Pl.ÚS 38/18 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       Pl.ÚS 38/18 ze dne 18. 6. 2019 N 115/94 SbNU 370 Veřejné vyhlašování rozsudků   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy soudu Pavla Rychetského a soudců Ludvíka Davida, Jaroslava Fenyka, Josefa Fialy, Jana Filipa, Vladimíra Sládečka, Radovana Suchánka, Kateřiny Šimáčkové, Vojtěcha Šimíčka, Milady Tomkové (soudkyně zpravodajka), Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti Lukáše Blažeje, zastoupeného Mgr. Michalem Chuchútem, LL.M., advokátem, sídlem nám. Junkových 2772/1, Praha 5 - Stodůlky, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 124/2017-21 ze dne 12. 4. 2018, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a Krajského úřadu Jihomoravského kraje jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se zamítá. Odůvodnění I. Vymezení věci 1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť se domnívá, že jím došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 17, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále také "Listina"). 2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 31 A 48/2015 a spisu Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 As 124/2017, Magistrát města Brna, odbor dopravněsprávních činností, rozhodnutím č. j. MMB/0068417/2015 ze dne 17. 2. 2015 neposkytl stěžovateli k jeho žádosti podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, "informaci" spočívající v zaslání kompletní kopie spisového materiálu ve věci sp. zn. ODSČ-90006/15-KUP/VS. Krajský úřad Jihomoravského kraje (v řízení před správními soudy v postavení žalovaného) rozhodnutím č. j. JMK 60149/2015 ze dne 14. 5. 2015 stěžovatelovo odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí správního orgánu zamítl. 3. Stěžovatel následně podal žalobu, kterou Krajský soud v Brně rozsudkem č. j. 31 A 48/2015-30 ze dne 9. 3. 2017 zamítl. Kasační stížnost stěžovatele byla zamítnuta ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu. Zkrácené písemné vyhotovení tohoto rozsudku bez odůvodnění bylo vyvěšeno na úřední desce Nejvyššího správního soudu. 4. Svá rozhodnutí správní soudy založily na právním názoru, podle kterého žádá-li osoba o poskytnutí kopie kompletního správního spisu, je nutno v souladu s § 2 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím postupovat podle § 38 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů. Podle něj přitom právo na informace ze správního spisu v plném a neomezeném rozsahu náleží pouze účastníkům řízení (a podpůrci podle § 45 a násl. občanského zákoníku). Tím stěžovatel nebyl, žádat tedy mohl jen o konkrétní informaci. 5. S uvedeným výkladem stěžovatel nesouhlasí. Po obšírném teoretickém úvodu vztahujícím se k právu na informace stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadený rozsudek přesouvá celou oblast státní správy z postkomunistického principu publicity zpět do principu diskrétnosti. V jeho důsledku se občan požadující informace o činnosti veřejné správy bude muset dostavit ke správnímu orgánu osobně a bude muset prokázat, že má právní zájem nebo důležitý důvod pro nahlédnutí do spisu. Takový výklad dle stěžovatele popírá veškeré principy, na kterých právo na informace stojí. 6. Stěžovatel uvádí, že omezit přístup na informace lze jen na základě důvodů uvedených v čl. 17 odst. 4 Listiny, Nejvyšší správní soud nicméně ani netvrdil, že by byl některý z nich naplněn. Chybí tedy materiální podmínka omezení práva na přístup k informacím. V konkrétním případě pak chybí i formální podmínka čili zákonný podklad, jelikož z § 2 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím dle stěžovatele nelze dovodit, že by se na poskytování informací v podobě spisového materiálu zákon o svobodném přístupu k informacím nevztahoval. 7. Další porušení svých práv stěžovatel spatřuje v tom, že se Nejvyšší správní soud nevypořádal s právním názorem vyjádřeným ve svém rozsudku č. j. 5 As 3/2006-70 ze dne 13. 12. 2006, ačkoli na něj stěžovatel v kasační stížnosti upozorňoval. 8. Konečně stěžovatel namítá, že Nejvyšší správní soud v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2551/16 ze dne 27. 3. 2018 (N 56/88 SbNU 793; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) napadený rozsudek veřejně nevyhlásil. II. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný a stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). III. Průběh řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud vyzval účastníka a vedlejšího účastníka řízení k vyjádření k ústavní stížnosti. 11. Nejvyšší správní soud ve vyjádření přisvědčil obecným východiskům ústavní stížnosti, neztotožnil se však s jejich aplikací na nyní posuzovaný případ. Nejvyšší správní soud považuje za stěžejní, zda osoba požaduje celý spis, nebo pouze konkrétní informace v něm obsažené. Od toho se údajně odvíjí, podle kterého předpisu je žádost posouzena a jakým zákonným omezením podléhá. Tento postup dle Nejvyššího správního soudu odpovídá jeho ustálené judikatuře, naopak rozhodnutí uváděná stěžovatelem řešila odlišné situace. Jde-li o vyhlášení rozsudku, došlo k němu v souladu s § 49 odst. 12 soudního řádu správního vyvěšením zkráceného písemného vyhotovení bez odůvodnění na úřední desce soudu. Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud navrhl ústavní stížnost zamítnout, případně jako zjevně neopodstatněnou odmítnout. 12. Krajský úřad Jihomoravského kraje pouze stručně uvedl, že napadené rozhodnutí je v souladu se zákonem a stěžovatelovými právy. Navrhl proto ústavní stížnost zamítnout. 13. Obdržená vyjádření byla stěžovateli zaslána na vědomí, který možnosti podat k nim repliku nevyužil. 14. Ústavní stížnost byla dle rozvrhu práce přidělena III. senátu Ústavního soudu a vedena pod sp. zn. III. ÚS 2170/18. Usnesením sp. zn. III. ÚS 2170/18 ze dne 1. 10. 2018 III. senát - s ohledem na možné důsledky výkladu čl. 96 odst. 2 Ústavy České republiky - rozhodl o postoupení věci plénu podle čl. 1 odst. 1 písm. i) rozhodnutí pléna Ústavního soudu č. j. Org. 24/14 ze dne 25. 3. 2014 o atrahování působnosti. V souladu s tímto usnesením byla věc nadále vedena pod sp. zn. Pl. ÚS 38/18. 15. K objasnění věci nebylo třeba nařizovat ústní jednání, Ústavní soud proto rozhodl podle § 44 zákona o Ústavním soudu bez jeho konání. IV. Vlastní posouzení 16. Ústavní stížnost není důvodná. 17. Námitky stěžovatele lze rozdělit do dvou okruhů. Převážná většina ústavní stížnosti se zabývá meritem věci spočívajícím v neposkytnutí stěžovatelem požadovaných "informací". Zároveň však stěžovatel namítá, že napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu nebyl veřejně vyhlášen. Právě tato druhá námitka vedla III. senát k postoupení věci plénu, proto ji Ústavní soud řešil jako první. IV.A Veřejné vyhlášení rozsudku 18. Povinnost vyhlašovat rozsudky veřejně, případně je zveřejňovat, je zakotvena v čl. 96 odst. 2 Ústavy České republiky, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále také "Úmluva") i čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále také "Pakt"). Text uvedených ustanovení je ovšem ve zmíněných instrumentech odlišný, liší se také jejich povaha i doba a způsob přijetí. Z toho důvodu se Ústavní soud při posuzování důvodnosti ústavní stížnosti zabýval uvedenými ustanoveními Ústavy a mezinárodních smluv samostatně. Ustanovení čl. 96 odst. 2 Ústavy České republiky Jednání před soudem je ústní a veřejné; výjimky stanoví zákon. Rozsudek se vyhlašuje vždy veřejně. 19. Věta druhá čl. 96 odst. 2 Ústavy (bude-li dále Ústavní soud hovořit o čl. 96 odst. 2 Ústavy, bude tím mít na mysli právě jeho druhou větu, nevyplyne-li z kontextu něco jiného) stanoví bezvýhradný ústavní imperativ, že rozsudek se vyhlašuje vždy veřejně. Z citovaného textu je zřejmé, že z tohoto pravidla nelze činit žádné výjimky. Mnohem méně jednoznačné však je posouzení, co přesně je obsahem citovaného článku. Konkrétně, co je potřeba chápat pod pojmem "rozsudek" a co lze považovat za jeho veřejné vyhlášení. 20. Nalézt odpověď na první z položených otázek je problematické již proto, že neexistuje žádná všeobecně přijímaná definice pojmu rozsudek. Řešení nedává ani text samotné Ústavy. Ústavní pořádek jednak může obsahovat vlastní definici v něm užívaných pojmů, jednak tyto pojmy mohou i bez takové definice nabývat autonomního významu odlišného od významu stejných pojmů užívaných v běžné řeči či v podústavních předpisech. Tak by tomu nicméně mělo být spíše výjimečně, neboť i ústavní pořádek je součástí právního řádu a je nutn