Pl.ÚS 4/13 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       Pl.ÚS 4/13 ze dne 5. 3. 2013 U 2/68 SbNU 485 Amnestie prezidenta republiky   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Usnesení pléna Ústavního soudu ve složení Stanislav Balík, Vlasta Formánková, Vojen Güttler, Pavel Holländer, Ivana Janů, Vladimír Kůrka (soudce zpravodaj), Dagmar Lastovecká, Jan Musil, Jiří Nykodým, Pavel Rychetský, Miloslav Výborný a Michaela Židlická ze dne 5. března 2013 sp. zn. Pl. ÚS 4/13 ve věci návrhu skupiny senátorů Senátu Parlamentu České republiky, zastoupené JUDr. Hanou Marvanovou, advokátkou se sídlem Újezd 19, Praha 1, 110 00 Praha 1, na zrušení čl. II rozhodnutí prezidenta republiky č. 1/2013 Sb., o amnestii, ze dne 1. ledna 2013, za účasti prezidenta České republiky prof. Ing. Václava Klause, CSc., a Městského soudu v Praze jako vedlejšího účastníka řízení. Návrh na zrušení ustanovení čl. II rozhodnutí prezidenta republiky č. 1/2013 Sb., o amnestii, ze dne 1. ledna 2013, podaný skupinou senátorů Senátu Parlamentu České republiky, se odmítá. Odůvodnění I. Rekapitulace návrhu 1. Podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 14. 1. 2013 navrhla skupina senátorů Senátu Parlamentu České republiky (dále též jen "navrhovatelé"), aby Ústavní soud zrušil čl. II rozhodnutí prezidenta republiky č. 1/2013 Sb., o amnestii, ze dne 1. ledna 2013 (dále též jen "amnestijní rozhodnutí"), neboť je podle jejich názoru v rozporu s hodnotami demokratického právního státu podle čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), jakož i s principem vyjádřeným čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v důsledku čehož mělo dojít k porušení základních práv garantovaných v čl. 11, 36 a 38 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k této Úmluvě. Alternativně se navrhovatelé domáhají, aby "Ústavní soud vyslovil nálezem, že čl. II amnestijního rozhodnutí je v rozporu s hodnotami demokratického právního státu a v rozporu s ústavním pořádkem, a tudíž vyslovil jeho protiústavnost". 2. Přípustnost návrhu dovozuje skupina senátorů z toho, že rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii patří podle doktríny mezi normativní akty derivativní povahy a splňuje obsahové znaky právního předpisu, tj. závaznost, formální určitost, obecnost předmětu a subjektů a vynutitelnost, a odvolávají se rovněž na nález sp. zn. Pl. ÚS 27/09 ze dne 10. 9. 2009 (N 199/54 SbNU 445; 318/2009 Sb.), ohledně kterého míní, že Ústavní soud došel k závěru obdobnému. Rozhodnutí prezidenta o amnestii proto považují za přezkoumatelné Ústavním soudem podle ustanovení § 64 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). 3. Navrhovatelé dále namítají, že ani suverénní pravomoci prezidenta nemohou být v demokratickém právním státě vykonávány v rozporu s ústavním pořádkem, navíc bez jakékoliv možnosti kontroly, což dokládají odkazy na vybraná rozhodnutí označených mezinárodních institucí. Možnost přezkoumat rozhodnutí výkonné moci (tj. i rozhodnutí prezidenta o amnestii) považují za nezbytnou protiváhu, bez které je prakticky možno negovat rozhodnutí moci soudní, přičemž z čl. 36 odst. 2 Listiny zároveň vyplývá, že z pravomoci soudu nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod. 4. Neslučitelnost napadeného ustanovení s ústavním pořádkem plyne podle navrhovatelů především z toho, že nařizuje zastavení trestního stíhání i v případech nejzávažnější organizované hospodářské trestné činnosti, čímž bylo soudům znemožněno, aby deklarovaly spáchání trestného činu a umožnily poškozeným domoci se náhrady škody. Z faktické nemožnosti poškozených na ni dosáhnout v samostatném občanskoprávním řízení (mj. z důvodů nutnosti dokazování opakovat, přenesení důkazního břemene na poškozené a značných nákladů řízení) v kontrastu s faktem, že amnestovaní pachatelé si budou moci neprávem nabyté hodnoty ponechat, navrhovatelé dovozují, že došlo k porušení práva poškozených na spravedlivý proces, jakož i porušení jejich práva vlastnit majetek ve spojení s legitimním očekáváním jeho nabytí. 5. Ohlášený argument pro abolici - nepřiměřená délka dosavadního trestního řízení - nemůže podle navrhovatelů obstát, neboť tu je třeba vždy hodnotit individuálně, v konkrétním případě, a nikoliv paušálně. Přitom ani nepřiměřená délka řízení nemůže být (i podle Evropského soudu pro lidská práva) důvodem k upuštění od povinnosti nahradit škodu, jež byla trestným činem způsobena. Právo obviněných na projednání jejich věci v přiměřené lhůtě bylo z pohledu navrhovatelů neproporcionálně a bezdůvodně upřednostněno na úkor totožného práva poškozených, kteří se se svými nároky na náhradu škody ocitli "prakticky na počátku". 6. A konečně, vzhledem k tomu, že v důsledku abolice došlo k faktické legalizaci výnosů z trestné činnosti v jí dotčených kauzách, mají navrhovatelé též za to, že napadené ustanovení podkopává základní principy právního státu a důvěru občanů v právo a v demokratický právní stát, a v této souvislosti odkazují i na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 431/09 ze dne 10. 9. 2009 (usnesení dostupné na http://nalus.usoud.cz). II. Podání vedlejšího účastníka 7. Dne 21. ledna 2013 byl Ústavnímu soudu doručen návrh Městského soudu v Praze (podepsaný předsedou senátu JUDr. Kamilem Kydalkou) na zrušení téhož rozhodnutí prezidenta republiky č. 1/2013 Sb., o amnestii, ze dne 1. ledna 2013 a "alternativně" na zrušení jeho článku II. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud v nyní projednávané věci jedná o návrhu zčásti identickém, byl tento návrh usnesením sp. zn. Pl. ÚS 7/13 ze dne 12. 2. 2013 jako později podaný v rozsahu vymezeném petitorně článkem II amnestijního rozhodnutí odmítnut jako nepřípustný pro překážku litispendence podle § 35 odst. 2 zákona o Ústavním soudu (Městskému soudu v Praze bylo přiznáno postavení vedlejšího účastníka) a v části zbylé byl odmítnut rovněž, zde pro nedostatek aktivní legitimace navrhovatele ve smyslu § 43 odst. 1 písm. c) téhož zákona. III. Dikce napadeného ustanovení amnestijního rozhodnutí 8. Napadený čl. II amnestijního rozhodnutí stanovuje (pod marginální rubrikou zastavení trestního stíhání): "Nařizuji, aby bylo zastaveno pravomocně neskončené trestní stíhání, s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému, od jehož zahájení k 1. lednu 2013 uplynulo více než 8 let, pro trestné činy, za něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující deset let." 9. Amnestijní rozhodnutí spolupodepsal ve smyslu čl. 63 odst. 3 Ústavy předseda vlády a bylo podle ustanovení § 2 odst. 1 písm. d) zákona č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv, ve znění pozdějších předpisů, řádně ve Sbírce zákonů vyhlášeno. Podáním došlým Ústavnímu soudu dne 4. 3. 2013 navrhovatelé podpis předsedy vlády sice zpochybnili (na základě údaje obsaženého v odůvodnění rozhodnutí vedoucího Úřadu vlády ze dne 4. 1. 2013 č. j. 1016/2013-KVÚ, že amnestijní rozhodnutí tímto úřadem neprochází), z kopie podání Kanceláře prezidenta republiky ze dne 31. 12. 2012 adresovaného Ministerstvu vnitra, oddělení publikace Sbírky zákonů a Sbírky mezinárodních smluv, resp. z jeho přílohy se však podává, že "Rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. ledna 2013" oba rozhodné podpisy, včetně předsedy vlády, obsahuje. IV. Podmínky aktivní legitimace a hodnocení Ústavního soudu 10. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení návrhu podaného dle čl. 87 odst. 1 písm. b) Ústavy, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jeho věcného projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu, jmenovitě zda tomu nebrání překážky formulované v ustanovení § 43 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. 11. Vymezení pravomoci a příslušnosti Ústavního soudu, jakožto základních procesních podmínek řízení, je reflexem základního strukturálního pravidla pro výkon moci v právním státu, jež je obsaženo v čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy, podle nichž lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem. V případech přezkumu právních předpisů je příslušnost Ústavního soudu vymezena především již samotným předmětem řízení; Ústavní soud nemůže přezkoumávat právní akty, které (ani "jiným") právním předpisem nejsou z hlediska formy (název, procedura, publikace v příslušném publikačním orgánu), obsahu (neobsahují právní normy) či funkce (nemají regulovat chování) (srov. Filip, Jan. Holländer, Pavel. Šimíček, Vojtěch. Zákon o Ústavním soudu. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 224). 12. V právní doktríně, stejně jako v judikatuře, jednoznačný soulad ohledně formálního vymezení pojmu amnestijního rozhodnutí nepanuje. Jak vyplyne z dalšího, pro posouzení navrhovateli podaného návrhu nemusí však být takové určení nevyhnutelné. IV. A) Ad "jiný právní předpis" 13. K otázce povahy amnestijního rozhodnutí soustřeďují pozornost navrhovatelé primárně; pomíjejíce možnost j