Pl.ÚS 35/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       Pl.ÚS 35/25 ze dne 17. 12. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy soudu Josefa Baxy a soudkyň a soudců Lucie Dolanské Bányaiové, Milana Hulmáka, Veroniky Křesťanové, Zdeňka Kühna, Tomáše Langáška, Jiřího Přibáně, Dity Řepkové, Martina Smolka, Jana Svatoně, Pavla Šámala, Jana Wintra a Daniely Zemanové (soudkyně zpravodajky) o návrhu Obvodního soudu pro Prahu 6 na zrušení čl. IV zákona č. 319/2024 Sb., kterým se mění zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, za účasti Parlamentu, za který jednají Poslanecká sněmovna a Senát, jako účastníka řízení, takto: Návrh se odmítá. Odůvodnění I. Vymezení věci 1. Návrhem podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 15. 9. 2025, se Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud" nebo "navrhovatel") domáhá zrušení čl. IV zákona č. 319/2024 Sb., kterým se mění zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, pro rozpor s právem na zákonného soudce zaručeným v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Obvodní soud uvedl, že podává návrh na zrušení napadeného ustanovení v souvislosti s trestním řízením vedeném pod sp. zn. 58 T 140/2024, pro trestné činy nebezpečného vyhrožování, výtržnictví a zvlášť závažný zločin loupeže. II. Argumentace navrhovatele 3. Těžiště návrhu vychází ze změny zákona o soudech a soudcích a trestního řádu provedené zákonem č. 319/2024 Sb., účinným ode dne 1. 1. 2025, který zavedl princip, že trestní věci u okresních (obvodních) soudů budou nově projednávány výhradně samosoudcem. Současně však napadené přechodné ustanovení (vztahující se ke změně trestního řádu) stanovilo, že řízení zahájená před 1. 1. 2025 se dokončí podle dosavadních právních předpisů o obsazení soudu. To v praxi znamená, že pro tyto "staré" případy zůstala zachována povinnost senátního rozhodování (předseda senátu a dva přísedící). Podle navrhovatele problém nastal v kombinaci s další změnou, a to zrušením § 105 odst. 3 zákona o soudech a soudcích bez náhrady. Toto ustanovení umožňovalo jmenovat nově jmenované soudce zároveň do funkce předsedy senátu. Jeho zrušením se s účinností od 1. 1. 2025 uzavřel okruh soudců, kteří mohli tuto funkci vykonávat. Nově jmenovaní soudci již tuto možnost nemají. 4. Uvedená změna zákonné úpravy se bezprostředně dotkla výše konkretizovaného trestního řízení. Věc byla původně přidělena soudkyni, která byla od 1. 1. 2025 přeložena na jiný soud. Po jejím přeložení připadla nově jmenované soudkyni, která u soudu začala působit rovněž od 1. 1. 2025. Protože šlo o řízení zahájené v roce 2024, právní úprava vyžaduje, aby byla věc rozhodnuta senátem. Nově jmenovaná soudkyně však již nemohla být jmenována do funkce předsedkyně senátu. Jako samosoudkyně tedy nemohla v dané věci jednat a rozhodnout. 5. Předseda obvodního soudu reagoval na vzniklou situaci dne 27. 1. 2025 vydáním opatření sp. zn. 31 Spr 232/2025. Na základě tohoto opatření, které se přímo opíralo o nutnost aplikace napadeného ustanovení, byla trestní věc nově jmenované soudkyni odňata. Následně byla pomocí tzv. kolovacího systému přidělena jinému soudci, který funkci předsedy senátu stále vykonávat mohl, neboť mu podle přechodných ustanovení novely dosud nezanikla. 6. Tento postup vytvořil procesní stav, který navrhovatel považuje za ústavně nekonformní. Poukazuje na to, že obdobná situace byla řešena i v jiné trestní věci (sp. zn. 58 T 21/2024), v níž Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") jako odvolací orgán zrušil rozhodnutí obvodního soudu a naznačil, že právní úprava je nesystémová, netransparentní a potenciálně protiústavní. Městský soud přímo doporučil obvodnímu soudu, aby věc předložil Ústavnímu soudu k posouzení. 7. Obvodní soud, ačkoliv v jeho věci žádná ze stran námitku nezákonného obsazení soudu nevznesla, se rozhodl z principu právní jistoty a na základě doporučení městského soudu přerušit trestní řízení a podat návrh na zrušení čl. IV zákona č. 319/2024 Sb. Svou aktivní legitimaci dovozuje z čl. 95 odst. 2 Ústavy. Napadené ustanovení je ve smyslu čl. 95 odst. 2 Ústavy zákonem, jehož má být při řešení věci použito. Právní normy určující obsazení soudu jsou aplikovány po celou dobu trvání řízení a jejich případná protiústavnost má přímý vliv na výsledek, čímž je podmínka pro podání návrhu naplněna. 8. Protiústavnost napadeného ustanovení spatřuje navrhovatel ve dvou rovinách. Zaprvé, úprava vede k netransparentnímu a nepředvídatelnému přidělování věcí, jelikož vytváří uzavřenou a postupně se zmenšující skupinu "kvalifikovaných" soudců, jimž mohou být staré senátní věci přidělovány. Účastníci řízení si nemohou být jisti, zda jejich věc bude přidělena skutečně zákonnému soudci podle předem daných pravidel. Zadruhé, právní úprava bezdůvodně a selektivně vylučuje soudce jmenované po 1. 1. 2025 z projednávání určitého typu případů jen na základě data jejich nápadu, což deformuje princip rovného přístupu soudců k přidělovaným věcem a narušuje objektivní kritéria pro určení zákonného soudce. Navrhovatel uzavírá, že tento stav je v přímém rozporu s právem na zákonného soudce zaručeným Listinou. III. Splnění podmínek řízení 9. Ústavní soud obecně vychází z pravidla, že novelizační zákon nemá vlastní normativní existenci, neboť jeho ustanovení se stávají součástí novelizovaného právního předpisu. Proto se zpravidla není možné domáhat zrušení novelizujícího právního předpisu a jeho jednotlivých ustanovení u Ústavního soudu (nález ze dne 4. 12. 2024 sp. zn. Pl. ÚS 41/23, bod 37). Jednu z výjimek z tohoto pravidla Ústavní soud připustil u přechodných ustanovení novelizačního zákona (v podrobnostech viz nález ze dne 2. 4. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 6/13, bod 15 a 16 a tam citovanou judikaturu). Posuzovaný návrh je příkladem této výjimky z pravidla, proto je přípustný. 10. Ústavní soud se dále musel vypořádat s aktivní legitimací navrhovatele k podání návrhu na incidenční přezkum ústavnosti zákona, resp. jeho části. Podle ustanovení čl. 95 odst. 2 Ústavy dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu k projednání. Ve shodě s tím stanoví § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, že návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení je oprávněn podat též soud v souvislosti se svou rozhodovací činností. 11. V posuzovaném případě je navrhovatelem Obvodní soud pro Prahu 6, tedy bezesporu kvalifikovaný navrhovatel. 12. Navrhovatel je podle čl. 95 odst. 2 Ústavy ve spojení s § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu oprávněn zpochybnit ústavnost konkrétního zákonného ustanovení a věc předložit Ústavnímu soudu pouze v případě, že napadené ustanovení skutečně aplikuje a nejedná se pouze o jeho hypotetické použití. 13. Ústavní soud se dále věnoval otázce, zda v projednávané věci byla splněna podmínka, že jde o ustanovení, které má být soudem použito ve smyslu čl. 95 odst. 2 Ústavy. Vycházel přitom kromě výše citovaného znění čl. 95 odst. 2 Ústavy a § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu z nálezové judikatury Ústavního soudu. 14. Výše uvedená otázka byla plénem Ústavního soudu v minulosti řešena. Podrobně se jí věnoval zejména nález sp. zn. Pl. ÚS 33/09 ze dne 29. 9. 2010, v němž Ústavní soud posuzoval návrh Nejvyššího správního soudu, kterým napadl ustanovení zamezující možnost podat opravný prostředek proti rozhodnutí v kárném řízení. Zabýval se tedy otázkou, zda skutečně bylo či mělo být napadené ustanovení zákona Nejvyšším správním soudem v jím řešené právní věci použito. Nešlo o ustanovení, které by přímo tvořilo přímý právní podklad, avšak ovlivňovalo (či mohlo ovlivňovat) celý charakter řízení vedeného navrhovatelem. Ústavní soud v uvedené věci považoval podmínku "použití zákona při řešení věci" za splněnou. Tento závěr opřel o několik důvodů. Zdůraznil, že napadené ustanovení znemožňující podání opravného prostředku určuje charakter celého kárného řízení a od začátku do konce jím prostupuje (bod 29 nálezu). Zabýval se účelem čl. 95 odst. 2 Ústavy, k němuž uvedl, že kromě otevření prostoru pro ústavní dialog mezi obecnými soudy a Ústavním soudem jde v obecnější rovině o zajištění vnitřní bezrozpornosti právního řádu a ochranu ústavnosti. Za podstatnou považoval nutnost předejít "situaci, v níž by obecný soud musel vést řízení podle ustanovení zákona, která jsou podle jeho názoru v rozporu s ústavním pořádkem. Takto vyloženému účelu citovaného ustanovení se příčí výklad, na základě něhož by Ústavní soud mohl odmítnout přezkum záko