Pl.ÚS 37/17 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       Pl.ÚS 37/17 ze dne 19. 12. 2017   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedajícího Jaroslava Fenyka a soudců a soudkyň Ludvíka Davida, Josefa Fialy, Jana Filipa, Jaromíra Jirsy, Tomáše Lichovníka, Jana Musila, Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka, Kateřiny Šimáčkové, Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), Milady Tomkové, Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Pavly Krejčí, advokátky, směřující proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2017, č. j. Vol 12/2017-33, in eventum proti výroku II. téhož usnesení Nejvyššího správního soudu, a o návrhu na zrušení ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění: I. Průběh předchozího řízení 1. Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§ 75 odst. 1 a contrario; § 30 odst. 1 ve spojení se stanoviskem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 ze dne 8. 10. 2015, všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz, a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovanému usnesení Nejvyššího správního soudu, in eventum proti výroku II. téhož usnesení, neboť má za to, že jím došlo k porušení ústavního principu, zakotveného v čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a jejího základního práva, zaručeného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Stěžovatelka s ústavní stížností spojila návrh na zrušení ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o volbách do Parlamentu"). 3. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojených listin, stěžovatelka se svými návrhem u Nejvyššího správního soudu domáhala "vyslovení neplatnosti voleb do Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR jako celku a vyslovení neplatnosti volby zvolených kandidátů a jejich případných náhradníků". Jako eventuální petit stěžovatelka navrhla, aby soud rozhodl "o neplatnosti volby kandidátů zvolených ve volbách do Poslanecké sněmovny ve Středočeském kraji za politickou stranu TOP 09 a politická hnutí ANO 2011 a Svoboda a přímá demokracie - Tomio Okamura (SPD) a všech jejich případných náhradníků", příp. aby rozhodl o neplatnosti volby všech kandidátů zvolených ve volbách do Poslanecké sněmovny ve Středočeském kraji a jejich případných náhradníků. Stěžovatelka svůj návrh odůvodnila především existencí tzv. absolutní vady voleb, která dle jejího názoru spočívala ve způsobu vedení volební kampaně (konkrétně poukázala na volební spot a billboard politického hnutí ANO 2011, volební spoty a letáky politické strany TOP 09, a plakáty politické strany REALISTÉ), v níž "byly zobrazovány vojenské zbraně a využívány výzvy k násilí." Takový způsob volební kampaně stěžovatelka považovala za neslučitelný s hodnotami demokratického právního státu a nebezpečný a neodpovědný vůči občanům, neboť "volby vedené pod vlivem zbraní nejsou svobodné ve smyslu čl. 21 odst. 1 Listiny." Stěžovatelka současně poukázala na to, že judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu sice vyloučila existenci absolutních vad voleb, nicméně soudy v ní "nevzaly v úvahu vady extrémní, jako je právě např. výskyt zbraní a výzev k násilí. V takové situaci by kategorie absolutní vady měla být dovozena přímou aplikací Ústavy a Listiny." Stěžovatelka dále namítala existenci tzv. relativní vady voleb, spočívající ve způsobu vedení volební kampaně politického hnutí Svoboda a přímá demokracie - Tomio Okamura (SPD), jejímž ústředním motivem byla hesla "Stop islámu" a "Ne islámu", neboť tato hesla představují "výzvu k protiústavnímu jednání a je v rozporu se svobodou vyznání garantovanou v čl. 15 a čl. 16 Listiny." Tento způsob vedení volební kampaně byl dle stěžovatelky "ve zjevném rozporu s ustanovením § 6 odst. 5 zákona o volbách do Parlamentu, neboť taková kampaň není vedena čestně a poctivě, a s čl. 1 odst. 1 Ústavy, neboť je natolik neslučitelný s hodnotami demokratického právního státu, že (...) došlo k hrubému ovlivnění výsledků voleb." Pro případ, že by Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že nemá pravomoc o takovém návrhu rozhodnout, navrhla stěžovatelka, aby řízení přerušil a předložil Ústavnímu soudu návrh na posouzení ústavnosti § 87 odst. 1 zákona o volbách do Parlamentu. 4. Nejvyšší správní soud o těchto návrzích rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením tak, že návrh na neplatnost volby všech kandidátů zvolených ve volbách do Poslanecké sněmovny ve Středočeském kraji zamítl (výrok I.) jako nedůvodný, neboť nezákonnost napadené volby kandidátů nebyla ve smyslu ustanovení § 90 soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.") zjištěna, zbylé návrhy stěžovatelky odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (výrok II.). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). 5. Nejvyšší správní soud svůj právní závěr o nepřípustnosti podaných návrhů stěžovatelky odůvodnil s odkazem na závěry své judikatury (srov. usnesení ze dne 26. 6. 2006, č. j. Vol 5/2006-46, publikované pod č. 944/2006 Sb. NSS, všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou rovněž dostupná na www.nssoud.cz) i judikatury Ústavního soudu [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 73/04 ze dne 26. 1. 2005 (N 17/36 SbNU 185; 140/2005 Sb.) a nález sp. zn. Pl. ÚS 5/02 ze dne 2. 10. 2002 (N 117/28 SbNU 25; 476/2002 Sb.)], v nichž bylo předně konstatováno, že v rámci soudního přezkumu voleb do Poslanecké sněmovny lze podat výhradně návrh na neplatnost volby kandidáta (či více kandidátů), přičemž návrh na neplatnost volby všech kandidátů (což se fakticky rovná návrhu na neplatnost celých voleb do Poslanecké sněmovny) může podat pouze politická strana, hnutí nebo koalice, pokud její kandidátní listina byla v každém volebním kraji zaregistrována a pokud by pro každý volební kraj podala návrh na vyslovení neplatnosti volby kandidátů. V nyní projednávané věci se dle Nejvyššího správního soudu stěžovatelka tuto právní překážku pokusila překonat zpochybněním ústavnosti platné zákonné úpravy, nicméně s její argumentací se Nejvyšší správní soud neztotožnil a návrh stěžovatelky na vyslovení neplatnosti celých voleb do Poslanecké sněmovny odmítl, neboť jej zákonná úprava neumožňuje podat. 6. Za věcně projednatelný tak Nejvyšší správní soud shledal pouze návrh stěžovatelky na vyslovení neplatnosti volby kandidátů zvolených ve Středočeském kraji a jejich případných náhradníků, eventuálně neplatnosti volby kandidátů zvolených ve Středočeském kraji za stranu TOP 09 a hnutí ANO 2011 a SPD včetně jejich náhradníků. Nejvyšší správní soud předně upozornil na závěry své judikatury k neplatnosti volby konkrétních kandidátů z důvodu jednání (vedení volební kampaně) jedné nebo více politických stran (viz citované usnesení č. j. Vol 5/2006-46), kde uvedl, že v situacích tohoto typu se "naplno obnažuje disproporce mezi procesním prostředkem občana, zakotveným v ustanovení § 87 odst. 1 zákona č. 247/1995 Sb., a mezi možnými limity pro rozhodování soudu o tomto prostředku. Je totiž třeba připomenout, že s možností vypsání nových voleb do Poslanecké sněmovny pouze v jednom volebním kraji (resp. v několika krajích) v důsledku rozhodnutí soudu o neplatnosti volby všech zde zvolených poslanců (včetně případných náhradníků) náš právní řád vůbec nepočítá", a proto i v případě, kdy stěžovatelka označila konkrétní kandidáty, proti jejichž volbě brojí, neumožňuje právní úprava žádné smysluplné řešení spočívající např. ve zneplatnění mandátů těchto kandidátů, a to ani tehdy, pokud by se Nejvyšší správní soud s tvrzeními stěžovatelky ztotožnil. Proto dospěl k závěru, že pokud stěžovatelka "požaduje rozhodnout o neplatnosti zvolených kandidátů z důvodu nekorektní volební kampaně, je zcela zřejmé, že uspokojivým řešením v případě vyhovění návrhu nikdy nemůže být "výměna" těchto konkrétně označených osob za osoby jiné, kandidující vždy za stejnou politickou stranu." Výše uvedené má pak za následek, že "materiálně vzato soudu v zásadě nezbývá příliš široký prostor pro vyhovění návrhu v případě namítané nekorektnosti ve volební kampani mezi politickými stranami navzájem. V těchto případech je totiž nutno vycházet ze skutečnosti, že procesními prostředky zahrnujícími i tyto případy disponují v platném volebním systému do Poslanecké sněmovny kandidující politické strany jakožto hlavní aktéři volebního procesu a jednotliví voliči na toto jejich místo nastupují teprve tehdy, jestliže politické strany v této své funkci selhávají" (srov. citované usnesení č. j. Vol 5/