Pl.ÚS 37/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       Pl.ÚS 37/08 ze dne 28. 1. 2009 K otázce aktivní legitimace rozhodčího soudu k podání návrhu na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení podle čl. 95 odst. 2 Ústavy   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jiřího Muchy a ve věci návrhu Dr. et Bc. J. K., rozhodce Rozhodčího soudu České republiky, k. s., na zrušení ustanovení § 676 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, takto: Návrh se odmítá. Odůvodnění: Podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 8. 12. 2008 navrhl v záhlaví označený rozhodce (dále též "navrhovatel") s odvoláním na ustanovení § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavní soudu"), aby Ústavní soud zrušil ustanovení § 676 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."). Je názoru, že toto ustanovení je v rozporu "s ústavním zákonem, a to in concreto s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod" (dále jen "Listiny"). Z návrhu a připojených příloh se podává, že v občanskoprávní věci žalobce B. K. proti žalovaným P. B. a L. M. o zaplacení částky 168 295 Kč s příslušenstvím byl navrhovatel jmenovacím dekretem Rozhodčího soudu České republiky, k. s., ze dne 31. 7. 2008 podle § 5 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších přepisů (dále jen "zákona o rozhodčím řízení") ustanoven do funkce rozhodce pověřeného jejím projednáním a rozhodnutím, a téhož dne funkci "rozhodce ad hoc" přijal. Právní vztah mezi označenými účastníky je založen "smlouvou o nájmu domu" ze dne 12. 7. 2006, v níž jako pronajímatel vystupuje žalobkyně a nájemci žalovaní; pod bodem XI. této smlouvy bylo dohodnuto, že všechny spory, které vzniknou z této smlouvy nebo v souvislosti s ní, budou projednány a rozhodnuty v rozhodčím řízení před jediným rozhodcem zapsaným v seznamu rozhodců Rozhodčího soudu České republiky se sídlem v Praze a jeho (specifikovanými) vnitřními předpisy, s nimiž se strany seznámily a vyslovily souhlas s tím, že "podle nich bude v řízení postupováno ve smyslu ustanovení § 19 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb.". Dále zde strany smlouvy uvedly, že "pověřují rozhodce k rozhodnutí sporu podle zásad spravedlnosti", a že ústního jednání a odůvodnění rozhodčího nálezu netřeba. Navrhovatel v návrhu dává najevo, že pro rozhodnutí sporu se má - k obraně žalovaných - uplatnit i ustanovení § 676 odst. 2 obč. zák., na jehož základě by mohl být jejich nájem, sjednaný na dobu určitou do 30. 6. 2007, prodloužen za tento okamžik a skončit (dohodou) až předáním nemovitosti žalobkyni dne 26. 8. 2007. Takovému následku oponuje žalobkyně tvrzením, že tím dochází k neoprávněnému zásahu do jejího vlastnictví, a dovozuje odtud, že žalovanými dovolávané ustanovení občanského zákoníku je "protiústavní" a nemělo by být aplikováno. Tomuto názoru navrhovatel přisvědčuje, a předestírá k jeho podpoře obšírnou vlastní argumentaci; jelikož na jejím základě dospívá k závěru, že ustanovení § 676 odst. 2 obč. zák. je vskutku v rozporu s ústavním pořádkem, předkládá - s odkazem na § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu - návrh, aby je Ústavní soud zrušil. Ústavní soud si v prvé řadě položil otázku, zda navrhovatel - rozhodce pro vedení řízení podle zákona rozhodčím řízení - je ve vztahu k podanému návrhu, svým obsahem na zahájení řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů podle hlavy druhé, oddílu prvního, zákona o Ústavním soudu, oprávněným subjektem. Podle navrhovatelem dovolávaného ustanovení § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu je návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení oprávněn podat též soud v souvislosti se svou rozhodovací činností podle čl. 95 odst. 2 Ústavy. Podle tohoto článku Ústavy platí, že dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu. Je na prvý pohled zjevné, že navrhovatel podmínku aktivní legitimace k návrhu podle citovaných ustanovení nesplňuje již proto, že - coby rozhodce - není soudem. Nelze se však vyhnout otázce, zda v případě, že je rozhodce na základě platných právních předpisů povolán projednat a rozhodnout (občanskoprávní) spor, k čemuž by jinak byla dána pravomoc soudu (§ 7 odst. 1 o. s. ř.), jej - z hlediska návrhového oprávnění ve smyslu § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu - soudu nepřipodobnit. Ustanovení § 1 zákona o rozhodčím řízení uvádí, že tento zákon upravuje rozhodování majetkových sporů nezávislými a nestrannými rozhodci a výkon rozhodčích nálezů. Podle § 2 odst. 1 platí, že strany se mohou dohodnout, že o majetkových sporech mezi nimi, s výjimkou sporů vzniklých v souvislosti s výkonem rozhodnutí a incidenčních sporů, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud (rozhodčí smlouva). Rozhodčí smlouvu lze platně uzavřít, jestliže by strany mohly o předmětu sporu uzavřít smír (odstavec 2). Rozhodcem může být zásadně osoba zletilá a způsobilá k právním úkonům, určená rozhodčí smlouvou, případně jmenováním stran (§ 4, § 7); stálé rozhodčí soudy mohou být zřízeny pouze na základě zákona, a jestliže se strany dohodly na příslušnosti konkrétního stálého rozhodčího soudu a neujednaly v rozhodčí smlouvě jinak (ohledně určení rozhodce, resp. rozhodců), platí, že se podrobily jeho vnitřním předpisům (§ 13 odst. 1 a 3). Pro rozhodčí řízení se užije - nestanoví-li zákon jinak - přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (§ 30) a rozhodčí řízení končí (je-li rozhodováno věcně) vydáním rozhodčího nálezu (§ 23). Při rozhodování se rozhodci řídí rozhodným hmotným právem; mohou však spor rozhodnout podle zásad spravedlnosti tehdy, jestliže je k tomu strany výslovně pověřily (§ 25 odst. 3). Podle § 27 se strany mohou v rozhodčí smlouvě dohodnout, že rozhodčí nález bude k žádosti některé z nich nebo obou přezkoumán jinými rozhodci; rozhodčí nález, který takto nelze přezkoumat, nebo u něhož marně uplynula lhůta k podání takové žádosti, nabývá dnem doručení účinku pravomocného soudního rozhodnutí a je soudně vykonatelný. Ingerenci soudu do rozhodčího řízení upravuje především ustanovení § 31; podle něj soud na návrh kterékoliv strany zruší rozhodčí nález, jestliže a) byl vydán ve věci, o níž nelze uzavřít platnou rozhodčí smlouvu, b) rozhodčí smlouva je z jiných důvodů neplatná, nebo byla zrušena, anebo se na dohodnutou věc nevztahuje, c) ve věci se zúčastnil rozhodce, který nebyl ani podle rozhodčí smlouvy, ani jinak povolán k rozhodování, nebo neměl způsobilost být rozhodcem, d) rozhodčí nález nebyl usnesen většinou rozhodců, e) straně nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat, f) rozhodčí nález odsuzuje stranu k plnění, které nebylo oprávněným žádáno, nebo k plnění podle tuzemského práva nemožnému či nedovolenému, nebo g) se zjistí, že jsou dány důvody, pro které lze v občanském soudním řízení žádat o obnovu řízení. Pouze v případě, že soud zruší rozhodčí nález z prvních dvou důvodů, k návrhu některé ze stran pokračuje po právní moci rozsudku v jednání ve věci samé a tuto věc rozhodne; jinak se pokračuje v rozhodčím řízení s tím, že původní rozhodci jsou z nového projednání a rozhodování věci vyloučeni (§ 34 odst. 1, 2). Soudní obranu proti rozhodčímu nálezu pak zakotvuje i ustanovení § 35 zákona ve stadiu řízení exekučního, a to ve formě zvláštního návrhu na zastavení již nařízeného výkonu, jehož důsledkem je přerušení řízení o výkon s eventualitou následného řízení o zrušení vykonávaného rozhodčího nálezu. Ačkoli se tedy v rozhodčím řízení (shodně s řízením soudním) projednávají věci, jež projednávají rovněž soudy, resp. se v něm také rozhoduje o právech a povinnostech občanskoprávně relevantních subjektů, a ačkoli jeho výsledku (rozhodčím nálezům) zákon připíná obdobný znak vykonatelnosti, tj. státem garantované vynutitelnosti, je z řečeného nepochybné, že mezi oběma řízeními existují rovněž nepřehlédnutelné - a posléze - i podstatné odlišnosti. Předně, rozhodčí řízení není zcela autonomní, neboť ve vztahu k němu soudní řízení představuje korektivní (opravný) element, byť jsou možnosti nápravy omezené, a podmíněné existencí jen taxative vyjmenovaných vad. Za druhé, oproti soudnímu řízení je referenčním systémem rozhodování sporu nikoli platné (hmotné) právo, nýbrž jsou připuštěny (vedle něj či namísto něj) i tzv. "zásady spravedlnosti". Za třetí, zatímco soudní řízení je vedeno nezávislými soudci, začleněnými do institucionálně vybudované struktury soudní soustavy (čl. 82, čl. 91 Ústavy) na základě jmenování prezidentem republiky bez časového omezení (čl. 93 odst. 1 Ústavy), k rozhodčímu řízení jsou povoláni ad hoc rozhodci jakožto soukromé osoby, určené zásadně dohodou účastníků sporu. A konečně, soudní řízení je výrazem typové