Pl.ÚS 37/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       Pl.ÚS 37/21 ze dne 5. 4. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy soudu Pavla Rychetského, soudkyně a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), Josefa Fialy, Jana Filipa, Jaromíra Jirsy, Tomáše Lichovníka, Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka, Vojtěcha Šimíčka, Milady Tomkové a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Moniky Jurášové, zastoupené Mgr. Davidem Zahumenským, advokátem sídlem třída Kpt. Jaroše 1922/3, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. září 2021 č. j. 8 As 112/2021-35 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne ze dne 11. března 2021 č. j. 11 A 14/2021-62 a návrhu s ní spojeném na vyslovení, že vyhlášení nouzového stavu usnesením vlády ze dne 14. února 2021 č. 125 bylo v rozporu s ústavním pořádkem, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a vlády, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění I. Rekapitulace ústavní stížnosti a dosavadního průběhu řízení 1. Stěžovatelka se ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 10. 2021 domáhá zrušení označených rozhodnutí správních soudů s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená ústavním pořádkem České republiky, a to právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a právo na ochranu soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K ústavní stížnosti připojila návrh na vyslovení, že vyhlášení nouzového stavu usnesením vlády ze dne 14. 2. 2021 č. 125 bylo v rozporu s ústavním pořádkem. 2. Stěžovatelka brojila u Městského soudu v Praze žalobou proti nezákonnému zásahu vlády, jenž v důsledku vedl k neumožnění vycházek její tety mimo zařízení X a neumožnění účasti tety na rodinném setkání dne 26. 12. 2020. Zásahu se měla vláda dopustit přijetím krizového opatření usnesením č. 1370 ze dne 21. 12. 2020 (č. 578/2020 Sb.), kterým přikázala ode dne 22. 12. 2020 všem poskytovatelům sociálních služeb, poskytujícím sociální služby domova pro seniory a domova se zvláštním režimem, aby v případě vycházky klientů mimo objekt nebo areál zařízení, ve kterém je poskytována sociální služba, a to po dobu trvání nouzového stavu, byly splněny podmínky dané krizovým opatřením. Stanoveno (část I. krizového opatření) bylo, že "1. vycházka bude umožněna za podmínky, že uživatel bezprostředně po návratu bude umístěn do oddělených prostor a do 72 hodin od ukončení vycházky bude proveden první antigenní POC test, který bude zopakován za další 3 až 4 dny; umístění do oddělených prostor bude ukončeno v případě negativních výsledků obou testů; 2. uživatel sociálních služeb používá v průběhu vycházky respirátor alespoň třídy FFP2 nebo KN95." 3. Městský soud v Praze žalobu výrokem I. odmítl podle § 46 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."), s tím, že žalobou vymezený zásah nemůže představovat nezákonný zásah podle § 82 s. ř. s. Krizové opatření, s jehož dopady žalobkyně spojuje nezákonný zásah, je podle něj jiným právním předpisem ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. b) a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Judikatura Ústavního soudu i Nejvyššího správního soudu je ustálena v závěru, že obecné působení právních předpisů není individuálním zásahem, proti němuž by bylo možné směřovat zásahovou žalobu. Jestliže zásahovou žalobou nelze brojit proti důsledkům opatření obecné povahy, tím spíše se jí nelze bránit proti důsledkům právního předpisu. Chybějící pravomoc k přezkumu právního předpisu nelze obcházet konstrukcí, podle níž by bylo možné v řízení o zásahové žalobě konstatovat nezákonnost účinků právního předpisu ve sféře jednotlivce. Výrokem II. městský soud nepřipustil změnu (rozšíření) žaloby ze dne 15. 2. 2021 (další tvrzený zásah by již znamenal zásah trvající, vzniklý i v důsledku jiného krizového opatření vyhlášeného v návaznosti na nový nouzový stav ze dne 14. 2. 2021; nově napadený zásah stojí na skutečnostech odlišných od zásahu původního). 4. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka kasační stížnost. Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku výrokem I. kasační stížnost proti výroku II. o nepřipuštění změny návrhu odmítl jako nepřípustnou [§ 104 odst. 3 písm. b) s. ř. s., § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 120 s. ř. s.]. Výrokem II. Nejvyšší správní soud kasační stížnost proti výroku I. nižší instance o odmítnutí návrhu jako nedůvodnou zamítl (§ 110 odst. 1 poslední věta s. ř. s.). Odůvodnění rozsudku odkazuje na judikaturu Ústavního soudu a na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, jak budou níže vyloženy. 5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu je nepřesvědčivé a povrchní, nebyl jí zajištěn přístup k soudu a právo na efektivní prostředek nápravy. Bez ochrany tak zůstalo též její právo na ochranu soukromého a rodinného života. Jako již v desítkách předchozích ústavních stížností jiných stěžovatelů se i nynější stěžovatelka prostřednictvím svého advokáta obrací na Ústavní soud s argumentací směřující proti vyhlášení nouzového stavu a proti přijatému krizovému opatření. II. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní stížnost je posouzena plénem podle čl. 1 odst. 2 písm. a) ve spojení s čl. 1 odst. 1 písm. c) rozhodnutí pléna Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2014 č. Org. 24/14, o atrahování působnosti, publikovaného jako sdělení Ústavního soudu č. 52/2014 Sb. Plénum Ústavního soudu si vyhrazuje rozhodování o ústavních stížnostech v případech, kdy je účastníkem řízení nebo vedlejším účastníkem řízení vláda. 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost, pokud směřuje proti rozhodnutím správních soudů, byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. 8. V části, v níž stěžovatelka brojí proti usnesení vlády o vyhlášení nouzového stavu, se jedná o návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou. Ústavní soud v souvislosti s vyhlášením nouzového stavu již mnohokrát zdůraznil, že § 64 zákona o Ústavním soudu jednotlivcům nesvěřuje aktivní procesní legitimaci k podání návrhu na zrušení zákona či jiného právního předpisu nebo jejich jednotlivých ustanovení. Jednotlivci mohou v obecné rovině podat spolu s ústavní stížností pouze tzv. akcesorický návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti (§ 74 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatelka tedy není aktivně legitimována k podání návrhu na vyslovení protiústavnosti usnesení vlády o vyhlášení nouzového stavu (srov. obdobně usnesení sp. zn. Pl. ÚS 35/21 ze dne 16. 11. 2021, bod 8, usnesení sp. zn. Pl. ÚS 100/20 ze dne 3. 11. 2020, body 9-14, usnesení sp. zn. Pl. ÚS 99/20 ze dne 3. 11. 2020, body 9-14, usnesení sp. zn. Pl. ÚS 105/20 ze dne 24. 11. 2020, body 9, 10 a další). 9. Ústavní soud proto návrh stěžovatelky na vyslovení, že vyhlášení nouzového stavu usnesením vlády ze dne 14. února 2021 č. 125 bylo v rozporu s ústavním pořádkem, odmítl podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným. III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti vykonává svoji pravomoc mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci včetně rozhodnutí orgánů veřejné správy [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, čl. 36 odst. 2 Listiny]. 11. Shora citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu se v odůvodnění opřel především o rozsudek rozšířeného senátu ze dne 30. 6. 2021 č. j. 9 As 264/2020-51. Rozšířený senát dospěl na základě judikatury Ústavního soudu (usnesení ze dne 21. 4. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 7/20, body 12-18; usnesení ze dne 5. 5. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 10/20, bod 22; usnesení ze dne 12. 5. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 11/20, bod 26; usnesení ze dne 26. 1. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 113/20, bod 9) k závěru, že krizová opatření vlády mohou být dle svého obsahu právním předpisem sui generis, individuálním správním aktem, anebo aktem čistě interním. Jde-li o právní předpis sui generis, nemohou účinky bezprostředně plynoucí z právního předpisu představovat přímé zkrácení na právech jednotlivce ve smyslu § 82 s. ř. s. (body 42, 46, 75 rozsudku). 12. Ústavní soud aproboval v nálezu ze dne 4. 1. 2022 sp. zn. Pl. ÚS 34/21 závěry rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, dopa