Pl.ÚS 4/09 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       Pl.ÚS 4/09 ze dne 8. 6. 2010   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy soudu Pavla Rychetského a soudců Stanislava Balíka, Františka Duchoně, Vlasty Formánkové, Vojena Güttlera, Pavla Holländera, Vladimíra Kůrky, Dagmar Lastovecké, Jana Musila, Jiřího Nykodýma, Elišky Wagnerové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatelů a) J. Š. a b) Šimek Bohemia, s. r. o., oba se sídlem Praha 13, Ovčí Hájek 2165/28, oba zastoupeni JUDr. Petrem Fialou, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Brně, Mezníkova 273/13, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 12. 2008 č. j. Komp 1/2008-107, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. 1. Stěžovatelé svou včas podanou ústavní stížností napadají v záhlaví označené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z důvodu tvrzeného porušení jejich práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základní práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádějí, že jsou účastníky řízení před správním orgánem Vinařským fondem, který v rámci svých kompetencí vydal vůči každému z nich podle zákona č. 115/1995 Sb., o vinohradnictví a vinařství a o změně některých souvisejících právních předpisů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 115/1995 Sb." nebo "dřívější vinařský zákon"), několik platebních výměrů odvodu za víno poprvé uvedené do oběhu, jakož i k úhradě penále tvořícího příslušenství těchto odvodů. Uvedené platební výměry stěžovatelé následně v souladu s poučením v nich uvedeným napadli odvoláním. Dřívější vinařský zákon však legislativně výslovně neupravil odvolací orgán a podaná odvolání zůstávají ve fázi před rozhodnutím, neboť není zřejmé, který orgán je ve vztahu k těmto platebním výměrům Vinařského fondu orgánem odvolacím. Stěžovatelé se proto podanou kompetenční žalobou domáhali ve věci negativního kompetenčního sporu mezi vedlejšími účastníky, Ministerstvem financí a Ministerstvem zemědělství, určení pravomoci správního orgánu k vydání rozhodnutí o odvolání proti platebním výměrům Vinařského fondu. Nejvyšší správní soud jimi podanou kompetenční žalobu odmítl jako nepřípustnou s odůvodněním, že pravomoc k rozhodnutí o odvolání proti rozhodnutí Vinařského fondu podle dřívějšího vinařského zákona nenáleží žádnému orgánu a není proto ani možné, aby ve věci existoval kompetenční spor. Stěžovatelé v tomto odmítnutí jejich žaloby spatřují zásah do jejich práva na spravedlivý proces, k němuž došlo v důsledku užití ústavně nekonformního výkladu, resp. aplikace právních norem Nejvyšším správním soudem. 3. Stěžovatelé v ústavní stížnosti vyslovují především nesouhlas se závěrem vysloveným Nejvyšším správním soudem v napadeném usnesení, že se zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád"), užije pouze pro rozhodování Vinařského fondu a tam, kde je to pro Vinařský fond při jeho činnosti zapotřebí, nikoliv však z hlediska celého systému opravných prostředků v daňovém řádu upravených. Stěžovatelé se dále neztotožňují s názorem Nejvyššího správního soudu, že § 50 odst. 1 daňového řádu, který stanoví, že odvolacím orgánem je orgán nejblíže vyššího stupně nadřízený správci daně, který rozhodnutí vydal, nelze použít pro určování příslušnosti tam, kde vůbec nejsou kompetenčními normami upraveny hierarchické stupně a vztahy nadřízenosti a podřízenosti. Dle názoru stěžovatelů nemůže Vinařský fond jako orgán moci veřejné stát stranou hierarchické sítě orgánů podléhajících nejrůznějším ústředním orgánům státní správy, neboť tím by mu bylo fakticky přiznáno postavení ústředního orgánu státní správy. Vinařský fond tak musí podléhat některému z ústředních orgánů státní správy, kdy Ministerstvo financí, resp. Ministerstvo zemědělství, vystupují podle zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, jako ústřední orgány státní správy na příslušných úsecích a již z povahy příslušné dikce zákona vyplývá jejich postavení jakožto nadřízeného orgánu ve vztahu k ostatním orgánům veřejné moci, tedy i Vinařskému fondu. Dle názoru stěžovatelů tak není třeba zvláštní kompetenční normy, jež by upravovala hierarchické stupně a vztahy nadřízenosti a podřízenosti k Vinařskému fondu. Stěžovatelé proto považují závěr Nejvyššího správního soudu, že chybí kompetenční norma, za neudržitelný. 4. Stěžovatelé dále namítají, že Nejvyšší správní soud se v odůvodnění svého rozhodnutí při závěrech o nepřípustnosti odvolání proti rozhodnutím Vinařského fondu nevypořádal s ustanovením § 32 odst. 6 daňového řádu, které stanoví, že je-li v poučení připuštěn opravný prostředek i tehdy, kdy jej zákon nepřipouští, projedná se tento opravný prostředek podaný ve shodě s poučením, jako by jej zákon připouštěl. Všechny předmětné platební výměry takové poučení obsahují. Krajský soud v Brně přitom vždy žaloby stěžovatelů proti platebním výměrům Vinařského fondu usnesením odmítl, a to s odůvodněním, že v dané věci stěžovatelé nevyčerpali řádné opravné prostředky v řízení před správním orgánem a za orgán oprávněný k rozhodování o opravných prostředcích krajský soud vždy označil Ministerstvo financí. Nejvyšší správní soud se od tohoto postupu krajského soudu v napadeném rozhodnutí distancoval s odůvodněním, že mu nebyla dána možnost se k otázce existence případných odvolacích orgánů vyjádřit. Pokud tedy Nejvyšší správní soud k podané kompetenční žalobě nezodpověděl otázku, který orgán je k rozhodnutí o odvolání příslušný, zasáhl tak do práva stěžovatelů na spravedlivý proces a stěžovatelé proto navrhují, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu svým nálezem zrušil. II. 5. Nejvyšší správní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že ve svém rozhodnutí podrobně vyložil, proč v daném případě dospěl k závěru, že žádný z žalovaných správních orgánů, ale ani žádný jiný správní orgán, nemá pravomoc rozhodovat o odvoláních proti rozhodnutím Vinařského fondu, není tu proto ani kompetenční spor a žalobu z tohoto důvodu odmítl. Na argumenty v odůvodnění tohoto rozhodnutí obsažené Nejvyšší správní soud odkazuje. Specifikem řízení o kompetenčních žalobách podle § 97 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "soudní řád správní" nebo "s. ř. s."), je, že v tomto řízení Nejvyšší správní soud rozhoduje o kladných nebo záporných kompetenčních sporech, tedy o tom, který správní orgán má pravomoc vydat rozhodnutí v konkrétní věci. V tomto řízení se soud nezabývá tím, jak má být o určitém právu nebo povinnosti fyzické nebo právnické osoby rozhodnuto, nýbrž tím, kdo má o takovém právu nebo povinnosti rozhodnout. 6. Nejvyšší správní soud vycházel z čl. 2 odst. 2 Listiny, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, způsobem zákonem stanoveným. Z důvodů podrobně rozvedených v napadeném rozhodnutí dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že žádná zákonná úprava nezakládá žádnému správnímu orgánu pravomoc rozhodovat o opravných prostředcích proti rozhodnutím vydaným Vinařským fondem podle dřívějšího vinařského zákona. Sama skutečnost, že proti těmto rozhodnutím není možné odvolání, nezakládá zkrácení stěžovatelů na jejich právech. I když v převažující míře jsou ve správním řízení přípustné proti rozhodnutím správních orgánů řádné opravné prostředky a je tak umožněno případnou nápravu vadných prvostupňových rozhodnutí zjednat v rámci samotné moci výkonné, existuje typově řada rozhodnutí, kde, ať už z důvodu upřednostnění rychlého skončení věci či z důvodů jiných, jsou řádné opravné prostředky vyloučeny. Nemožnost čerpání řádných opravných prostředků nezbavuje adresáty těchto rozhodnutí práva domáhat se zrušení takových rozhodnutí soudy ve správním soudnictví za podmínek stanovených v § 65 a násl. s. ř. s. Stěžovatelé ostatně tohoto práva využili a proti rozhodnutím Vinařského fondu podali žaloby, jimiž se domáhali jejich zrušení. Poté, co Krajský soud v Brně některé z žalob odmítl z důvodu nevyčerpání opravných prostředků, napadli rozhodnutí krajského soudu kasačními stížnostmi. Z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 12. 2005 č. j. 7 As 18/2005-90 pak jednoznačně vyplývá, že důvodem zrušení usnesení Krajského soudu v Brně o odmítnutí žaloby byla nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí pro nedostatek důvodů. Nejvyšší správní soud k dalšímu postupu krajského soudu uvedl, že "v dané věci je nezbytné, aby si krajský soud v dalším řízení nejprve ujasnil, zda v rozhodné době skutečně existoval odvolací správní orgán, který měl pravomoc projednat řádný opravný prostředek stěžovatele, jež předcházel podání žaloby a rozhodnout o něm, a poté usuzovat, zda byly či nebyly vyčerpány řádné opravné prostředky ve smyslu ustanovení § 5 s. ř. s. Teprve podle výsledku tohoto vyhodnocení je