Pl.ÚS 34/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       Pl.ÚS 34/21 ze dne 4. 1. 2022 N 1/110 SbNU 8 K nemožnosti napadnout krizová opatření vlády zásahovou žalobou podle § 82 soudního řádu správního   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy soudu Pavla Rychetského a soudců Ludvíka Davida, Jaroslava Fenyka, Josefa Fialy, Jana Filipa, Jaromíra Jirsy, Tomáše Lichovníka, Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka, Pavla Šámala, Vojtěcha Šimíčka, Milady Tomkové (soudkyně zpravodajka), Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Milana Mráze, zastoupeného advokátem Mgr. Davidem Zahumenským, sídlem tř. Kpt. Jaroše 1922/3, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. července 2021 č. j. 1 As 127/2021-29 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. března 2021 č. j. 9 A 19/2021-96, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a vlády jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění I. Vymezení věci 1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, spisu Městského soudu v Praze (dále také "městský soud") sp. zn. 9 A 19/2021 a spisu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 1 As 127/2021, vláda (v řízení před soudy v postavení žalované) usnesením č. 216 ze dne 26. 2. 2021, o přijetí krizového opatření, vyhlášeným pod č. 113/2021 Sb., s účinností od 1. 3. 2021 do 21. 3. 2021 omezila volný pohyb osob na území České republiky tak, že zakázala "všem osobám opustit území okresu nebo hlavního města Prahy, na jehož území mají trvalý pobyt nebo bydliště; za bydliště se pro účely tohoto opatření považuje též vlastní rekreační objekt, pokud zde osoba pobývá ke dni nabytí účinnosti tohoto opatření a nepřetržitě poté, za podmínky současného pobytu pouze členů jedné domácnosti v takovém rekreačním objektu, 2. vstup, pohyb a pobyt na území okresu nebo hlavního města Prahy všem osobám, které nemají na území tohoto okresu nebo hlavního města Prahy místo svého trvalého pobytu nebo bydliště". Toto krizové opatření vláda přijala dle § 5 písm. c) a § 6 odst. 1 písm. b) zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), ve znění pozdějších předpisů, v návaznosti na nouzový stav vyhlášený pro území České republiky z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru SARS CoV-2. 3. Stěžovatel (v řízení před správními soudy v postavení žalobce) dne 27. 2. 2021 podal k městskému soudu žalobu proti nezákonnému zásahu vlády, v níž žádal, aby soud "určil, že zásah žalované dopadající na žalobce od 1. 3. 2021 do 21. 3. 2021 a spočívající v zákazu opustit území okresu, na jehož území má žalobce trvalý pobyt nebo bydliště, a zákazu vstupu, pohybu a pobytu na území okresu nebo hlavního města Prahy, kde žalobce místo svého trvalého pobytu nebo bydliště nemá, byl nezákonný". Předmětného zásahu se měla žalovaná dopustit v důsledku přijetí výše zmíněného krizového opatření. Současně stěžovatel žádal, aby soud vládě "zakázal pokračovat ve vydávání krizových opatření, kterými se vydává zákaz opustit území okresu, na jehož území má žalobce trvalý pobyt nebo bydliště". 4. Městský soud ústavní stížností napadeným usnesením žalobu podle § 46 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního odmítl pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení. Jak městský soud uvedl, krizové opatření je právním předpisem, jehož vydání ani dopady podle judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu nemohou být zásahem ve smyslu § 82 soudního řádu správního. Konstrukce stěžovatele, který spojoval žalovaný zásah s krizovým opatřením a jeho důsledky, není dle městského soudu možná, a v žalobě tak absentuje připustitelné tvrzení nezákonného zásahu, což představuje nedostatek podmínek řízení. 5. Stěžovatel podal proti usnesení městského soudu kasační stížnost, v níž mimo jiné nesouhlasil s tím, že by důsledky právního předpisu nemohly představovat nezákonný zásah ve smyslu § 82 soudního řádu správního, tvrdil, že předmětné krizové opatření je opatřením obecné povahy, a namítal, že mu městský soud nezaslal vyjádření žalované k replice. 6. Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem kasační stížnost zamítl. Také dle Nejvyššího správního soudu je krizové opatření právním předpisem, který nelze sám o sobě napadnout žádnou z žalob dle soudního řádu správního a jehož přezkumu lze dosáhnout pouze incidenčně v souvislosti s jeho použitím v individuální věci. Jde-li o námitku nezaslání vyjádření žalované stěžovateli k replice, Nejvyšší správní soud připustil, že v obecné rovině může jít o vadu, která mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí, přičemž městský soud pochybil, jestliže vyjádření žalované stěžovateli nezaslal. Nejvyšší správní soud však zároveň připomněl, že nikoli každé procesní pochybení soudu musí být důvodem pro zrušení rozhodnutí. V daném případě by zrušení napadeného usnesení s ohledem na závěry týkající se jeho věcné správnosti a zákonnosti nemohlo výsledek řízení zvrátit a bylo by v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení. Stěžovatel měl ostatně obsah vyjádření k dispozici při sepisu kasační stížnosti, v níž na argumenty žalované reagoval. 7. V ústavní stížnosti stěžovatel - po citacích některých výroků soudců Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu a odkazu na kritiku dosavadního přístupu Ústavního soudu ze strany "akademické obce" - namítá, že Ústavní soud mimo jiné v usnesení sp. zn. Pl. ÚS 1/21 ze dne 26. 1. 2021 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz) připustil možnost podání žaloby na ochranu proti nezákonnému zásahu, pokynu nebo donucení (dále jen "zásahová žaloba"), a to proti konkrétním důsledkům, které vyvolává krizové opatření s povahou právního předpisu. Stěžovatel tak nyní postupoval a bránil se zásahovou žalobou proti krizovému opatření, kterým "byla zásadním způsobem omezena jeho svoboda pohybu, a to v rozsahu, který nemá vůbec v moderní historii obdoby", správní soudy však jeho žalobu nepřipustily. Podle stěžovatele mu tak bylo odepřeno právo na efektivní prostředek nápravy. 8. K zásahu do svých práv krizovým opatřením stěžovatel (krom poukazu na jeho nedostatečné odůvodnění) uvedl, že mu vadila "prostě ta nesvoboda", přičemž ve chvílích, kdy ho na ulicích zastavily policejní hlídky s vojáky, měl strach, zda je "v ČR nebo už ve vojenské diktatuře, např. KLDR". Stěžovatel je soukromým zemědělcem, na jaře musel sledovat pole, jezdil tedy mezi okresy a obtěžovalo ho "si psát nějaká prohlášení a zpovídat se někomu". Na podporu jeho názoru, že by zásahová žaloba za této situace měla být meritorně projednána, pak stěžovatel poukazuje na doporučení mezinárodních institucí na ochranu lidských práv. 9. Nejvyššímu správnímu soudu stěžovatel vytýká, že své rozhodnutí odůvodnil povrchně a nepřihlédl dostatečně k judikatuře Ústavního soudu, zejména k nálezu sp. zn. Pl. ÚS 106/20 ze dne 9. 2. 2021 (N 25/104 SbNU 288; 123/2021 Sb.), v němž Ústavní soud na základě návrhu skupiny senátorů poukázal na řadu vad krizových opatření, které lze dle stěžovatele vztáhnout i na "stěžovatelem napadené krizové opatření". Stěžovatel v této souvislosti poznamenává, že "přece nemůže za to, že senátoři ani poslanci nenapadli krizová opatření týkající se omezení pohybu". 10. Stěžovatel konečně s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva namítá porušení práva na rovnost "zbraní" a kontradiktornost řízení v důsledku toho, že mu městský soud nezaslal vyjádření žalované a nedal mu možnost se k němu vyjádřit. II. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a který je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). III. Průběh řízení před Ústavním soudem 12. Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastnici řízení k vyjádření k ústavní stížnosti. 13. Nejvyšší správní soud úvodem poznamenal, že se řada úvah obsažených v ústavní stížnosti míjí s rozhodovacími důvody, které vedly městský soud k odmítnutí stěžovatelovy žaloby a Nejvyšší správní soud k zamítnutí jeho kasační stížnosti. Jediným relevantním důvodem totiž byla otázka, zda existence krizového opatření jako právního předpisu sui generis či obecné důsledky jeho aplikace mohou p