Pl.ÚS 33/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       Pl.ÚS 33/22 ze dne 7. 2. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy soudu Pavla Rychetského a soudkyně a soudců Ludvíka Davida, Jaroslava Fenyka, Josefa Fialy, Jana Filipa, Jaromíra Jirsy, Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), Vladimíra Sládečka, Pavla Šámala, Vojtěcha Šimíčka, Davida Uhlíře, Milady Tomkové a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jana Horníka, zastoupeného doc. JUDr. et Mgr. Janou Tlapák Navrátilovou, advokátkou, sídlem Prvního pluku 206/7, Praha 8 - Karlín, směřující proti usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. Vol 4/2022-22 ze dne 26. 10. 2022; za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Vymezení předmětu řízení 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí. Tvrdí, že byl jako kandidát účastnící se voleb do Senátu Parlamentu České republiky (dále jen jako "Senát") poškozen průběhem volební kampaně do té míry, že to protiústavně ovlivnilo volební výsledek. Nejvyšší správní soud nicméně jeho námitkám nevyhověl, čímž porušil jeho základní práva zaručená v čl. 19 odst. 2, čl. 21 odst. 1 a 3, čl. 22 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a zásadu volné politické soutěže podle čl. 5 Ústavy. II. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 2. Stěžovatel se v roce 2022 účastnil jako řádný kandidát voleb do Senátu ve volebním obvodu č. 1 (Karlovy Vary). V prvním kole voleb se umístil na čtvrtém místě s 12,32 % hlasů, do druhého kola voleb tudíž nepostoupil. 3. Dne 14. 10. 2022 stěžovatel podal k Nejvyššímu správnímu soudu návrh na vyslovení neplatnosti voleb do Senátu ve volebním obvodě č. 1. Uvedl, že byl vystaven negativní volební kampani, ve které o něm byly prostřednictvím internetu, letáků a billboardu rozšiřovány lživé informace kriminalizujícího rázu. Tyto placené, profesionálně působící aktivity zasáhly tisíce lidí v regionu. Stěžovatel byl přesvědčen, že průběh volební kampaně hrubě ovlivnil výsledky voleb. Konkrétně došlo k porušení § 16 odst. 5 a 6 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých zákonů (dále jen jako "volební zákon"), neboť u zmíněné volební propagace a agitace nebyly označeny informace o zadavateli a zpracovateli. Ve prospěch zásahu soudní moci ve stěžovatelově případu hovoří především specifické okolnosti volebního klání. Volby do Senátu stěžovatel předtím třikrát vyhrál, podle průzkumů veřejného mínění měl potenciál získat až 27 % hlasů. Přes veškerou snahu, ale dopadu neoprávněné negativní kampaně nebyl schopen čelit, různá v ní obsažená obvinění v podvědomí voličů zůstala, což doložil písemnými prohlášeními několika voličů z obvodu. Stěžovateli přitom k postupu do druhého kola chybělo pouze 580 hlasů. 4. Nejvyšší správní soud návrh přezkoumal podle § 90 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, jako návrh na neplatnost voleb v daném volebním obvodě, podaný občanem registrovaným ve volebním seznamu tohoto volebního obvodu. V napadeném usnesení podrobně předestřel předchozí judikaturu Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu zejména k problematice vedení "čestné a poctivé" volební kampaně a na jejím základě dovodil, že soudy se nemají stavět do pozice konečného arbitra slušnosti, etiky, vhodnosti či vkusu volební kampaně. Má být především úkolem kandidátů, aby i kontroverzní tvrzení proti nim směřující vyvrátili a umožnili voličům zhodnotit si všechny informace a argumenty před rozhodnutím, jak naložit se svým hlasem. 5. Představená obecná východiska Nejvyšší správní soud poté aplikoval na případ stěžovatele. Proti němu vedenou kampaň shledal nevybíravou a vyslovil pochopení pro pohoršení stěžovatele. Na druhou stranu považoval za klíčové, že stěžovatel měl prostor k reakci a vyvrácení v kampani obsažených tvrzení, takové kroky stěžovatel také činil. Postižení nenaplnění podmínek označení zadavatele a zpracovatele ve (před)volební reklamě náleží do působnosti Úřadu pro dohled nad hospodařením politických stran a politických hnutí. Ve výsledku z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal splnění podmínek pro vyslovení neplatnosti voleb a návrh zamítnul. III. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel se podáním označeným jako "ústavní stížnost" v petitu domáhá zrušení napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a vrácení věci k dalšímu řízení (k tomu podrobněji níže). 7. Z obecného hlediska považuje za nutné, aby Ústavní soud znovu posoudil hranice přípustných praktik volební kampaně. Jejich dosavadní velmi defenzivní soudní přezkum vychází z nálezu ze dne 26. 1. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 73/04 (Nádvorník). Od té doby se však objevily, zejména nové komunikační nástroje s obrovským dopadem na voliče. Na tuto (ani jiné) změnu judikatura ovšem nereagovala, přičemž liberální demokratický právní stát by měl mít schopnost se bránit kampaním, které zjevně zatemňují výsledek voleb. Dostupné prostředky, například ty založené nedávnou novelou volebního zákona (zákon č. 322/2016 Sb., upravující požadavky transparentnosti volebních kampaní), nedovolují zasáhnout do průběhu volebního procesu a jsou i z dalších důvodů neefektivní. Ústavní soud by měl svou judikaturu změnit a přiklonit se k východiskům formulovaným v disentních stanoviscích soudce Františka Duchoně a soudkyně Elišky Wagnerové ve věci Nádvorník. 8. Konkrétně pak Nejvyšší správní soud dostatečně nezohlednil skutkové okolnosti případu stěžovatele. Ten sice mohl na očerňující kampaň reagovat, v jeho schopnostech nicméně nebylo možno učinit tak ve stejném rozsahu. Stěžovatel detailně vysvětluje, jak závažné nepravdivé informace o něm byly šířeny a jak netransparentně to bylo prováděno. Jestliže by volební proces probíhal v mezích stanovených (byť třeba i rozvolněných) pravidel, stěžovatel by býval byl do druhého kola postoupil a v něm vyhrál jako již několikrát předtím. IV. Průběh řízení před Ústavním soudem 9. Podle § 44 zákona o Ústavním soudu rozhodl Ústavní soud bez konání ústního jednání, protože od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci. 10. S ohledem na to, že Ústavní soud odmítl ústavní stížnost pro nepříslušnost (viz dále), nezasílal ji k vyjádření účastníku řízení. V. Posouzení procesních předpokladů projednání ústavní stížnosti 11. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda návrh na zahájení řízení (o ústavní stížnosti) splňuje náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a zda jsou dány procesní předpoklady meritorního přezkumu Ústavním soudem. Došel k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost nerespektuje pravidla, která jsou stanovena zákonem o Ústavním soudu jednak v obecné rovině, jednak podle zvláštností jednotlivých řízení před Ústavním soudem upravených v § 64 až 125f zákona o Ústavním soudu. 12. V usnesení ze dne 25. 1. 2022 Pl. ÚS 41/21 Ústavní soud dovodil, že v souladu s čl. 87 odst. 1 písm. e) Ústavy je Ústavnímu soudu svěřena pravomoc rozhodovat o opravném prostředku "ve věci" ověření volby poslance nebo senátora, přičemž tato pravomoc obsahuje rozhodování o celém volebním procesu upraveném objektivním volebním právem. Pro jistotu Ústavní soud rovněž vysvětlil, že aktivní legitimací k podání tohoto opravného prostředku disponují také další osoby nad rámec navrhovatelů formálně vymezených v ustanovení § 85 zákona o Ústavním soudu. Zároveň z usnesení Pl. ÚS 41/21 výslovně plyne, že ústavní stížnost není účinným prostředkem k ochraně řádného složení komor Parlamentu České republiky, neboť se v těchto případech (až na výjimky) nerozhoduje o subjektivních ústavně zaručených právech a svobodách, ale o legitimování zákonodárného sboru jako výrazu sebeorganizace nositele moci ve formě ustanovování reprezentace lidu (podrobně srov. zejména body 24 až 31 usnesení Pl. ÚS 41/21). Přestože tento právní názor je založen "pouze" plenárním usnesením (nikoliv nálezem) a formálně vzato Ústavní soud nezavazuje, byl jím důsledně následován v dalších rozhodnutích týkajících se přezkumu volebního procesu do komor Parlamentu České republiky (usnesení ze dne 15. 2. 2022 sp. zn. Pl. ÚS 42/21, usnesení ze dne 23. 8. 2022 sp. zn. Pl. ÚS 2/22, usnesení ze dne 15. 11. 2022 sp. zn. Pl. ÚS 3/22) a lze jej tak považovat za ustálený. 13. Stěžovatel si je shora shrnutého právního názoru Ústavního soudu vědom. Výslovně se ale proti němu vymezuje a argumentuje, proč by měl být jeho návrh posouzen v rámci řízení o ústavní stížnosti. Tento postoj poté konzistentně prostupuje celým podáním. Jak již bylo podotknuto, ten je označen na titulní straně (a všude jinde) jako: "ústavní stížnost", především pak je takto formulován závěrečný návrh (petit), který zní "Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 20. 2022, č. j. Vol 4/2022-22, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení". K (možnému) podání opravného prostředku je pak v bodě 5 ústavní stíž