věcech služebního poměru, v němž příslušný služební funkcionář rozhodne o náhradě škody a nemajetkové újmy stěžovatele. Na základě odvolání stěžovatele Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. 6. 2017 č. j. 51 Co 103/2017-62 potvrdil usnesení soudu prvního stupně, neboť se ztotožnil s jeho závěrem, že v přezkoumávané věci není založena pravomoc civilního soudu. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. l o. s. ř., neboť trpělo vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly v zákonné lhůtě odstraněny (č. j. 30 Cdo 2900/2018-102). 9. Stěžovatel následně podal ke zvláštnímu senátu zřízenému podle zákona č. 131/2002 Sb. návrh na zahájení řízení o kompetenčním sporu. Poukázal v něm na vznik negativního (záporného) kompetenčního sporu ve smyslu § 1 odst. 1 písm. a) zákona č. 131/2002 Sb., když civilní soud i správní orgán popřely svou pravomoc vydat rozhodnutí v totožné věci individuálně určených účastníků. Stěžovatel byl přesvědčen, že v jeho věci jde o postup podle zákona č. 82/1998 Sb., a zvláštnímu senátu proto navrhl, aby zrušil výše citovaná usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 a Městského soudu v Praze, neboť se domníval, že k projednání a rozh