Pl.ÚS 38/08 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       Pl.ÚS 38/08 ze dne 1. 4. 2014 U 7/73 SbNU 979 K podmínkám aktivní legitimace obecného soudu podat návrh na vyslovení protiústavnosti zákona; k nemožnosti posuzovat normotvornou činnost Parlamentu České republiky jako nesprávný úřední postup   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Usnesení pléna Ústavního soudu složeného z předsedy soudu Pavla Rychetského a soudců Stanislava Balíka, Ludvíka Davida, Jaroslava Fenyka, Jana Filipa, Vlasty Formánkové, Vladimíra Kůrky, Jana Musila, Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), Radovana Suchánka, Kateřiny Šimáčkové, Milady Tomkové, Jiřího Zemánka a Michaely Židlické ze dne 1. dubna 2014 sp. zn. Pl. ÚS 38/08 ve věci návrhu Obvodního soudu pro Prahu 1 na vyslovení protiústavnosti ustanovení § 5 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 261/2007 Sb. (tj. ve znění účinném do 31. 12. 2007), za účasti 1. Obvodního soudu pro Prahu 1, 2. Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a 3. Senátu Parlamentu České republiky jako účastníků řízení. Návrh se odmítá. Odůvodnění I. Ústavní soud obdržel dne 12. 12. 2008 návrh Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále též "navrhovatel") na vyslovení protiústavnosti ustanovení § 5 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění účinném do 31. 12. 2007, tj. před novelizací provedenou zákonem č. 261/2007 Sb. (dále jen "zákon č. 589/1992 Sb."). V souladu s rozhodnutím předsedy Ústavního soudu o změně rozvrhu práce na období od 13. září 2013 č. Org. 69/13 v návaznosti na zánik funkce soudkyně Dagmar Lastovecké se stal podle ustanovení § 12 odst. 11 rozvrhu práce Ústavního soudu v platném znění novým soudcem zpravodajem této plenární věci soudce Vladimír Sládeček. II. Navrhovatel uvedl, že u Obvodního soudu pro Prahu 1 je vedeno pod sp. zn. 15 C 84/2008 řízení ve věci žalobce Ing. J. Š. proti žalované České republice - Ministerstvu financí o určení, že neexistencí určení maximálního ročního vyměřovacího základu pro odvody pojistného na sociální zabezpečení žalobce odváděného podle zákona č. 589/1992 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2007, došlo ze strany žalované ve vztahu k žalobci k diskriminaci, a to v porovnání s osobami samostatně výdělečně činnými, které měly, rozdílně od žalobce coby zaměstnance, stanoven horní limit vyměřovacího základu pro odvody pojistného na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, a o náhradu škody takto způsobené ve výši 465 660 Kč s příslušenstvím. Žalobce tvrdil, že je na svém právu chráněném mezinárodními smlouvami a ústavními předpisy žalovanou Českou republikou poškozován, neboť s ním Česká republika nejedná, pokud jde o výši odvodů na sociální pojištění, stejně jako s osobami samostatně výdělečně činnými (dále také "OSVČ"). Tedy v rozporu s čl. 1, 2 a 7 Všeobecné deklarace lidských práv, čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 1, 3 a 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") si žalobce není roven v právech s osobami samostatně výdělečně činnými. Z obsahu připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 je zřejmé, že žalobce, jak sám uvedl, koncipoval žalobu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Nárok tedy uplatňuje z titulu nesprávného úředního postupu žalované České republiky, která mu svou zákonnou činností, resp. nečinností způsobila v důsledku zákona č. 589/1992 Sb. škodu, jejíž náhrady se domáhá. S žádostí o náhradu škody se obrátil na Ministerstvo práce a sociálních věcí. Jeho požadavku nebylo vyhověno, a proto podal žalobu k soudu. Usnesením ze dne 21. 8. 2008 byla připuštěna změna žaloby ve znění tak, jak je shora uvedeno. Návrhem ze dne 20. 7. 2009 požádal žalobce o rozšíření žaloby o 120 587 Kč s příslušenstvím. Jeho argumentaci, obsaženou v žalobě, v podstatě převzal navrhovatel. Podle navrhovatele lze protiústavnost zákona č. 589/1992 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2007, spatřovat v následujících diskriminačních aspektech. Zákon č. 589/1992 Sb. stanovil limit vyměřovacího základu pro výši odvodu na sociální pojištění pouze osobám samostatně výdělečně činným ve výši maximálně 486 000 Kč ročně (§ 5a odst. 3), aniž jakýkoli limit určený absolutní výší nebo stanovený poměrně procentní výměrou stanovil též zaměstnancům. Zákon č. 589/1992 Sb. stanovil jako vyměřovací základ zaměstnance úhrn, tedy 100 % zdanitelných příjmů žalobce (zaměstnance) zúčtovaných mu zaměstnavatelem, avšak OSVČ stanovil jako jejich vyměřovací základ pouze určitou procentuální část jejich zisku, tj. rozdílu mezi příjmy a výdaji, konkrétně 35 % před rokem 2004, 40 % v roce 2004, 45 % v roce 2005 a 50 % od roku 2006 včetně (§ 5a odst. 1). Zákon č. 589/1992 Sb. snižoval osobám samostatně výdělečně činným jejich maximální vyměřovací základ vždy o 1/12 za ty kalendářní měsíce, v nichž nebyly osobami samostatně výdělečně činnými (§ 5a odst. 3 věta za středníkem), aniž zároveň takto nebo jakkoli jinak snižoval vyměřovací základ zaměstnancům po dobu, kdy v kalendářním roce nebyli zaměstnanci. V důsledku toho např. OSVČ podnikající pouze od ledna do června měla vyměřovací základ ve výši 243 000 Kč ročně, avšak zaměstnanec, který byl činný v pracovním poměru od ledna do června "strop" stanoven neměl ve výši jedné poloviny, neboť neměl stanoven absolutně žádný "strop", a jeho příjmy tak byly podrobovány veřejnoprávním odvodům bez omezení. Od 1. 1. 2008 zavedl zákon č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů, maximální "strop" vyměřovacího základu pro zaměstnance i pro osoby samostatně výdělečně činné ve shodné výši 48násobku průměrné mzdy (§ 15a odst. 1 a 5). III. Senát ve svém vyjádření ze dne 24. 6. 2011 mj. uvedl, že zákon č. 589/1992 Sb. byl přijat Českou národní radou dne 20. listopadu 1992, s účinností od 1. ledna 1993, tedy ještě v době před ustavením Senátu. Pokud byla v Senátu po jeho ustavení v souvislosti s projednáváním některých návrhů zákonů vedena diskuse zaměřená na existující rozdílnou úpravu vyměřovacího základu pro pojistné placené zaměstnanci a osobami samostatně výdělečně činnými, ani ze strany kritiků rozdílné úpravy nebyla její existence vnímána v tom smyslu, jak činí navrhovatel, tedy že by ve vztahu k zaměstnancům mělo jít o úpravu protiústavní, která by mohla či měla zakládat nároky na náhradu škody, ať již v oblasti plateb pojistného na sociální zabezpečení (jak to učinil žalobce), nebo též v oblasti plateb pojistného na veřejné zdravotní pojištění (kde by při stejném přístupu bylo možné činit totéž). Je na Ústavním soudu, aby posoudil ústavnost návrhem napadené zákonné úpravy a rozhodl. Poslanecká sněmovna ve svém vyjádření ze dne 4. 7. 2011 uvedla, že předmětný zákon byl přijat po řádně provedeném zákonodárném procesu. Je na Ústavním soudu, aby posoudil jeho ústavnost a vydal příslušné rozhodnutí. V replice k vyjádřením Senátu a Poslanecké sněmovny navrhovatel setrval na své argumentaci. IV. Ústavní soud nejdříve předesílá, že v jeho judikatuře bylo opakovaně dovozeno, že návrh na vyslovení protiústavnosti zákona je obecný soud oprávněn předložit Ústavnímu soudu v případech, v nichž zákon již pozbyl platnosti, avšak v souzené věci má být aplikován [viz nálezy sp. zn. Pl. ÚS 33/2000 (N 5/21 SbNU 29; 78/2001 Sb.), Pl. ÚS 38/06 (N 23/44 SbNU 279; 84/2007 Sb.), Pl. ÚS 72/06 (N 23/48 SbNU 263; 291/2008 Sb.), Pl. ÚS 37/11 (N 136/70 SbNU 263; 299/2013 Sb.)]. V dalších rozhodnutích [sp. zn. Pl. ÚS 42/03 (N 72/40 SbNU 703; 280/2006 Sb.), Pl. ÚS 14/09 (N 183/63 SbNU 117; 22/2012 Sb.) či Pl. ÚS 23/11 (N 86/65 SbNU 161; 234/2012 Sb.)] Ústavní soud upřesnil, že ústavnost zrušeného či změněného zákona přezkoumá Ústavní soud za podmínky, že adresátem tvrzeného důvodu protiústavnosti je veřejná moc, a nikoliv subjekt soukromého práva. Procesní postup je pak stejný jako v řízení o návrhu na zrušení zákona. Předtím než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení návrhu podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Podle ustanovení § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení je oprávněn podat soud v souvislosti se svou rozhodovací činností podle čl. 95 odst. 2 Ústavy. Podle čl. 95 odst. 2 Ústavy platí, že dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu. Jde tedy o posouzení otázky, zda měla být napadená ustanovení zákona při řešení věci použita, resp. zda byl návrh podán "v souvislosti" s