Pl.ÚS 34/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       Pl.ÚS 34/16 ze dne 7. 3. 2017 U 6/84 SbNU 671 K aktivní legitimaci kandidáta za politickou stranu k podání ústavní stížnosti ve věcech registrace dle § 89 soudního řádu správního   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Usnesení pléna Ústavního soudu složeného z předsedy soudu Pavla Rychetského a soudkyň a soudců Jaroslava Fenyka, Josefa Fialy, Jana Filipa, Jaromíra Jirsy, Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj), Jana Musila, Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka, Kateřiny Šimáčkové, Vojtěcha Šimíčka, Milady Tomkové, Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka ze dne 7. března 2017 sp. zn. Pl. ÚS 34/16 ve věci ústavní stížnosti 1. České pirátské strany, se sídlem Řehořova 943/19, Praha 3, a 2. Ing. Lukáše Černohorského, obou zastoupených Mgr. Filipem Hajným, advokátem, se sídlem Moskevská 532/60, Praha 10, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 9. 2016 č. j. 22 A 122/2016-10 o zamítnutí žaloby, kterou se Česká pirátská strana domáhala vydání rozhodnutí o povinnosti Magistrátu města Frýdku-Místku registrovat přihlášku druhého stěžovatele jako kandidáta do voleb do Senátu Parlamentu České republiky, spojené s návrhem na zrušení části ustanovení čl. 19 odst. 2 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, a § 57 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení 1. Rozhodnutím Magistrátu města Frýdku-Místku byla dne 18. 8. 2016 odmítnuta přihláška k registraci České pirátské strany (první stěžovatelky) k volbám do Senátu, protože její kandidát (druhý stěžovatel) uvedený na přihlášce k registraci nedosáhl ve dnech voleb věku nejméně 40 let, a tedy nesplňoval podmínku volitelnosti stanovenou v čl. 19 odst. 2 Ústavy České republiky (dále též jen "Ústava") a v § 57 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "volební zákon"). 2. První stěžovatelka se následně v soudním řízení domáhala vydání rozhodnutí o povinnosti Magistrátu města Frýdku-Místku registrovat přihlášku druhého stěžovatele jako kandidáta do voleb do Senátu Parlamentu České republiky. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením žalobu zamítl. 3. Krajský soud své rozhodnutí odůvodnil následovně: "Pokud se týče věkové hranice 40 let, tato je stanovena Ústavou České republiky. Žalobcem tvrzený rozpor ustanovení o věkové hranici s ustanoveními čl. 3 odst. 1 a čl. 21 odst. 4 Listiny základních práv a svobod je tedy rozporem mezi dvěma právními předpisy téže právní síly a zároveň nejvyšší právní síly. Pro řešení takovéhoto rozporu by bylo možno užít interpretační pravidlo přednosti speciálního ustanovení (jímž je stanovení věkové hranice pro kandidaturu do Senátu) před obecnými ustanoveními (jimiž jsou povšechné zákazy diskriminace). Nicméně k samotné tvrzené diskriminaci soud uvádí, že zavedení věkového censu pro výkon pasivního volebního práva je nepochybně rozlišením, učiněným mezi voliči na základě věku, ovšem ne každé rozlišení je automaticky právem reprobovanou diskriminací ... Evropský soud pro lidská práva v rozsudku velkého senátu ve věci Hirst proti Spojenému království (č. 2) ze dne 6. 10. 2005, stížnost č. 74025/01, zdůraznil, že v rámci evropského kontinentu existuje rozmanitost volebních systémů, vyplývající z rozdílného historického vývoje, kulturních odlišností a politického myšlení (§ 61). Soud dále v obecné rovině akceptoval stanovení věkové hranice pro výkon volebního práva, sleduje-li legitimní cíl zralosti osob, účastnících se volebního procesu, a pokud nezasahuje podstatu a účinnost volebního práva (§ 62). Tuto akceptaci minimální věkové hranice soud zopakoval i v rozsudku ve věci Sitaropoulos a Giakoumopoulos proti Řecku ze dne 15. 3. 2012, stížnost č. 42202/07, § 68. K věkové hranici ve vztahu k pasivnímu volebnímu právu v situaci dvoukomorového parlamentu se již dříve vyslovila Evropská komise pro lidská práva ... Komise uvedla, že věková hranice 40 let pro vstup do senátu se v případě dvoukomorového parlamentu týká jen části parlamentu a nebrání mladším občanům kandidovat do dolní komory, která má tytéž pravomoci jako senát, které vykonává spolu s ním; ve dvoukomorovém parlamentu není projevem libovůle, jestliže jedna z komor je složena z těch, kdo díky svému věku dosáhli větší politické zkušenosti. Krajský soud se s uvedenými závěry ztotožňuje a v nyní posuzované věci neshledal důvody se od nich odchýlit. Zdůrazňuje tradiční institut bikamerality v českých ústavních dějinách, spojený s požadavkem na vyšší věk pro vstup do horní komory, která již svým názvem, odvozeným od latinského slova senex, tj. stařec, odkazuje k požadavku na bohatší životní zkušenosti ... Rovněž věková hranice 40 let není tak enormně vysoká, aby efektivně vylučovala podstatnou skupinu obyvatelstva z participace na pasivním volebním právu do Senátu, kdy s ohledem na průměrný věk dožití obyvatel v ČR (dle údajů za rok 2014 činil u mužů 75,8 let a u žen 81,7 let) se většina obyvatel dožije možnosti do Senátu kandidovat a v něm i působit, a to i několik volebních období za sebou. Lze tedy uzavřít, že požadavek na minimální věk 40 let pro kandidaturu do Senátu sleduje legitimní cíl zajištění větších osobních a politických zkušeností kandidátů, přičemž toto rozlišení na základě věku není nepřiměřené s ohledem na bikameralitu parlamentu (a s ní spojenou možnost mladších občanů kandidovat do dolní komory), dále s ohledem na zeslabenou roli Senátu v rámci legislativního procesu a zvýraznění jeho role ,pojistky', jakož i se zřetelem na průměrný věk dožití obyvatel republiky." 4. Proti tomuto usnesení krajského soudu podali dne 1. 11. 2016 stěžovatelé ústavní stížnost spojenou s návrhem na zrušení té části ustanovení čl. 19 odst. 2 Ústavy, která zní "a dosáhl věku 40 let", jakož i ustanovení § 57 volebního zákona. II. Argumentace stěžovatelů 5. Hlavní námitkou stěžovatelů je, že zákonem stanovená podmínka volitelnosti do senátu - dosažení věku 40 let - je nepřiměřená, diskriminační a rozporná s ustanoveními Listiny základních práv a svobod, konkrétně s čl. 1 (rovnost v důstojnosti a v právech), čl. 3 odst. 1 (zákaz diskriminace) a čl. 21 odst. 4 (rovný přístup k voleným a jiným veřejným funkcím). Princip rovnosti stěžovatelé považují za samotné ohnisko ústavního pořádku České republiky a za stěžejní východisko pro interpretaci a aplikaci práva. Podle stěžovatelů patří princip rovnosti volebního práva mezi "podstatné náležitosti demokratického právního státu" ve smyslu čl. 9 odst. 2 Ústavy, což mimo jiné umožňuje soudní přezkum ústavnosti napadeného ustanovení čl. 19 odst. 2 Ústavy, a to také v souladu s nálezem ve věci Melčák, nález sp. zn. Pl. ÚS 27/09 ze dne 10. 9. 2009 (N 199/54 SbNU 445; 318/2009 Sb.). Stanovenou hranici 40 let považují stěžovatelé za příliš vysokou a za projev libovůle ústavodárce. III. Splnění podmínek řízení 6. Návrh stěžovatelů je podle své formy i obsahu ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a směřuje proti citovanému usnesení krajského soudu. 7. Ještě před tím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány podmínky řízení podle zákona o Ústavním soudu. 8. Podle ustáleného právního názoru Ústavního soudu [nález sp. zn. Pl. ÚS 30/98 ze dne 13. 10. 1999 (N 137/16 SbNU 27; 243/1999 Sb.)] nelze ze skutečnosti, že politické straně náleží aktivní legitimace v privilegovaném řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. j) Ústavy, blíže provedeném v ustanovení § 73 zákona o Ústavním soudu, dovozovat absenci aktivní legitimace v řízení o "běžné" ústavní stížnosti. Pro nyní projednávanou věc tento právní závěr především znamená, že první navrhovatelka je aktivně legitimována k podání ústavní stížnosti, a nikoli pouze k podání privilegovaného návrhu podle čl. 87 odst. 1 písm. j) Ústavy, který ústavní stížností stricto sensu vůbec není. Protože v řízení předcházejícím podání nyní projednávané ústavní stížnosti nebylo vydáno rozhodnutí, na které výslovně pamatuje čl. 87 odst. 1 písm. j) Ústavy, resp. § 73 zákona o Ústavním soudu (nebylo jím rozhodováno o rozpuštění první stěžovatelky a ani - důsledně vzato - o její činnosti v užším smyslu, což by byla zejména situace rozhodnutí o pozastavení činnosti podle § 14 zákona č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a v politických hnutích, ve znění pozdějších předpisů), neboť bylo rozhodováno nikoliv přímo o činnosti stěžovatelky, nýbrž "jen" o tom, zda bude zaregistrován její kandidát ve volbách do Senátu, svědčí první stěžovatelce právo podat obecnou ústavní stížnost, a to ve lhůtě dvou měsíců od doručení napadeného rozhodnutí (§ 72 ods