Pl.ÚS 4/06 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       Pl.ÚS 4/06 ze dne 20. 3. 2007 N 54/44 SbNU 665 Slovenské důchody V - aplikace Smlouvy mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení č. 228/1993 Sb.   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález pléna Ústavního soudu ve složení Stanislav Balík, František Duchoň, Vlasta Formánková, Vojen Güttler, Pavel Holländer, Ivana Janů, Vladimír Kůrka, Dagmar Lastovecká, Jiří Mucha, Jan Musil, Jiří Nykodým, Pavel Rychetský, Miloslav Výborný, Eliška Wagnerová a Michaela Židlická ze dne 20. března 2007 sp. zn. Pl. ÚS 4/06 ve věci ústavní stížnosti A. W. proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2005 č. j. 3 Ads 2/2003-112, jímž byla zamítnuta stěžovatelčina kasační stížnost ve věci žádosti o přiznání "vyrovnávacího přídavku" v rámci sociálního zabezpečení. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2005 č. j. 3 Ads 2/2003-112 se zrušuje. Odůvodnění I. 1. Stěžovatelka napadla v záhlaví označené rozhodnutí s argumentem (v prvé řadě) porušení čl. 1 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) a tvrdí, že obecný soud, ač vázán v této věci zrušujícím nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 252/04 (N 16/36 SbNU 173), opětovně rozhodl v její neprospěch. Kasační stížnost totiž zamítl a sám nepřípustně dovodil – v rozporu s čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále též jen „Listina“) – závěr o „nediskriminační“ povaze čl. 20 Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení, uveřejněné jako sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 228/1993 Sb., (dále jen „Smlouva“), resp. že jeho aplikací k porušení zásady rovnosti v právech nedošlo. Čl. 89 odst. 2 Ústavy byl pak podle jejího názoru pominut tím, že se Nejvyšší správní soud odchýlil od právních závěrů formulovaných v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 275/05 (pozn. red.: jedná se o nepublikované usnesení). II. 2. Rozhodné skutkové okolnosti jsou nepochybné; stěžovatelka se narodila 29. 7. 1943, v období od 1. 9. 1958 do 26. 8. 1960 trval její učební poměr u Národního podniku Slovenka, závody Žilina, poté od 1. 9. 1960 do 28. 7. 1996 byla zaměstnána v podniku Tatrasvit, a. s., Svit; ku dni podání žádosti o starobní důchod u Sociální pojišťovny (9. 8. 1996) měla trvalý pobyt na území Slovenské republiky (v Popradu) a byla slovenskou občankou. Rozhodnutím Sociální pojišťovny Slovenské pojišťovny ze dne 19. 8. 1996 byl stěžovatelce ode dne 29. 7. 1996 přiznán starobní důchod ve výši 3 229 Sk, přičemž jí bylo započteno 37 ukončených roků zaměstnání a její nárok byl posouzen výlučně podle vnitrostátních (slovenských) předpisů, aniž byla aplikována Smlouva. Po přiznání důchodu se stěžovatelka přestěhovala do České republiky za manželem (který, stejně jako společné děti, byl občanem České republiky) a dne 10. 6. 1998 bylo i jí uděleno české státní občanství. III. 3. Po opakovaných a neúspěšných žádostech o poskytnutí „vyrovnávacího přídavku“ k důchodu pobíranému ze Slovenské republiky, o odstranění tvrdosti zákona, resp. o starobní důchod z českého systému pojištění požádala stěžovatelka podáním ze dne 29. 2. 2000 adresovaným České správě sociálního zabezpečení v Praze (dále též jen „ČSSZ“) znovu o přiznání „vyrovnávacího přídavku“, jehož výši odvozovala z rozdílu mezi důchodem přiznaným a vypláceným slovenským nositelem pojištění a důchodem, který by jí náležel (byl přiznán) v České republice v případě splnění podmínek nároku na starobní důchod podle právních předpisů o důchodovém pojištění platných v České republice, a to bez ohledu na Smlouvu. ČSSZ „dopisem“ ze dne 10. 4. 2000 tento požadavek odmítla; opravný prostředek proti němu byl posléze projednán v rámci soudního přezkumu podle tehdejší části páté občanského soudního řádu a Krajský soud v Ostravě „rozhodnutí“ ČSSZ rozsudkem ze dne 3. 4. 2001 č. j. 38 Ca 97/2000-24 potvrdil. Ten poté potvrdil Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 21. 11. 2001 č. j. 2 Cao 140/2001-38, který stěžovatelka napadla dovoláním; jelikož o něm Nejvyšší soud nerozhodl do 31. 12. 2002, věc převzal – jako kasační stížnost – k vyřízení Nejvyšší správní soud (§ 132, § 129 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“). 4. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2004 č. j. 3 Ads 2/2003-60 byla kasační stížnost zamítnuta. Z odůvodnění se podává, že soud nepřisvědčil argumentu stěžovatelky o porušení zásady (příznačné pro mezinárodní „sociální“ smlouvy), podle které skutečnost, že stát uzavřel s jiným státem dohodu o sociálním pojištění, nemůže být občanu v důchodových věcech na újmu, a nemůže ho proto krátit v jeho zákonných nárocích podle českých předpisů. Za rozhodné měl, že stěžovatelka získala „dobu zabezpečení v celém rozsahu ve Slovenské republice“ a zde vznikl nárok na starobní důchod, který jí nositel zabezpečení Slovenské republiky také přiznal. Doby zabezpečení získané na území společného státu je z hlediska současné právní úpravy nutné považovat za doby získané na území buď České republiky nebo Slovenské republiky (čl. 11 a 20 Smlouvy); vyrovnávací příspěvek, jehož se stěžovatelka domáhá, přiznat nelze, neboť jeho poskytování nemá oporu ani v zákoně ani mezinárodní smlouvě. IV. 5. Nálezem Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2005 sp. zn. III. ÚS 252/04 byl tento rozsudek zrušen. Ústavní soud Nejvyššímu správnímu soudu vytkl, že se dostatečně nevypořádal s ústavněprávním aspektem celé věci a s argumentací obsaženou v kasační stížnosti, a zejména že v posuzované věci dostatečně nezohlednil právní názor obsažený v jeho nálezu ze dne 3. 6. 2003 sp. zn. II. ÚS 405/02 a jeho dopad na aplikaci článku 11 odst. 1 a 2 ve spojení s článkem 20 Smlouvy (podrobnosti budou vyloženy v dalším). V. 6. Třetí senát Nejvyššího správního soudu, jemuž věc podle rozvrhu práce připadla, ji usnesením ze dne 21. 7. 2005 č. j. 3 Ads 2/2003-104 předložil k rozhodnutí rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu s názorem, že podmínky tohoto postupu ve smyslu § 17 odst. 1 s. ř. s. jsou splněny. 7. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu rozsudkem ze dne 26. 10. 2005 č. j. 3 Ads 2/2003-112 kasační stížnost stěžovatelky jako nedůvodnou (opětovně) zamítl. Setrval na hodnocení dob pojištění získaných do 31. 12. 1992, jak s nimi nakládal v předchozím rozhodnutí senát, a znovu deklaroval, že „doby zabezpečení (pojištění) získané pojištěncem za doby trvání společného státu mohou být po jeho rozdělení podle okolností započteny pro nárok na důchod buď v českém systému zabezpečení (pojištění) nebo ve slovenském systému zabezpečení, a to buď podle čl. 20 Smlouvy nebo podle vnitrostátních předpisů, nemohou však být duplicitně započteny v obou systémech kromě případů uvedených v čl. 11 odst. 3 Smlouvy“. Stěžovatelka získala veškerou dobu zabezpečení výkonem zaměstnání na území Slovenské republiky, se sídlem zaměstnavatele tamtéž, pročež jsou dobami výhradně „slovenskými“, a pro zápočet naopak v českém systému pojištění, jehož se stěžovatelka domáhá, nejsou splněny podmínky ani podle čl. 20 Smlouvy, ani podle § 13 zákona č. 155/1995 Sb. Právní názory obsažené v rozsudku Vrchního soudu v Praze ve věci 3 Cao 12/96 a rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 120/98 na posuzovanou věc zjevně nedopadají, neboť stěžovatelka nezískala žádnou dobu pojištění podle českých vnitrostátních předpisů. „Se zřetelem na závazný právní názor Ústavního soudu obzvláště zvažoval“, uvedl Nejvyšší správní soud, „zda svým výkladem pozitivních právních předpisů v daném případě neporušil princip rovnosti v právech“ a „zásadu zákazu diskriminace“, jmenovitě ve vztahu k čl. 20 Smlouvy. Dospěl k závěru, že „v oblasti zabezpečení ve stáří upravené čl. 30 odst. 1 Listiny … se osobní rozsah odvíjí zásadně od principu výdělečné činnosti na území státu a zákonodárce nemůže založit preferenční zacházení z důvodu občanství, tj. přiznat výhodnější postavení občanu České republiky oproti jiné fyzické osobě, která je za obdobných okolností (je výdělečně činná na území, platí pojistné) účastníkem takového systému. Taková odlišnost v zacházení by postrádala logiku, nebyla by založena na rozumných a objektivních základech a navíc by byla v rozporu se závazky plynoucími pro Českou republiku z mezinárodního práva … preferenční zacházení ostatně české právní předpisy … neobsahují a není součástí ani inkriminovaného čl. 20 Smlouvy …“. Proto podle názoru Nejvyššího správního soudu „kritérium sídla zaměstnavatele obsažené v čl. 20 Smlouvy, jež určuje příslušnost České republiky a Slovenské republiky k hodnocení dob zabezpečení (pojištění) z období před zánikem ČSFR, není svojí povahou diskriminační ve smyslu čl. 3 Listiny ani není porušením principu rovnosti v právech podle čl. 1 Listiny. Tato norma je založena na objektivních a rozumných důvodech, mezi cílem a použitými prostředky existuje vztah přiměřenosti a navíc nelze podle jednoznačných kritérií definovat podskupinu, která by dotčeným ustanovením Smlouvy byla znevýhodněna. Za takovou podskupinu nelze považ