Pl.ÚS 35/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       Pl.ÚS 35/09 ze dne 6. 12. 2011 N 204/63 SbNU 381 Nárok na náhradu škody způsobené zahájením trestního stíhání v případě nevyužití opravného prostředku proti němu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález pléna Ústavního soudu ve složení Stanislav Balík, František Duchoň, Vlasta Formánková, Pavel Holländer, Ivana Janů, Vladimír Kůrka, Dagmar Lastovecká, Jiří Mucha, Jan Musil, Jiří Nykodým, Pavel Rychetský, Miloslav Výborný, Eliška Wagnerová a Michaela Židlická ze dne 6. prosince 2011 sp. zn. Pl. ÚS 35/09 ve věci ústavní stížnosti M. S. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 3. 2007 č. j. 56 Co 47/2007-45 a rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009 č. j. 31 Cdo 3489/2007-62, jimiž bylo rozhodnuto ve věci stěžovatelčiny žaloby o náhradu škody, která jí byla způsobena nezákonným rozhodnutím orgánů činných v trestním řízení. Výrok I. Postupem porušujícím čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky bylo rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 3. 2007 č. j. 56 Co 47/2007-45 a rozsudkem velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009 č. j. 31 Cdo 3489/2007-62 porušeno základní právo stěžovatelky garantované čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. II. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 3. 2007 č. j. 56 Co 47/2007-45 a rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009 č. j. 31 Cdo 3489/2007-62 se ruší. Odůvodnění I. Formální posouzení ústavní stížnosti 1. Ústavnímu soudu byl dne 13. 11. 2009 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 3. 2007 č. j. 56 Co 47/2007-45 a rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009 č. j. 31 Cdo 3489/2007-62. 2. Podle ustanovení § 11 odst. 2 písm. k) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, si plénum Ústavního soudu atrahovalo v čl. 1 odst. 1 písm. b) rozhodnutí pléna Ústavního soudu č. Org. 23/09 (vyhlášeno pod č. 202/2009 Sb.; pozn. red.: v době vydání nálezu sp. zn. Pl. ÚS 35/09 se jednalo o rozhodnutí o atrahování působnosti senátů plénem č. Org. 40/11 ze dne 9. srpna 2011, vyhlášené pod č. 242/2011 Sb.) rozhodování o ústavních stížnostech směřujících proti rozhodnutím velkých senátů Nejvyššího soudu. Toto organizační rozhodnutí dopadá i na případ nyní posuzované ústavní stížnosti; proto ji projednalo a rozhodlo o ní plénum Ústavního soudu. 3. Předtím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zkoumá Ústavní soud, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jeho projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. 4. Účastníci řízení souhlasili v souladu s ustanovením § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu s upuštěním od ústního jednání. II. Rekapitulace ústavní stížnosti 5. Stěžovatelka ve svém návrhu uvádí, že se žalobou ze dne 31. 8. 2006, podanou u Okresního soudu v Tachově, domáhala vůči Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částky 22 246,45 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, která jí byla způsobena nezákonným rozhodnutím orgánů činných v trestním řízení. Předmětná částka představovala náklady, které stěžovatelka vynaložila za své právní zastoupení, tj. obhajobu v trestní věci, v jejímž rámci byla původně obviněna pro trestný čin pojistného podvodu dle ustanovení § 250 odst. 1 a 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "tr. zák."), přičemž později byla obžaloby zproštěna. 6. Stěžovatelka považuje shora citovaná rozhodnutí obecných soudů za věcně nesprávná, přičemž je zároveň toho názoru, že příslušné soudy rozhodující v předmětné záležitosti zasáhly do jejích ústavně zaručených práv a svobod, a to konkrétně do práv zaručených v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 7. Ve svém návrhu stěžovatelka poukazuje na ustanovení § 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "zákon o odpovědnosti státu"), dle něhož se odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona nelze zprostit. Dále argumentovala stěžovatelka jednoznačnou zbytečností a neúčelností opravného prostředku v tomto konkrétním případě, když v kontextu celé věci je zřejmé, že stížnost by byla zjevně neúspěšná, neboť stěžovatelka nebyla úspěšná ani u trestního soudu prvního stupně, jelikož Okresní soud v Tachově vydal dne 29. 10. 2003 pod č. j. 2 T 146/2003-165 trestní příkaz, v jehož rámci rozhodl tak, že stěžovatelka je vinna v rozsahu podané obžaloby, a odsoudil ji k trestu odnětí svobody v trvání jedenácti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání dvou let. Stěžovatelka posléze podala proti výše citovanému rozhodnutí odpor a následně rozhodl Okresní soud v Tachově rozsudkem ze dne 29. 3. 2005 č. j. 2 T 146/2003 v tom směru, že stěžovatelka byla uznána vinnou ze spáchání trestného činu pojistného podvodu podle § 250a odst. 1 a 3 tr. zák. Teprve z podnětu odvolání stěžovatelky byl napadený rozsudek Okresního soudu v Tachově ze dne 29. 3. 2005 č. j. 2 T 146/2003 definitivně zrušen rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 6. 2005 č. j. 8 To 236/2005, přičemž odvolací soud zároveň rozhodl tak, že stěžovatelka se zprošťuje obžaloby podle § 226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "tr. ř."), neboť v žalobním návrhu označený skutek nebyl trestným činem. Lze tedy jednoznačně konstatovat, že trestní stíhání nemělo být vůbec zahajováno, rovněž neměla být státním zástupcem podána obžaloba, neměl být vydán trestní příkaz ani odsuzující prvoinstanční rozsudek. V neposlední řadě též stěžovatelka namítala, že § 8 odst. 2 zákona o odpovědnosti státu nevymezuje podmínku "vyčerpání řádných opravných prostředků" jako kogentní, když v případech zvláštního zřetele hodných je možné k nesplnění dané podmínky nepřihlížet. V konkrétním případě stěžovatelka pouze z neznalosti věci nepodala ve lhůtě 3 dnů stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 7. 3. 2003. I když stěžovatelka nepodala proti usnesení orgánu činného v trestním řízení stížnost, rozhodně to neznamenalo, že by se vzdala v průběhu trestního řízení obrany proti nezákonnému rozhodnutí. Stěžovatelka si zvolila obhájce, přičemž její obrana se nakonec ukázala jako efektivní, čemuž nasvědčuje i definitivní zprošťující rozsudek. Stěžovatelka byla a je přesvědčena, že samotnou dikci § 8 odst. 2 zákona o odpovědnosti státu není možné interpretovat pouze formalisticky, což odporuje samé podstatě zákona. 8. Závěry Nejvyššího soudu obsažené v ústavní stížností napadeném rozsudku považuje stěžovatelka za protiústavní, formalistické a jdoucí proti duchu hierarchie právních norem. Stěžovatelka má za to, že podmínka obsažená v ustanovení § 8 odst. 2 zákona o odpovědnosti státu, tzn. podmínka vyčerpání řádných opravných prostředků, vychází z obecné právní zásady prevence, neboť vylučuje odpovědnost státu v těch případech, kdy poškozený nevyužil dostupných právních prostředků k odvrácení hrozící škody. Současně však citované ustanovení umožňuje soudu zohlednit specifika konkrétního případu a nesplnění této podmínky prominout. 9. Stěžovatelka dále poukazuje též na efektivnost stížnosti proti zahájení trestního stíhání, která je obecně velmi nízká, a to primárně z toho důvodu, že dle ustanovení § 160 odst. 1 trestního řádu nasvědčují-li skutečnosti zjištěné a odůvodněné prověřováním podle § 158 tr. ř. tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba, rozhodne policejní orgán neprodleně o zahájení trestního stíhání této osoby jako obviněného, pokud není důvod věc postoupit dle § 159a odst. 2 a 3 nebo § 159b odst. 1 tr. ř. Je tedy zřejmé, že pro zahájení trestního stíhání stačí toliko vyšší míra pravděpodobnosti a státní zástupci potom mohou i tu "sebepřiléhavější" stížnost zamítnout právě s odkazem na pravděpodobnost či možnost nezákonného jednání domnělého pachatele. Soud o vině a trestu rozhoduje nade vši rozumnou pochybnost a možnost, kterou má státní zástupce na začátku každého řízení, v podstatě paušálně zamítat jakékoli stížnosti, pokud zrovna nedojde k transparentnímu pochybení orgánů činných v trestním řízení, vzhledem k doposud pouze částečně shromážděným podkladům pro trestní řízení, již nemá. Právě tato skutečnost pak činí ze stížnosti proti zahájení trestního stíhání poměrně specifický opravný prostředek, jehož využití se v kontextu s celou konkrétní trestní věcí k