Pl.ÚS 36/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       Pl.ÚS 36/18 ze dne 5. 3. 2019   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy soudu Pavla Rychetského a soudkyň a soudců Ludvíka Davida, Jaroslava Fenyka, Josefa Fialy, Jana Filipa, Jaromíra Jirsy, Tomáše Lichovníka, Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka, Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), Vojtěcha Šimíčka, Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka o návrhu Vrchního soudu v Praze na zrušení ustanovení § 402 odst. 3 a odst. 5 a § 406 odst. 4 věty druhé zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a Senátu Parlamentu České republiky jako účastníků řízení a vlády České republiky jako vedlejší účastnice řízení, takto: Návrh se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Vrchní soud v Praze, v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Kučery a soudkyně a soudce JUDr. Radky Šimkové a JUDr. Jiřího Goldsteina, podal dne 21. 8. 2018 dle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") návrh Ústavnímu soudu na zrušení ustanovení § 402 odst. 3 a 5 a § 406 odst. 4 věty druhé zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále také jen "insolvenční zákon"). S ohledem na přijetí zákona č. 31/2019 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, jehož čl. I body 92 a 101 mění s účinností od 1. 6. 2019 napadená ustanovení § 402 odst. 5 a § 406 odst. 4 insolvenčního zákona, rozšířil Vrchní soud v Praze podáním ze dne 15. 2. 2019 částečně svůj návrh. Nově navrhuje i vyslovení protiústavnosti § 402 odst. 5 a § 406 odst. 4 věty druhé, ve znění účinném do 31. 5. 2019. 2. Napadená ustanovení insolvenčního zákona zní: § 402 odst. 3 "O způsobu oddlužení rozhodne schůze věřitelů prostou většinou hlasů nezajištěných věřitelů počítanou podle výše jejich pohledávek; obdobně to platí pro hlasování věřitelů mimo schůzi věřitelů." § 402 odst. 5 "Jestliže ani jeden ze způsobů oddlužení nezíská prostou většinu hlasů nezajištěných věřitelů podle odstavce 3, rozhodne o způsobu oddlužení insolvenční soud v rozhodnutí o schválení oddlužení (§ 406)." § 406 odst. 4, napadená věta druhá zvýrazněna "Rozhodnutí o schválení oddlužení doručí insolvenční soud zvlášť dlužníku, insolvenčnímu správci a věřitelskému výboru. Odvolání proti tomuto rozhodnutí může podat pouze věřitel, který hlasoval proti přijetí schváleného způsobu oddlužení. Proti rozhodnutí o schválení oddlužení plněním splátkového kalendáře může podat odvolání také dlužník, jehož žádosti o stanovení jiné výše měsíčních splátek insolvenční soud nevyhověl, nebo věřitel, který nesouhlasí se stanovením jiné výše měsíčních splátek a který proti tomu hlasoval." 3. Navrhovatel podává návrh na zrušení ustanovení § 402 odst. 3 a 5 a § 406 odst. 4 věty druhé insolvenčního zákona v souvislosti s řízením o odvolání dlužníků proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 28. 11. 2017 č. j. KSLB 57 INS 12327/2017-B-8 ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 7. 12. 2017 č. j. KSLB 57 INS 12327/2017-B-9, kterými krajský soud rozhodl mimo jiné o tom, že schválil oddlužení dlužníků zpeněžením majetkové podstaty, a označil majetek, který ke dni vydání rozhodnutí náležel do majetkové podstaty (usnesení uvedené na druhém místě opravilo odůvodnění prvně jmenovaného usnesení ohledně specifikace nemovitostí náležejících do majetkové podstaty). Dlužníci podali odvolání, neboť upřednostňují oddlužení plněním splátkového kalendáře. Vytýkají krajskému soudu, že při rozhodování zcela pominul sociální a v jejím rámci zejména rodinnou situaci dlužníků a že svou volbu způsobu oddlužení dostatečně neodůvodnil. Z obsahu spisu plyne, že jediný věřitel, který se zúčastnil hlasování, a který hlasoval pro zpeněžení majetkové podstaty, byl věřitel se zjištěnou pohledávkou ve výši 1.854,42 Kč, zatímco pohledávky všech přihlášených věřitelů byly zjištěny v celkové výši 553.847,50 Kč. Insolvenční soud v rozhodnutí o schválení oddlužení konstatoval, že dle informací předložených insolvenčním správcem v soupisu majetkové podstaty byly předmětné nemovité i movité věci oceněny na částku, která by, i se započtením odměny insolvenčního správce, odpovídala míře uspokojení 100 % pohledávek přihlášených nezajištěných věřitelů. Dále uvedl, že ze současných poměrů dlužníků lze dovodit, že i při oddlužení formou plnění splátkového kalendáře by bylo možné v průběhu příštích 5 let na uspokojení zjištěných pohledávek uhradit pohledávky taktéž ve výši 100 %. Soud však "vzal zároveň v potaz názor hlasujícího věřitele, který hlasoval pro schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty", a schválil jako způsob oddlužení právě tuto formu. 4. Z ustanovení § 406 odst. 4 věty druhé insolvenčního zákona plyne, že odvolání proti rozhodnutí o schválení oddlužení může podat pouze věřitel, který hlasoval proti přijetí schváleného způsobu oddlužení. Dlužník právo na odvolání nemá (nejde-li o oddlužení formou plnění splátkového kalendáře, u něhož právo na odvolání za určitých podmínek zakotvuje poslední věta § 406 odst. 4). Vrchní soud však při posuzování toho, zda je předmětné odvolání přípustné, dospěl k závěru, že ustanovení insolvenčního zákona, která jsou určující pro řešení věci, zároveň brání věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí způsobem, který se příčí ústavnímu pořádku České republiky. Proto usnesením ze dne 28. 6. 2018 č. j. 1 VSPH 2181/2017-B-13 přerušil řízení o odvolání dlužníků až do rozhodnutí Ústavního soudu o jím podaném návrhu na zrušení v záhlaví tohoto usnesení uvedených ustanovení insolvenčního zákona. II. Tvrzení navrhovatele 5. Vrchní soud vychází ve své argumentaci z toho, že o způsobu oddlužení rozhoduje vždy insolvenční soud, který je však vázaný vůlí nezajištěných věřitelů, pokud ti se prostou většinou hlasů přítomných (nebo řádně zastoupených) na schůzi, popř. pomocí hlasovacího lístku (§ 399 odst. 1 věta první insolvenčního zákona), rozhodli pro jeden ze způsobů oddlužení. Odkazuje přitom na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu [např. usnesení sen. zn. 29 NSČR 91/2013 publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47/2014] a také na aprobující usnesení Ústavního soudu (např. usnesení ze dne 30. 6. 2015 sp. zn. IV. ÚS 1143/14, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Rozpor s ústavním pořádkem shledává navrhovatel v tom, že insolvenční soud, resp. případně odvolací soud, nemůže změnit rozhodnutí přijaté toliko "prostou" většinou nezajištěných věřitelů (kterou rozumí většinu z přítomných či řádně zastoupených věřitelů na schůzi, resp. hlasujících pomocí hlasovacího lístku). Protiústavnost dále spatřuje v neexistenci práva dlužníka odvolat se proti rozhodnutí insolvenčního soudu, který rozhodl sám, protože věřitelé o způsobu oddlužení vůbec nerozhodli, popř. proti rozhodnutí soudu, které schvaluje jako způsob oddlužení formu, na které se shodla pouze prostá většina věřitelů ve smyslu výše uvedeném. Za protiústavní by naopak nepovažoval stav, kdy soud nemůže změnit rozhodnutí přijaté "kvalifikovanou" většinou věřitelů ve smyslu většiny počítané ze všech přihlášených nezajištěných pohledávek, ani stav, kdy proti takovému rozhodnutí insolvenčního soudu není přípustné odvolání. 6. Navrhovatel je přesvědčený o tom, že z hlediska dopadu do dlužníkových poměrů je oddlužení formou zpeněžení majetkové podstaty výrazně intenzivnějším zásahem, než je tomu u plnění splátkového kalendáře. Tomuto přesvědčení odpovídala i dřívější rozhodovací praxe Vrchního soudu v Praze, která vycházela z toho, že lze-li oddlužení provést, za předpokladu zhruba stejné úspěšnosti pro věřitele, oběma formami a dlužník navrhl plnění splátkového kalendáře, není důvod upřednostnit zpeněžení majetkové podstaty. To platilo zejména v situaci, kdy by tato forma oddlužení měla vést ke ztrátě obydlí dlužníka a mohla ho uvést do neřešitelné sociální situace, potenciálně ústící v jeho další zadlužení. Vrchní soud v těchto situacích připouštěl podání odvolání proti rozhodnutí insolvenčního soudu. Nejvyšší soud se však proti této praxi vymezil (výše uvede