Pl.ÚS 34/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       Pl.ÚS 34/09 ze dne 7. 9. 2010 N 187/58 SbNU 647 K povinnosti státu poskytnout ochranu vlastnickému právu (k povinnosti soudů nalézt spravedlivé řešení při kolizi základních práv)   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález pléna Ústavního soudu ve složení Stanislav Balík, František Duchoň, Vlasta Formánková, Vojen Güttler, Ivana Janů, Vladimír Kůrka, Dagmar Lastovecká, Jiří Mucha, Jan Musil, Jiří Nykodým, Pavel Rychetský, Miloslav Výborný, Eliška Wagnerová (soudce zpravodaj) a Michaela Židlická ze dne 7. září 2010 sp. zn. Pl. ÚS 34/09 ve věci návrhu V. H. a V. H. proti rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009 č. j. 31 Cdo 135/2007-151, kterým bylo zamítnuto dovolání stěžovatelů týkající se žaloby stěžovatelů o určení neplatnosti zástavní smlouvy a otázky, zda dotčená nemovitost patří do konkursní podstaty. I. Postupem porušujícím čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky bylo rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009 č. j. 31 Cdo 135/2007-151 porušeno základní právo stěžovatelů garantované čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Toto rozhodnutí se proto ruší. Odůvodnění I. 1. Včas podanou, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnou ústavní stížností, se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelů zakotvená v čl. 36 odst. 1 a v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). 2. Podle ustanovení § 11 odst. 2 písm. k) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") si plénum Ústavního soudu atrahovalo v čl. 1 odst. 1 písm. b) rozhodnutí pléna Ústavního soudu (vyhlášeno pod č. 202/2009 Sb.; resp. následně pod č. 200/2010 Sb.) rozhodování o ústavních stížnostech směřujících proti rozhodnutím velkých senátů Nejvyššího soudu. Toto organizační rozhodnutí dopadá i na případ nyní posuzované ústavní stížnosti; proto ji projednalo a rozhodlo o ní plénum Ústavního soudu. 3. Stěžovatelé porušení shora uvedených základních práv spatřují v postupu dovolacího soudu, který nesprávně aplikoval obecné zásady pro posouzení platnosti či neplatnosti zástavní smlouvy, kterou byl zajištěn úvěr z úvěrové smlouvy mezi úpadcem P. P. a bývalou Podnikatelskou bankou Praha, a. s. (dále též "banka, věřitel" či "zástavní věřitel"), čímž došlo ke zvýhodnění úpadce v tomto řízení, resp. správce konkursní podstaty po prohlášení konkursu, na jejich úkor. Dovolací soud učinil své závěry o tom, zda věřitel byl při uzavírání smlouvy o úvěru a zástavní smlouvy v dobré víře, ze skutečnosti, že dlužník jednal v souladu s dobrými mravy, jestliže ten nemohl předpokládat případné nesplnění podmínek úvěrové smlouvy, tedy v době uzavírání úvěrové smlouvy nejednal s úmyslem dopustit se podvodného jednání spočívajícího v odčerpání poskytnutého úvěru a ponechání jeho splacení na zástavcích. Stěžovatelé vytýkají obecným soudům, že nerespektovaly závěry pravomocného rozsudku trestního soudu, kterým byl úpadce v souvislosti s uzavřením předmětné úvěrové smlouvy odsouzen za trestný čin podvodu. Dle názoru stěžovatelů byla argumentace dovolacího soudu vyvrácena závěry trestního řízení, ve kterém bylo prokázáno, že úpadce od samého počátku jednal s úmyslem získat finanční prostředky, a to pro jiný účel, než jaký byl vymezen v úvěrové smlouvě, a tyto nesplácet. 4. Dle názoru stěžovatelů se věřitel od počátku nechoval s péčí řádného hospodáře, když v rozporu s účelem použití finančních prostředků sjednaným ve smlouvě o úvěru uvolnil jejich čerpání na nákup luxusních osobních vozidel. Poskytovatel úvěru tak jednal zcela zjevně v rozporu s dobrými mravy, když riziko, které svým jednáním vyvolal, přenesl na stěžovatele jako zástavce, přičemž ti nemohli nikterak případný vznik škody ovlivnit. Stěžovatelé tvrdí, že dovolací soud nesprávně vyřešil otázku práva kterých subjektů ochránit, zda stěžovatelů jako podvedených zástavců, či poskytovatele úvěru, taktéž poškozeného, který však svým jednáním navodil riziko vzniku škody, na toto riziko stěžovatele neupozornil a nejednal tak, aby vzniku škody zabránil. 5. S ohledem na výše uvedené stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud v záhlaví citované rozhodnutí Nejvyššího soudu svým nálezem zrušil. 6. Ústavní soud vyzval účastníka řízení, aby se vyjádřil k ústavní stížnosti. Nejvyšší soud prostřednictvím příslušného předsedy senátu JUDr. Ing. Jana Huška úvodem uvedl, že ústavní stížnost stěžovatelů, vzhledem k absenci ústavněprávní argumentace, je koncipována jako další opravný prostředek na úrovni "jednoduchého" práva, a staví tak Ústavní soud do role třetí přezkumné instance. Nejvyšší soud dále uvedl, že v souladu s § 19 a 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, přikročil ke sjednocení rozkolísané praxe, když tříčlenný senát Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 2705/2006 zaujal odlišný názor od dříve přijatého rozsudku tříčlenného senátu Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 21 Cdo 826/2005, aniž by věc předložil k rozhodnutí velkému senátu. Dle názoru Nejvyššího soudu je ústavní stížností napadené rozhodnutí ústavně konformní, neboť mimo jiné závěry v něm obsažené vychází z judikatury Ústavního soudu (usnesení sp. zn. IV. ÚS 2762/07 ze dne 20. 12. 2007, usnesení sp. zn. III. ÚS 1733/08 ze dne 5. 2. 2009 a zejména usnesení sp. zn. I. ÚS 384/05 ze dne 13. 11. 2007; ve SbNU nepublikována; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Závěrem pak Nejvyšší soud navrhl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout. 7. Ústavní soud dále vyzval vedlejšího účastníka (správce konkursní podstaty) k vyjádření se ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti s poučením, že neobdrží-li Ústavní soud v určené lhůtě předmětné vyjádření, bude mít za to, že se postavení vedlejšího účastníka vzdal (§ 28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Vedlejší účastník se ve stanovené lhůtě nevyjádřil, tedy se svého účastenství na řízení vzdal. 8. Podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Účastníci souhlas poskytli a od ústního jednání bylo upuštěno. II. 9. Ústavní soud si k posouzení námitek a tvrzení stěžovatelů rovněž vyžádal spis Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 43 Cm 9/2002 a rozhodnutí a listinné důkazy ze spisu Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 4 T 24/2002, z nichž zjistil následující, pro řízení o ústavní stížnosti rozhodující skutečnosti. 10. Žalobou podle § 19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, účinného do 31. 12. 2007, (dále jen "ZKV"), podanou dne 18. 1. 2002 ke Krajskému soudu v Hradci Králové se V. H., V. H. a jeho bratr M. H. [zemřel, usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 12. 2009 (sic!) č. j. 43 Cm 9/2002-162 bylo rozhodnuto, že v řízení bude dále pokračováno s V. H. jako jediným dědicem; rozhodnutí Okresního soudu Brno-venkov sp. zn. 13 D 1086/2003 ze dne 26. 11. 2003 (právní moc 30. 12. 2003) v řízení o dědictví po zemřelém M. H. je založeno ve spise sp. zn. 43 Cm 9/2002 na č. l. 134] domáhali proti správci konkursní podstaty Ing. F. Č. (dále jen "správce") vyloučení věci ze soupisu konkursní podstaty úpadce P. P. - AUTODOPRAVA, IČ 12953911. Předmětem sporu byla nemovitost žalobců, zapsaná podle § 27 odst. 5 ZKV do konkursní podstaty úpadce z titulu zástavního práva zřízeného k zajištění úvěru úpadce u Podnikatelské banky, a. s., (nástupnickým subjektem zaniklé Podnikatelské banky se stala J & T Banka, a. s.) poté, co i přes výzvu správce žalobci nesložili cenu zastavených nemovitostí. Žalobci k důvodům své žaloby uvedli, že předmětná zástavní smlouva č. 105/p02/94 ze dne 18. 5. 1994 je podle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "obč. zák.") neplatná, neboť úpadce využil při sjednávání zástavy sociální a finanční tísně žalobců (úpadce podmínil stěžovatelovo přijetí do pracovního poměru poskytnutím zástavy k zajištění úvěru) a uvedl je v omyl, když při sjednávání úvěru zamlčel podstatné skutečnosti o neschopnosti splnit podmínky úvěrové smlouvy. Žalobci uvedli, že jednání úpadce je předmětem trestního řízení a dále, že u Okresního soudu v Hradci Králové podali žalobu o určení neplatnosti předmětné zástavní smlouvy. 11. Rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 29. 1. 2003 č. j. 8 C 11/2002-59 byla pravomocně zamítnuta žaloba proti úpadci a zástavnímu věřiteli na určení neplatnosti zástavní smlouvy