Pl.ÚS 37/10 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       Pl.ÚS 37/10 ze dne 18. 12. 2012   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v plénu ve složení Stanislav Balík, Vojen Güttler, Pavel Holländer, Ivana Janů, Vladimír Kůrka, Dagmar Lastovecká, Jan Musil, Jiří Nykodým, Pavel Rychetský (soudce zpravodaj), Miloslav Výborný a Michaela Židlická o návrhu podle čl. 95 odst. 2 Ústavy podaném Krajským soudem v Hradci Králové na vyslovení protiústavnosti ustanovení § 3a písm. a) bodu 4. ve slovech "s výjimkou cizince zajištěného za účelem jeho předání nebo průvozu podle mezinárodní smlouvy nebo právního předpisu Evropských společenství" zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění do 31. 12. 2010, za účasti Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a Senátu Parlamentu České republiky jako účastníků řízení, takto: Návrh se odmítá. Odůvodnění: I. Obsah návrhu 1. Návrhem podaným podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a doručeným Ústavnímu soudu dne 30. 7. 2010, se Krajský soud v Hradci Králové, jednající předsedou senátu JUDr. Janem Rutschem (dále též "navrhovatel"), domáhal vydání nálezu, jímž by Ústavní soud zrušil ustanovení § 3a písm. a) bodu 4. ve slovech "s výjimkou cizince zajištěného za účelem jeho předání nebo průvozu podle mezinárodní smlouvy nebo právního předpisu Evropských společenství" zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), dále jen "napadené ustanovení". 2. Navrhovatel uvedl, že u něj probíhá řízení pod sp. zn. 30 A 2/2010 ve věci žalobkyně: O. M., zastoupené opatrovníkem: Organizace pro pomoc uprchlíkům, se sídlem Kovářská 4, 190 00, Praha 9, proti žalované: Policie České republiky, Oblastní ředitelství služby cizinecké policie Hradec Králové, se sídlem Věkoše 416, 503 46, Hradec Králové, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu podle ustanovení § 82 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s"). Žalobkyně spatřovala nezákonný zásah v tom, že jako cizince zajištěné za účelem předání nebo průvozu dle ustanovení § 129 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o pobytu cizinců"), jí není umožněno učinit prohlášení k mezinárodní ochraně. Takovému úkonu totiž brání ustanovení § 3a písm. a) bod 4. zákona o azylu, podle něhož je "cizinec oprávněn učinit prohlášení o mezinárodní ochraně v zařízení pro zajištění cizinců, s výjimkou cizince zajištěného za účelem jeho předání nebo průvozu podle mezinárodní smlouvy nebo právního předpisu Evropských společenství." Navrhovatel dále poukázal na procesní okolnosti jeho návrhu a zmínil, že ve věci již bylo rozhodováno i Nejvyšším správním soudem, který jej zavázal k tomu, aby - pokud vyjde při odstraňování nedostatků žaloby najevo, že směřovala právě proti nezákonnému zásahu spočívajícímu v nemožnosti učinit prohlášení o mezinárodní ochraně - se zabýval také souladem napadeného ustanovení s Ústavou a Úmluvou o právním postavení uprchlíků (sdělení ministerstva zahraničních věcí č. 208/1993 Sb.). Navrhovatel došel k závěru, že napadené ustanovení je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, a to zejména s článkem 1 odst. 2 a článkem 10 Ústavy a článkem 43 Listiny základních práv a svobod, neboť cizinec zajištěný podle ustanovení § 129 zákona o pobytu cizinců není podle napadeného ustanovení oprávněn učinit prohlášení o udělení mezinárodní ochrany, resp. takové řízení ve věci mezinárodní ochrany by nemohlo být vůbec zahájeno. Dle čl. 43 Listiny základních práv a svobod poskytuje Česká republika azyl cizincům pronásledovaným za uplatňování politických práv a svobod, a přestože nelze tento článek považovat za zakotvení základního práva na politický azyl, vnímá jej navrhovatel ve shodě se žalobkyní jako garanci práva na řízení ve věci azylu, tedy na podání žádosti o mezinárodní ochranu. A právě tato možnost je určité skupině cizinců bezdůvodně odepřena. Dle názoru navrhovatele je napadené ustanovení navíc v rozporu s čl. 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, tedy mezinárodní smlouvy, která je dle článku 10 Ústavy součástí českého právního řádu a závazky z ní vyplývající je Česká republika dle čl. 1 odst. 2 Ústavy povinna dodržovat. Čl. 33 bod 1 Úmluvy stanoví, že "Žádný smluvní stát nevyhostí jakýmkoli způsobem nebo nevrátí uprchlíka na hranice zemí, ve kterých by jeho život či osobní svoboda byly ohroženy na základě jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité společenské vrstvě či politického přesvědčení" (zásada non-refoulement). Zda navrácením cizince nedojde k porušení této zásady lze zjistit právě v řízení o udělení mezinárodní ochrany, případně v řízení o správním vyhoštění cizince, které však s cizincem zajištěným dle ustanovení § 129 zákona o azylu být vedeno nemusí, resp. i pokud by bylo uvedeno, není rozhodnutí o správním vyhoštění podmínkou realizace předání cizince. Nemožnost cizince zajištěného dle ustanovení § 129 zákona o pobytu cizinců učinit prohlášení o mezinárodní ochraně a zahájit tak řízení o udělení mezinárodní ochrany se proto dostává do přímého konfliktu s uvedenou zásadou zakotvenou v citovaném ustanovení Úmluvy. Krajský soud proto navrhl, aby Ústavní soud napadené ustanovení zrušil. II. Obsah spisů 3. Z Ústavním soudem vyžádaného soudního spisu vyplynulo, že žalobkyně podala dne 6. 8. 2009 žalobu "proti nezákonnému zásahu, pokynu nebo donucení správního orgánu podle § 82 zákona č. 150/2002 Sb.", v níž namítala, že byla rozhodnutím Policie České republiky zajištěna podle § 129 zákona o pobytu cizinců, a tím jí bylo upřeno právo požádat o jednu z forem mezinárodní ochrany, neboť "by se chtěla ucházet o udělení vnitrostátního azylu ..." a navrhla soudu, aby byla propuštěna na svobodu. Konstatovala dále, že se obává návratu do země původu - na Ukrajinu (pozn. Ústavního soudu: tuto obavu nijak blíže nerozvedla, ani neodůvodnila) a navrhla, aby soud předložil Ústavnímu soudu návrh na posouzení souladu zákonné právní úpravy s ústavním pořádkem. Krajský soud v Hradci Králové žalobu zamítl rozsudkem č. j. 30 Ca 82/2009-37 ze dne 7. 9. 2009 s odůvodněním, že žalobkyně brojila proti zajištění, přičemž to bylo učiněno rozhodnutím, ale žaloba podle ustanovení § 82 s. ř. s. může být úspěšná jen proti takovému zásahu, jenž mimo jiné právě rozhodnutím není. Ve včas podané kasační stížnosti, doplněné podáním ustanoveného zástupce, žalobkyně namítla, že byť tomu neodpovídal petit, obsah žaloby nasvědčoval o námitce proti postupu orgánů státní správy, které jí neumožnily podat žádost o mezinárodní ochranu. Za takového stavu věcí mohl být návrh vykládán dvojím způsobem, a proto měl krajský soud vyzvat žalobkyni k odstranění vad návrhu. Nejvyšší správní soud kasační stížnosti svým rozsudkem č. j. 1 Aps 5/2009-68 ze dne 22. 12. 2009 vyhověl, napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Vytkl mu, že návrh mohl být interpretován jako a) žaloba na ochranu proti nezákonnému zásahu spočívajícího v tom, že žalobkyni nebylo umožněno učinit prohlášení o mezinárodní ochraně, nebo jako b) žaloba proti tomu, že žalobkyně byla zajištěna podle ustanovení § 129 zákona o pobytu cizinců a nikoli podle ustanovení § 124 téhož zákona, a konečně mohl být vyložen jako c) obrana proti zajištění jako takovému. Nejvyšší správní soud uzavřel, že pokud se krajský soud nepokusil takovou vadu návrhu odstranit postupem podle ustanovení § 37 s. ř. s., je kasační stížnost důvodná; v rámci právního názoru vyslovil, že je krajský soud povinen objasnit, čeho se ve skutečnosti stěžovatelka domáhá, a doplnil, že v případě varianty a), nebo b) se bude muset krajský soud zabývat souladem napadeného ustanovení s Ústavou a Úmluvou o právním postavení uprchlíků. Naopak pro případ, že by se jednalo o variantu ad c), měl by žalobu podle ustanovení § 46 odst. 2 s. ř. s. odmítnout s poučením, že se lze domáhat ochrany podle ustanovení § 200t, resp. § 200o a násl. o. s. ř. Protože žalobkyně byla dne 26. 12. 2009 propuštěna ze Zařízení pro zajištění cizinců Poštorná podle ustanovení § 125 odst. 1 zákona o pobytu cizinců a její pobyt nebyl krajskému soudu znám, ustanovil jí navrhovatel pro další řízení opatrovníka - Organizaci pro pomoc uprchlíkům. V následujícím doplnění žaloby bylo upřesněno, že žaloba skutečně směřovala jen proti zásahu spočívajícího v tom, že žalobkyni nebylo umožněno učinit prohlášení o mezinárodní ochraně a zahájit tak příslušné řízení, na jehož provedení má veřejné subjektivní právo plynoucí přímo z ústavního pořádku, přičemž důsledky tohoto zásahu trvají a neustále h